Lou Barlow a Gaffa

Vyšel jsem ven, odhodil cigaretu do sněhu, vlezl do autobusu domů a tiše rozmrzal. V hlavě se mi honila Dobeška. Vystoupila tu v únoru skupina Gaffa a kapela v jejímž čele stál Lou Barlow. Přál jsem si, aby večer ještě neskončil a já ji nemusel opustit.

Daleko od zraků šedé průměrnosti, daleko od věcí všedních, jsem se zatajeným dechem sledoval jak kytara, bicí a hlas řeže do syrového masa přístojících. Minimalistická bouře bez melodických kudrlinek, postavená na pulsujících bicích a rezavé, valící se kytaře, mě pohltila jako tma. Jak rány palicí, tesající můj ortel do kamene, říkal jsem si. Nálada pochmurná, ale naplňující. Hudba temná, ale hypnotizující. Stejně tak tři srdce, kteréžto nástroje ovládaly. Tři srdce skupiny Gaffa. Slova textů nesrozumitelná, jak Siouxsie and the Banshees, vzpomínal jsem, občas ale punkově prolezlá, napovrch se deroucí, např. ta co se původně jmenovala Záda. Ženská varianta mladoboleslavských Bikin? Možná. Není to jedno?

„Nejsi první“, řekla, v odpověď na můj koment o Joy Division. Hodně mi je totiž připomínaly. Byl jsem furt mimo, taky z toho, že jsem se dostal až k ní …tak mě nenapadlo říct nic kloudnějšího. Byla tak ..divně krásná.

„Gaffa? Lepící páska“, řekla, „ale má to asi sedm významů“.

„Stop whistling…it puts me off… like I’m a professional“, pronesl o pár minut později jinak málomluvný Lou. Dostal rýmu, tak jsme mohli být rádi, že vůbec ..je. Pocit, že se děje něco mimořádného visel ve vzduchu jak spadlé čelisti účastníků. Čistý hlas se nesl prostorem sálu jak slovo boží a nikdo ani nedutal. Too Pure, Love is stronger than the truth, Soul and Fire, Rebound, On Fire… plakal jsem uvnitř radostí… Sledoval jsem hlavního kytaristu… měl na kytaře napsáno Gina Birch. Kdo to může být? ..nebylo podstatné…hlavně že hrál. A jak! Lou stihl z černé kytary přesedlat na druhou delší, zelenou, čtyřista padesát trojku, a pak ještě na basovou. A to se strhlo peklo. Nic podobného jsem snad nezažil. Jak to dělá?! ..je pravda a bylo slyšet, že basák a hlavní tahoun Sebadoh byl v devadesátých letech právě on. Ať mu to hraje, jak solově, tak s v Dinosaur Jr spolu s J Mascisem.

„Posedlost nemá žádný důvod, proto je to posedlost“, zaslechl jsem ještě a šel na bar.

„It was awsum! Come again, please“, říkám před odchodem kytaristovi. Klaním se mu, zatímco bubeník mizí ven a šibalsky mrkne. „I want to“, odvětí.

Krása.

Comments are closed.