London Town

Když se na to podíváme okem vánočním, zjistíme, že mapa Británie připomíná vánoční stromeček. Je to takový vánoční ostrov na okraji Evropy. Tvrdím, že většina Angličáků stále ještě není hlavou v Evropě. Možná tak prdelí. Sranda ale spíš je, a to se nikde moc nepíše, že si někdy ani neuvědomují, že žijí na ostrově. Já si toho koneckonců vlastně taky nikdy moc nevšímal. Jedno z mála čeho si na mezinárodním poli všímají stoprocentně, je channel tunnel, a že je dělí od Frantíků. Když jsem jedno léto brousil u Bristolu na brigádě hlavu v šroubárně, povídal mi jeden kolega, že by tunel nejraději odpálil, a zrovinka v momentě, kdy by v něm bylo co nejvíc žabožroutů. Milé ne?

Můj někdejší kamarád Nick mi jednou o vztahu Anglie s Francií živě vykládal. Nedá se prý dnes již tolik pochopit, protože jeho soukmenovci mají prostě lásku k francouzům v genech a sami tedy vlastně už ani neví, kdo to začal, a proč je tak milují. Je to dáno dlouhou historií sousedících zemí, říkal Nick, a francouzským akcentem, z kterého si ostrovani rádi utahují, bych dodal já. O francouzských holkách se mimochodem zase tradovalo, že jsou naivní, a englandmanovi sežerou všechno. Když se nad tím krátce zamyslím, asi mají pravdu. Oproti rázným, školní uniformou a nevytopeným domem otrkaným, a tak trochu zmužatělým britkám jsou francouzky takový bez falše, víc idealistický. Typický johnny english je zase muž selskýho rozumu, zvyklí bystře, chytře a rychle uvažovat, pro to, aby konverzaci dodal řádný vtip, nádherně si přitom vymýšlet a neznalé frantičky tak dokonale zblbnout.

Mým tématem dne je ale Londýn a v něm Sunbury, Kingston a Soho. Přiletěl jsem na Luton, odkud je městečko „zakopané slunce“ asi hodinu cesty autem. Kupodivu ale slunce svítilo a nepřestalo ani další dva dny. Jede se do něj okolo známého parku atrakcí Thorpe Park s horskou dráhou jako Brno. Nedaleko je Twickenham a jeho rugby stadion, kde hráli Rolling Stones, REM, The Police na jejich reunion tour, ale hlavně na něm pravidelně pobíhají tvrdí albion hoši s míčem tvaru kosočtverce. …Heathrow je odtud co by pintou dohodil.

Sunbury mě překvapilo svojí útulností a pestrostí. Jestli i takhle vypadá Londýn, tak na něj snad změním svůj krapet negativní názor. Stovky krásných domů různých stylů, řeka, kachny, parky, lesy, hospody, restaurace, dobré vibrace. Zmiňoval jsem kachny? Bylo tu tak hezky až jsem si začal zpívat jednu Londýnskou.

No no England’s not a con
Said Paul to his mate John
You just can’t let it be
Put the kettle on
Have a cup of tea

Městečko má taky vlastní Chuchly. Jednu neděli jsme projížděli okolo a bylo vidět, že koně a pretěky jsou tu hodně populární. Zvláštní mi přišlo, že Sunbury má dvě centra. Jedno se s malými obchůdky a hospůdky točí okolo řeky na západě a dobrou půl hodinu cesty na druhém konci druhé, tentokrát s většími obchody rozpínající se okolo hlavního kruháče. Obě strany jakoby k sobě ani nepatřili a přitom ..jen dvě strany jedné mince.

Na vánoční den jsme vyrazili s naším psem baskervillským na procházku, prohnali ji po blatech, vyváleli v mlze a pak se stavili na pivo. Když volala máma, kde jsme, mohl za to pes. Pes je vůbec takový vděčný stvoření, na který se dá leccos svýst. Je dobré psa míti. ..a o kočce sníti. …Na té hospodě mě zaujali tři věci. Vlastně čtyři, nečekal jsem, že bude tak narváno na vánoční den. Nesedí snad všichni doma u televize? Druhou byla cena London Pride. Exkvizitní mok, ale 3,80 to stát nemuselo. Třetí zázrak byl neuvěřitelně krásná servírka, až jsem skoro zapomněl, že jsem v Anglii a dočtvrtice rodinky, co neseděli u bedny, nevařili, nesmejčili a skákli si sem na vánoční oběd. Nevím proč, ale nějak mi v tu chvíli přišlo divný, jak se tam slavnostně a rodinně „baví“ před ostatníma pijánáma a náma. Měl jsem pocit, jakobych jim vlezl do obýváku. Ono to taky v leckterých pubech jako v obýváku vypadá. Už ten koberec neníliž pravda. Pravda ale taky je, že se moc nebavili. Jedli, pili, mlaskali, a nic moc neříkali.

Kingston je větší než Sunbury, mají tam i rozsáhlou high street (čti vysokou ulici), kostel a stařičký most s erbem tří ryb, to vše asi o pět mil dál po proudu řeky. Nevím proč, ale tři ryby jsou záležitostí, která se v celým okolí opakuje, například ve jméně hostince, kam jsme nešli, protože tam prý nemají dobrý pivo. V řece Temži těch ryb ale snad zbylo víc, neb alespoň si to myslel početný počet rybářů na jejím břehu. O Kingston town zpívají myslím UB40. Sice o tom jmenovci na Jamajce, ale to je detail. Stejně jsem chodil, a hltal očima kolemdoucí, hledajíc v nich rasta mafiny s dredy, barevnýma čepkama a napínal uši jestli neuslyším Boba Marleyho a jeho bizoního vojáka. Asi jsem něco kouřil a byl jsem mimo. Skoro žádný černoch! Žádná exotika. Byl jsem trochu zklamán. Holt, z Kingstonu (čti král tónů) se stala vyhledávaná a drahá část Londýna, ač tam vlastně nevede podzem (čti underground). Abych se ale přiznal, hned bych se tam aspoň na nějakou dobu přestěhoval. Podobnou architekturu staré části, zvlášť okolo jarmarkovitého náměstí (prodávali tam dokonce bratwurst jako někde v Drážďanech!) jsem v Londýně a možná v celý Anglii neviděl a procházka podél řeky s novými apartmány mě taky rozněžnila. Co mě moc nevzrušilo byli obchody, kde jsem si vybral jen jedny upocený džíny za half price. Levis měli slevu taky, ale na 52 poundsů, a tak jsem to abstrouhoval.

Soho a okolí na tom bylo podstatně líp. Vlítl jsem tam den před vánoci čekajíc dav, ale nikde skoro ani noha. No je to možný? Bylo krásně a já se roztahoval po chodníku s rukama rozpaženýma, v čtyřuhelníku mezi piccadily a oxford circus, tottenham court road a leicester square, aniž bych někoho ohrožoval fackou. Dokonce v metru jsem si sednul. Ale, cílem výletu byli alternative music shops, kterých mělo být plné Sohíčko. Chtěl jsem tyhle legendární kiosky múzy najít, a prolezl jsem tak asi tři čtvrtiny celé rozlohy. Po nezdaru, leč pastvě pro oči protože Soho je fakt pěkňoučký, jsem si pomyslel, že zřejmě vzali za své a tak jsem se spokojil s návštěvou HMV. (To je hudební obdoba HIV. Taky hrozně nakažlivá, zlá, obere tě o všechno). Mama mia, nechal jsem tam majland! Až někdy potom jsem na mapě zjistil, že Revival Records, Sister Ray, Mister CD a další, byli v té zbývyjící jedné čtvrtině. D’oh!

Pár dnů po vánocích jsem přesto zvolil jinou destinaci. Byl to Rough Trade, music shop a label in North Kensington, z který dal světlu světa například the smiths. Mimo hudby, kterou jsem tam ulovil, na tom byla zajímavá cesta tam. Vedla mě skrz Notting Hill. O dost míň zajímavý byl hnusný déšť a vítr, který mi obracel dáždnik vzhůru nohama. Žádný kopec jsem tam neviděl, proto si říkám, že se to tam původně muselo jmenovat Nothing Hill. Kráčel jsem okolo obrovských domů a obdivoval jak jsou členitý. Hrozně se mi líbí, když má dům patro i pod úrovní ulice. Připomněl jsem si, jak jsme kdysi dávno NH navštívili na mejdan roku – the Notting Hill karneval karibských kostýmů, úborů, plavek, snědých těl, jídla, hudby, tanců …prý je to druhý největší festival v ulicích na širokém světě. Byl to opravdu zážitek a ozvěny bubnů ke mě teď doléhali z mlhy minulosti. Tudy jsem kráčel a vzpomínal.

Hospůdka, kam jsme na večer vyrazili s kámošem, kterého jsem leta neviděl, a který mě tam onoho dne zavedl se moc vydařila. Kromě toho, že jsme se skvěle bavili, vyprávěli, a popíjeli, stojí určitě za povšimnutí pár událostí. Zaprvé byly za barem cizinky. Abych se přiznal, tak den předtím jsem se kvůli tomu v hospodě The George skoro ani necítil jako ..doma. Asi se vám to bude zdát divný, že je mi to divný, ale věřte, ani pro místňáky, což já už dlouho nejsem, to není jen tak, aby mu nalíval cizinec. On přeci do hospy přišel taky proto, aby si na aliens zanadával.. s troškou špetkou soli. Zadruhý, čekám zrovna na baru až lehne guiness, když okolo prolítne anglán s kuní hlavou, zřejmě indického prapůvodu, a hlasitým a otravným tónem vybafne „how are you, ha ha haa“, na nicnetušící servírku odněkud z té..Evropy.

„But no no no girl“, řekne hlasem fretky, „you are smiling, but inside you are very sad.“ Když se na něj nechápavě podívá, a kuna se dál hihotá, ujišťujíc holku, jak je smutná, odnáším si irskou lahůdku a říkám si „bugger off“, vtěrko. A do třetice popelnice, u vedlejšího stolu stoluje muž se ženou něco po padesátce. Jedí velmi pomalu, sedí vedle sebe, a nemluví. Jak z nějakého portrétu, říkám si. Za celou dobu ani jedno slovo. A já jim to záviděl. ..i když si teď ani snad nedovedu představit…budu vůbec po padesátce mít o svou děvu stále zájem? Anebo budeme jen žít vedle sebe?

Shrnuto a podtrženo milá ženo, vánoční ostrov na bicepsu Evropy přinesl zase něco nového, nečekaného a příjemně překvapivého. Navíc mi dodal i vše na co už jsem byl zvyklí, a co od něj naprosto a bez odmlouvání vyžaduju. Samozřejmě myslím ales, bitters, smooths and stouts. Ale co teprv brambůrky salt and vinegar, doritos, sheppard’s pie, fish n chips, full english brekkie, peanut butter, pořádný čaj s mlíkem, yorkshire pudding, gravy, a o kari ani nemluvě. Ostrovani holt mají věci, který mi opčas chybí. Nemají ale …no nejsou to češi. Tak co s nima?

4 Responses to “London Town”

  1. ondra says:

    čéče zrovna jsem se vrátil z Londýna, bydlel jsem v hotelu u Tottenham Court Road, strašně drahej, a to ještě kolega nějak ukecal asi poloviční cenu proti standardním cenám! Bohužel na bloumání po Londýně nebyl tentokrát moc čas, řešil jsem jiné drobnosti, jako jak zachránit svět, atd. Ale Oyster card mám pořád nabitou, tak příště!
    mimochodem bylo by dobrý opravit ty hrupki…

  2. ondra says:

    jo a brambůrky salt and vinegar taky můžu:-) ale naštěstí je maj i u nás v tesku

  3. ondra says:

    jak pises o ty padesatce, znas Little Britain:
    http://www.youtube.com/watch?v=eXimBJaoyyE

  4. jirka says:

    tak nekdy zajedem jen tak na vikend, je to kousek 🙂 ale musim nejdriv trochu nasetrit 🙂
    ha, v tesku? A jaky vyropce? ..Hrupky tam jsou pro ozyveni ;D