Tento příspěvek je o jedné takové záležitosti, kterou jsem však nakonec naštěstí stihl, totiž vzrušující výpravě do podzemí, kde se zastavil čas.

fotogalerie zde

Již před dávnou dobou jsem se začal zabývat místními funiculairy, pozemními lanovkami, kterých tu v jedno období bylo v provozu dokonce pět najednou. Všechny jezdily tunely a byly nedílnou součástí městské dopravy, jejich počátky a osudy jsou velmi rozmanité.

V roce 1862 tady byla postavená první podobná železnice na světě, zrušena byla v roce 1967 a její tunel dnes slouží autům. Ta mě zaujala natolik, že jsem o ní psal semestrální práci do školy (práce spočívala především v hledání dokumentů v archivech a rekonstrukci původní podoby nádražních budov podle dochovaných materiálů). Další funiculaire byl využit v 70. letech jako část trasy metra, v provozu jsou dodnes dva. Poslední zprovozněný a zároveň první zrušený vedl mez nádražím St. Paul a vrcholem Fourviere, a jeho osud je nejvíc tajemný.

Zprovozněn byl v roce 1900, zároveň s tramvajovou linkou, která pokračovala od horní stanice ke hřbitovu Loyasse. Malá rentabilita vedla ale k uzavření už v roce 1937.To jsou jediné snadno dostupné údaje. Skutečnost, že kdesi pod Lyonem vede 70 let opuštěný tunel mně přišla docela vzrušující a pátral jsem hlouběji.

Najít dolní stanici není obtížné, je to rohový dům s podezřelým parterem a dvorkem, kde jsou dodnes vidět obrysy nástupišť. Pokud víte co hledat, v šeru podjezdu rozeznáte zamřížovaný otvor, vedoucí do tunelu. Z horní stanice naproti tomu nezbylo skoro nic, nebýt historických fotek těžko bych našel vůbec něco (bohužel, v archivech jsem podepsal, že fotky přefocuju jen pro studijní potřeby, takže bych je asi neměl vystavovat). Patrný je akorát vrchol klenby zapuštěný v zahradní zdi, k níž přiléhá dřevěná terasa u vstupu do parku Hauteurs. Šťastnou náhodou mi někodo poradil, že jedna z desek podia se dá odklopit a pod ní zela černočerná díra:-)

Když jsem se do té černočerné díry před pár dny konečně vypravil, moc nadějí jsem v to nevkládal, čekal jsem že po pár desítkách metrů narazím na nějakou přepážku. Jaké bylo ale moje překvapení, když se mi podařilo projít celý půlkilometrový tunel až k dolní stanici a zpět. A především když jsem tam nalezl původní pražce, kladky, louže původní kolomazi a dokonce čtyři celé nápravy! Jak je možné, že je tunel takto přístupný a nejsou v něm nekalí živlové, jaktože kovové části ještě nikdo neodnes do sběru a nebo alespoň neskutálel stakilové nápravy tunelem dolů? V tom ohromném podzemním prostoru se zkrátka zastavil čas před sedmdesáti lety, to že něco takového existuje přímo pod jedním z hlavních turistických cílů Lyonu mi přijde hodně dobrodružné a vzrušující.

Nějaké údaje o lanovce jsou zde, včetně historické fotografie. Mají tam však chybný údaj, totiž že se jedná o dva oddělené tunely (ve skutečnosti jediný tunel rozvětvený na koncích): moje fotogalerie

fotogalerie zde

V Avignonu jsme navštívili nejznámější pamětihodnosti – obrovský papežský palác (coby studenti architektury samozřejmě zadarmo) a slavný pont St. Benézet, na kterém se údajně tancuje. Místo toho tam ale akorát fotí Japonci, a nebýt studenty architektury, dokonce bychom museli i tam zaplatit vstupné, a to prosím ten most nikam nevede, v půlce řeky končí!:-) Historické monumenty ale nebudu popisovat, informace snadno najdete jinde, to by nemělo žádný význam…

Radši jsme přeběhli přes řeku (po vedlejším mostě, který vede až na druhou stranu) a vydali se do Villeneuve les Avignon, kde jsme stihli prohlídku v bývalém klášteře během poslední půlhodiny otevírací doby.

Cestou zpátky jsme na náměstí narazili na zajímavou věc – i ve Francii znají kuličky, klasické barevné hliněnky. Zrovna se tu pořádala jakási akce a místní cvrnkali o sto šest, ovšem princip všech druhů her, které jsme viděli, je dost odlišný. Celému náměstí vévodila obrovká cvrknací dráha postavená z písku. Nějací nadšenci takhle objíždějí Francii a pořádají “mistrovství světa”, jak událost hrdě označují plakáty. A přesvědčili nás, ať se také zůčastníme, že prý nikoho z Česko/Slovenska ještě nemají:-) Přišlo nám to jako docela fajn recese, tak jsme taky zkusili cvrknací závod po dráze, samozřejmě jsme nevyhráli, což má tu výhodu, že nemusíme na finále.

Úprkem jsme ještě doběhli zpět na ostrov uprostřed Rhône, vyfotit Avignon ve večerním slunci, a pak jsme napsali ceduli Pont du Gard a vydali se stopovat. Celkem nepochopitelně již za tmy jsme stopli nějakou ženskou (představte si to, dva divný týpci ve tmě…tady je to ale úplně normální), která nás odvezla do méně civilizovaných končin, kde jsme mohli najít místo na spaní.

Středomořská příroda je na to ale dost nepříjemná, jak jsme zjistili. Všude je sucho, prach, kamení a snad všechno co tu roste je trnité, jít někam mimo cestu moc nejde.

Ráno nás vzal nějaký horolezec a zavezl nás až na místo. Akvadukt Pont du Gard snad netřeba představovat, společně s davy Japonců jsme ho ze všech stran oběhli a nafotili, a pak se pod ním s chutí vykoupali. V místním muzeu nemají studenti architektury vstup zadarmo, tak jsme radši šli stopovat zpátky směr Avignon:-)

Dosavadní štěstí nás zprvu opustilo, ale asi po hodině nám zastavil Kanadský malíř s francouzkou manželkou, takoví sympaťáci. Patřili k té sortě, která bere stopaře, protože tak zamlada také cestovala, a dobře jsme si s nimi popovídali. Zase nás hodili kus navíc naším směrem, až na výpadovku z Avignonu směrem na východ.

Po chvíli nám zastavili dva alternativní mladíci, cestující upravenou dodávkou kamsi do Slovinska a popíjející během řízení pivo. Vystoupili jsme zrovna u muzea levandule – to je provencálská specialita, modře kvetoucí lány jsou v Provence typickým pohlednicovým námětem. Nakoukli jsme dovnitř a do butiku, voňavkový oder nás málem položil a usoudili jsme, že asi nejsme ta správná cílová skupina, tak jsme radši stopovali dál na Gordes.

Vzal nás prozměnu elegantní týpek ve zbrusu novém koženém mercedesu, ještě s cenovkou. Nejspíš proto, aby se nám s tím autem předvedl, celou cestu se po úzké silničce řítil jak jouda.

Ze zemědělské roviny jsme vystoupali do prvních kopců, Gordes je křivolaké městečko vystavěné na strmém ostrohu, jak tu bývá zvykem. Trochu jsme si ho oběhli a pokračovali pěšky směrem na klášter Sénanque, najít nějaké místo na spaní.

Ráno jsme vyfotili údolí s klášterem z vyhlídky a seběhli dolů. Klášter Sénanque je obklopen poli s levandulí, je to přímo klasická scenérie z titulních stran průvodců. V levanduli jsem potkal nějakého fotografa, který se se mnou začal hned seznamovat a měnit adresy, takový legrační nadšenec, ale můžeme u něj přespat někde poblíž Besanconu:-). Ani zde nás nepustili na prohlídku zadarmo, museli jsme zaplatit, za tu přehlídku čistého románského slohu to ale stálo.

Pokračovali jsme pár kilometrů pěšky, nahoru skalnatým údolím až do sedla (574m), kde jsme stopli než bys řek švec, na cestu klesající mezi skalami zase dolů na druhou stranu náhorní plošiny.

To je na té krajině zajímavé. Z úplné roviny se najednou tyčí skály a kopce, jako malé ostrovy, tak trochu jak Doylův Ztracený Svět. výška ani nemusí přesahovat stovky metrů nad mořem, a přesto tam máte pocit, že jste v horách, scenérie jak o tisíc či dva metrů výš, akorát najednou narazíte na vinice a pole…člověk tam neví, co ho potká za nejbližsím rohem. A celému kraji vévodí 1909 metrů vysoký masiv Ventoux, který je pokrytý bílým kamením, jako by tam byl pořád sníh…

Zastavili jsme se v městečku Venasque, zase ty domečky na skále, stavby pamatující římskou antiku, už je to nudné:-) Stop odtud byl nejhorší za celou dobu, čekali jsme asi dvě hodiny, navíc se schylovalo k dešti…pak to ale najednou šlo úplně hladce a dojeli jsme natřikrát až pod hrad Le Barroux na úpatí dalšího minipohoří, Dentelles de Montmirail.

Vyžebrali jsme vodu a vydali jsme se do krajiny. Po několika kilometrech cesty na nás vykouklo zapadající slunce zpod těžkých mraků a způsobilo krátké fotonadšení. Místo na spaní jsme našli až na vrcholu jednoho z okolních kopců, odměnou nám byl dokonalý výhled.

Ráno jsme pokračovali pěšky přes la Roque Alric (zase domečky na skále:-), Suzette, a nakonec jsme prošli i nejhorštější partii, samotné dentelles. Je to fakt zvláštní, takové roztomile malé velehory, mezi vinicemi. Už celkem uchozené nas vzal pod kopci na korbu pickup a vyhodil nás v městečku Vacqueyras, kde je prý nějaké proslulé víno, což mi teda vůbec nic neříká, ale Marek tam ochutnával a nakupoval v nějakých sklepech či co.

Následoval asi čtyřnásobný stop do Lyonu, ten kdo nás bral jako první se tvářil skoro že jsme se zbláznili, že to nemůžeme dostopovat…nakoneco to ale proběhlo hladce až k nájezdu na dálnici, kde nám zastavil nějaký týpek hned jak jsme zvedli ceduli Lyon. Byl to fakt zajímavý člověk, překvapivě uvědomělý. Původně strojař, vyučující cosi o konstrukci automobilů, který si vlastními silami vyprojektoval a postavil nízkoenergetický dům (za použití izolace z levandule), stopaře bere aby neplýtval kapacitou auta. Jel ohleduplně, povídal něco o tom, že spadl ze štaflí a stačilo mu to, nemá potřebu pospíchat…probrali jsme spoustu věcí, i profesních týkajících se jeho domu, až zas pojedem na jih, máme kontakt:-)

Ještě že jsme ten výlet stihli, mám o bílé místo na mapě méně. Stejně pro mě tato země zůstává obrovská, překvapivě různorodá a neprozkoumaná.

do fotogalerie

Tento semestr je zajímavý tím, že celý ročník je rozdělen do několika různých zaměření, ucelených bloků dohromady za 25 kreditů. Já jsem v oboru heritage architectural, a děláme tam projekt na bývalý kartuziánský klášter v Lyonu. První část práce bylo zaměření a historické průzkumy, rozdělili jsme se na skupiny a každá měla na práci jinou část areálu. Mimo to ještě ale byla jedna skupina, jejímž úkolem bylo dát dohromady dílčí podklady od ostatních a potom udělat model současného stavu. A to nějak vyšlo na nás, nebo jsme si to možná i trochu vybrali…

Říkali jsme si, že je to fajn, v klidu doma si slepíme model a bude… ale když jsme se do něj pustili, začalo nám docházet, že jsme si vzali pořádné sousto. Slepit ve dvousetině nějakých 70 domečků s nepravidelnými půdorysy a střechami, barokní kostel a terén, nám nakonec ve čtyřech lidech zabralo přibližně 14 dní od rána do večera, mnohem víc, než si kdokoliv (včetně vyučujících) přestavoval.

Pracoval jsem se spolubydlícími Vincentem a Sándorem, a Markem, který bydlí o pár bloků vedle. Náš byt se tak na nějakou dobu proměnil v atelier plný odřezků kartonu, jen materál vyšel asi na 100 EUR (bez lepidla, lepili jsme nedostižným československým Herkulem).

Abysme se z toho nezbláznili, sledovali jsme pravidelně Monty Pythonův létající cirkus, což mělo značný vliv na naše chování, velký úspěch měly zvláště sketche jako “ministry of silly walks” a pod.

Například sokl modelu je dutý, slepený ze dvou desek kartonu, mezi terými je spousta přepážek. Je až s podivem, jak lákavá je pro čtyři dospělé lidi enfantilní možnost do takového prostoru, který se odevzdá profesorovi, ale nikdo ho nikdy neotevře, vlepit různé věci, načmárat vzkazy… Nakonec tam skončila i skleděná láhev a spousta dalších nesmyslů, tak doufáme, že ten model skutečně nikdo nebude rozdělávat, by si asi myslel, že ho lepily tak dvanáctiletý děcka:-)

Model jsme téměř dodělali před velikonocemi, zbývalo pár věcí. Přestože jsme s nimi začali včas, stejně jsme to dodělávali až do rána těsně před transportem do školy. Je to zajímavé, ale prostě to tak dopadne vždycky, a jak jsem zjistil, dělají to tak asi studenti architektury na celém světě. Prostě poslední noc se nespí, a to zcela nezávisle na tom, jak moc brzo člověk začne nebo jestli se fláká.

Zřejmě to bude tím, že čím více máte ještě času, tím více si hrajete s věcmi, které nejsou úplně podstatné. Asi by to stálo za nějakou analýzu, protože je to zcela všeobecný jev.

Každopádně, model je hotov, jak nakonec vypadá se můžete kouknout na fotkách, a u jeho výroby jsme se znamenitě bavili:-)

To víme všichni. Co jsem však do nedávna sám netušil, že tady v Lyonu už po nás pojmenovali ulici. Takovou fešnou, na kopci, který se jmenuje Croix-Rousse.

Alfonsi, jsme (ještě více) slavní!

No nic, tak příště skutečně něco přínosného…

Nějaké fotky jsou k vidění zde, protože cpát je sem do textu je hrozné (a hrozně to i vypadá)

Výlet začal tím, že v Lyonu na nádraží byl nějaký problém (snad požár), spousta vlaků byla zrušená (včetně toho našeho) a ostatní zpožděné. Alespoň jsme se svezli s TGV z Part Dieu na Perrache (druhé Lyonské nádraží), odkud nám jel další vlak. V Roanne nám ale ujel autobus, kterým jsme se měli dostat do Marcigny a tak jsme si řekli, že zkusíme něco stopnout. Se zběžnou prohlídkou centra jsme prošli Roanne až na výpadovku směrem na sever.

Zastavilo nám hned asi tak třetí auto, nějaká ženská, která nás vzala přímo do Marcigny – dva podezřelé týpky, asi se tu lidi tak nebojí. Docela nás to povzbudilo. Z Marcigny do Semur už jsme došli pěšky, je to asi tak 7 kilometrů.

Zdejší venkov je takový mírný a malebný. Lehce zvlněná krajina, protkaná mezemi a živými ploty, mezi nimiž se pasou zdejší speciální bílé krávy, přívětivá krajina nezničená kolektivizací a budovatelským rozoráním mezí. Ráz vesniček nenarušují socialistické přestavby, trčící Šumperáky a sila. V Marcigny u potoka stojí starý přístřešek, kde se pralo prádlo – nějakých 40 let už ho nikdo nevyužil, přesto je na svém místě dodnes. Takových obyčejných věcí si tady prostě nějak více váží.

Člověk se těžko ubrání tomu, aby to stále srovnával s tím, jak to vypadá u nás, je to smutné pomyšlení… Na českou krajinu samozřejmě nedám dopustit, ale jak mohla vypadat bez těch desetiletí devastace a zničení tradic?

Ale především, kam se člověk podívá, stojí románský kostel. Šířily se tady po okolí přímo z nedalekého slavného Cluny. Pro našince je to dost nezvyklé. Pokud na to máte nervy, podívejte se tady na fotky. Mimo kostela přímo ve svérázném městečku Semur a nedalekého Saint Martin la Vallée jsme se ještě zašli podívat přes les do Anzy-le-Duc. Třetí den jsme se vydali o něco dále, do města Paray-le-Monial, po poslední zkušenosti již plánovaně autostopem.

Dojeli jsme opět naprosto hladce. Napotřetí nás vezl nějaký dělňas v dodávce, a první na co se zeptal (hned po tom, kam jedeme) bylo, jestli jsme věřící. Sám byl Muslim, původem snad z Turecka, ale říkal, že zkoušel i Křesťanství a občas chodí do kostela a jezdí do Afriky dělat humanitární pomoc…mimo dopravy zadarmo si člověk při stopování občas i poslechne zajímavé a nečekané věci.

V Paray nás samozřejmě zajímala především bazilika, akorát nás trochu překvapil interier zářící novotou po nedávné renovaci, ta dokonalá čistota a žlutý kámen vypadají dost nezvykle.

Odpoledne jsme se rozdělili, já jsem stopoval do Lyonu a Marek zpátky do Semur za sestrou. Dojel jsem asi na čtyřikrát, a až na jednu vyjímku (cca 30 min) jsem jel v podstatě hned, jak jsem zvedl ruku. Dvakrát z toho s nějakou maminou, zločinců se tady fakt asi nebojí, a jednou s takovým mafiánem, který jen neustále sledoval, kde měří policajti. Akorát jak jsem pořád musel opakovat kolem dokola, že studuju bla bla bla, byl jsem na výletě bla bla bla, počasí bla bla bla a tak dále, přestával jsem mít přehled o tom, co už jsem v tom daném autě řekl a co ne, takže něco možná slyšeli dvakrát i víckrát…

A nejlepší byl poslední stop z předměstí Lyonu do centra, paní povídala, že u nich mají taky románský kostel o který se starají a dala mi vizitku, ať dám vědět a přijedu se podívat. Tak snad někdy příště, jak zde funguje autostop je největší objev:-)

Jednoho zimního večera jsem šel o pár bloků vedle vybrat z bankomatu peníze na nájem, a zcela spontánně jsem běžel. Běhat je mnohem rychlejší a zábavnější, než jít pěšky, a hlavně jsem celý den seděl doma a dělal cosi do školy, a tak jsem si krátkými sprinty mezi křižovatkami chtěl trochu protáhnout tělo.

Dorazil jsem k bance, vybral peníze, uklidil si vše do peněženky a pak jsem pokračoval. O pár bloků dál jsem zastavil na rohu, abych se rozhlédl a přešel, ale než jsem to stačil udělat, přiřítilo se zpoza mých zad policajtské auto, zastavilo uprostřed křižovatky, a poměrně drsně a nesmlouvavě se tvářící policisté mě otevřeným okýnkem vyzvali, abych zastavil a začali mě zpovídat. Buď mě viděli na kameře u bankomatu, nebo to prostě byla náhodná hlídka, nevím. Už drželi v ruce připravený mikrofon, a kdybych býval nezpomalil na té křižovatce, volali by na mě z amplionu na střeše, zkrátka jak v drsňáckém filmu:-)

Prý co jsem dělal s tím bankomatem, a proč odtamtud běžím… Byl jsem dost překvapený, ještě k tomu zadýchaný, a tak jsem ze sebe nebyl schopný vypravit souvislou větu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že běžím, protože mě baví běhat, ale oni se tvářili dost nechápavě. Byl to takový docela rozpačitý okamžik, navíc mi došlo, že s sebou ani nemám doklady…

Policajti evidentně sami nevěděli, co mají dělat, nakonec řekli ať jim ukážu bankovní kartu. Skutečně nechápu, co na ní poznali, řekl bych, že nic. Po chvíli prohlásili, že je to nějaký divný, a nejistě odjeli.

No nic, příště skutečně napíšu něco oduševnělého a přínosného, ale zážitek to byl celkem nezapomenutelný, to jsem zatím viděl jen v televizi:-)

Je to zvláštní, ale ty kopce jsou úplně opuštěné. Kilometry bukových lesů se stálezelným podrostem z břečťanu a buxusů, koberce bledulí, vápencové stepi s jalovci. Zapomenutý kamenný klášter, mokřadní louky a kouty připomínající severskou tundru. Kamenné zídky zarostlé mechem, křivolaké meze a pastviny.

Z kopců, z nichž nejvyšší sotva přesahuje 1200 metrů, se otevírají pohledy na hluboké vápencové soutěsky, a pokud to opar dovolí, na východě, coby kamenem dohodil, se již tyčí Alpy.

Mohli byste tu chodit celé dny jako pan Nevrlý a nepotkat živáčka, nic nenasvědčuje tomu, že jste pár desítek kilometrů od velkoměsta v civilizované západní Evropě. Pokud máme nějaký alespoň trochu podobný kout u nás, je přinejmenším rezervací a pro lidi tam není kam plivnout. Kde je u nás kousek lesa, potkáte čas od času alespoň čundráka, tady se maximálně mihne po silničce nadupaný cyklista na lehoučkém kole, tak jednou za dva dny.

Francouzské hory, pusté a trampingem nedotčené, zřejmě čekají, až sem české cestovky začnou vozit dobrodruhy ve velkém, tak jako do kdysi bezlidných rumunských Karpat. Do té doby se tu dá pokojně bloumat.

A jako suvenýr si můžete přivézt třeba vidle na seno, zapomenuté mezi kamením a břečťanem opuštěného stavení.

Ve chvíli, kdy budík zazvonil, jsem pohlédl na hodinky a s hrůzou zjistil, že je šest! Nejdřív jsem myslel, že snad už zvoní hodinu, ale pak mi došla ta pravá příčina: Stále na něm byl zimní čas, a dříve v týdnu mi to nevadilo, protože jsem vstával se spolubydlícím a vzbudil mě jeho…

První úvaha byla následující: vlak jede za deset minut, na nádraží je to dvacet běžnou chůzí, takže to doběhnu. Když jsem se začal oblékat, došlo mi, že i když se sebevíc budu snažit, dřív než za několik minut byt s botami na nohou neopustím. Tak pojedu na kole – ale nechat ho celý den na nádraží se mi nechtělo – tak na Vincentově plečce – ale co s lyžema? Než je normálně uvážu na rám nebo na batoh, vlak bude pryč, když je povezu v ruce, nedojedu tam za pět minut (včetně uvázání kola a cesty na nástupiště)… Zkrátka po chvíli mi bylo jasné, že prostě nepojedu lyžovat, ač bylo těžké se s tím smířit.

Už asi rozumím lidem, kteří bojují proti letnímu času, ba za tím účelem zakládají politické strany. Doposud mi vadil pouze jeden den na jaře, kdy jsem mohl o hodinu méně spát, to bylo plně kompenzováno jedním dnem na podzim, kdy jsem mohl spát o hodinu déle. Jinak jsem spíš oceňoval skutečnost, že je večer déle vidět (ráno světlo k ničemu nepotřebuju, pokud vstávám, umím si rozsvítit). Dneska mě to ale naštvalo, a to hodně. Asi taky začnu bojovat, tohle se nesmí opakovat. Už ty odpůrce chápu, mají skutečně těžký život:-)

Když jsem v únoru dodělával projekt, rozhodl jsem se udělat konečný layout (grafickou prezentaci projektu s plány, obrázky a popisky) ve Scribusu. To je opensource konkurence Indesignu, program pro sazbu a grafickou úpravu za účelem tisku či výroby pdf. Předtím jsem v něm nic takového pořádného nedělal, takže jsem byl docela zvědavý. Rozhodně jsem neměl čas nazbyt, do odevzání se pomalu začaly počítat hodiny…

První dojem ze Scribusu je možná trochu nezvyklý. Po chvíli ovšem doceníte velmi přesné ovládání pomocí klávesnice a intuitivní klávesové zkratky. Na klikání na ikonky můžete po chvíli zcela zapomenout. Jako příklad drobných vyčůraností uvedu třeba možnost zadávat hodnoty jako matematické výrazy – chci-li například vytvořit rámeček, který je na obou stranách vzdálený 25.5mm od okraje A4, zadám jeho šířku jako 297-2*25.5 a nemusím nic počítat (nevím, zda je to výjimečné, ale všechny programy to rozhodně neumožňují).

Nedlouho nato mě zaujala další věc. Moje verze programu, asi už trochu zastaralá, čas od času zahlásí “Scribus crashes due to Signal #11 (ev. #6)” a pak po anglicku zmizí z obrazovky a nezůstane po něm ani stopy. To mě ale nějak nevyvádělo z míry. Neustálé ukládání je již podvědomý grif levé ruky a pustit program znovu a načíst poslední dokument je otázka asi tří hmatů, člověk si ani nestihne protáhnout záda…

Největší překvapení ale přišlo na závěr. Export hotových plachet A1 do pdf hlásil nějakou chybu, nefungovalo ani nouzové řešení, export do rastrového obrázku. Přitom jsem si to hned na začátku zkoušel, šlo to bez problémů… A to všechno doslova několik hodin před tiskem, po čtyřech probdělých nocích…Naštěstí se po jiných nesčetných pokusech podařilo přetahat obsah stránek po jedné do nových dokumentů a export provést, takže to nakonec dobře dopadlo.

Tak doposud to jako reklama moc nevypadá:-) Teď ale smysl mé úvahy: Když vám nefunguje nějaký komerční produkt, nadáváte a vztekáte se. Ale můžete se zlobit na program, který někdo vyrábí zcela zadarmo? Můžete na jeho autora nadávat? Na mě to mělo efekt zcela opačný. Asi jsem, jako laik, teprve docenil, jak je takový produkt složitý, a teprve jsem z něj začal být skutečně nadšený. Jak je vůbec možné, že někdo vyrobí zadarmo program, který umí stejně, jako obdoba za desítky tisíc? Nějaký bug mu za takových okolností milerád prominu. Co ti autoři jedí? Možná by nám to Jírovec mohl vysvětlit, já to nechápu.

Každopádně to má můj bezmezný obdiv, já jsem v životě něco takového nevytvořil. Zcela nadšen bych autorům nejradši poděkoval a milerád poslal peníze na odstranění těch chyb (nebo aspoň na něco k jídlu:-). A samozřejmě je především hodlám podpořit tím, že program budu nadále – nebo o to víc – používat a šířit jeho slávu. Vážím si lidí, co dělají věci jentak z nadšenectví, jestli je to ten případ.

Závěr je, že jsem objevil další argument proč používat takovýto software, takový psychologický, který je zcela srozumitelný i pro nás, prosté uživatele: Člověk si ušetří nervy, protože skutečně nemá právo, důvod, ani tendenci se rozčilovat a nadávat na výrobek ani autora, myšleno zcela bez nadsázky!

(a taky asi není od věci stáhnout si novou verzi, dost možná to problémy vyřeší:-)

Vivat Scribus!