Couchsurfing je celosvětová síť cestovatelů, kteří buď poskytují svůj gauč jiným cestovatelům nebo využívají gauče ostatních během svých cest. Je jedno, kolikrát člověk svůj gauč nabídl a kolikrát využil gauče jiných, žádné “body” se nesbírají. Nejedná se však pouze o nocleh zdarma. Myšlenkou této síťě je podpořit kulturní výměnu mezi lidmi z celého světa a umožnit cestování i těm méně finančně zajištěným.  Zkrátka a dobře – přihlásí se vám někdo s prosbou o váš  gauč,  popovídáte, společně někam vyrazíte, naučíte se jeden od druhého něco nového a povyměňujete své zkušenosti.  Něco jako ve filmu “Pošli to dál” – pomož někomu v nouzi a třeba se ti to někdy vrátí od někoho jiného. Docela se mi tahle myšlenka zalíbila. Neznámé místo se totiž nejlépe poznávají prostřednictvím lidí, kteří v tomto místě žijí (toto se mi potvrdilo i při našich stopařských cestách Norskem – dozvěděli jsme se tolik zajímavých věcí, které se v žádném průvodci ani íčku najít nedají).

A tak jsme se na Couchsurfingu zaregistrovali. A rozhodli jsme se to hnedka vyzkoušet na našem výletě do Osla. Zadala jsem si tedy vyhledat někoho anglicky mluvícího v Oslu, kdo má něco společného s architekturou či zahradní architekturou. Dále jsem hledala ty, kteří rádi chodí vejletit do kopců a rádi se kochají hezkou krajinou. Přeci jen je fajn mít se svým hostitelem společné téma k rozhovoru, nejsem zrovna typ člověka, který by s cizími lidmi udržoval konverzaci a sršel důvtipem. Poslala jsem tak “poptávku” po gauči asi šesti lidem. Do týdne se mi ozval Stefan, mladý architekt a krajinný architekt, který nám nabídl svou společnost a svůj byt v centru města vysoko nad ruchem ulic s gaučem pod čokoládovým stromem (to bude asi překvapení). Po několika málo vyměněných e-mailech jsme si, myslím, padli do noty – vypadá to, že máme hodně společného a tak naše návštěva bude pro obě strany zajímavá a třeba něčím přínosná (teď to trochu zní, jak kdybych odpovídala na inzerát v seznamce

Tak se těšíme na naši první gaučsurfovací zkušenost. A třeba až jednou budem mít sůj vlastní gauč v Čechách, rádi na něj pozvem mladé cestovatele z druhého konce světa.

Sobí závody

Od 1. února se v Tromsø slavil sámský týden v souvislosti se Sámi National Day 6. února. Konala se spousta přednášek, výstav, koncertů a filmů, žel bohužel na žádné z těchto akcí jsme nebyli. Ale nedělní The Norwegian Reindeer Racing Championship jsme si nemohli nechat ujít.

Moc jsem si nedovedla představit, jak chtějí udělat závody lyžařů tažených soby, když není žádný sníh. Organizátoři však měli vše pevně v rukou – v sobotu začalo chumelit a do neděle napadlo půl metru sněhu, takže na závody byly ideální podmínky.

„Reindeer racing is a small, but rapidly growing sport among the Saami people. The racers stand on skis behind their specially trained raindeer on a 201 meters long track.“ Trať byla postavena přímo v centru města na hlavní pěší zóně. Přišli jsme akorát včas, kdy byli představování jednotliví závodníci – Sámové ve svých modročervených krojích se producírovali po závodní trati se svými soby s uřezanými parohy. Pro soby to musel být pořádný šok – z nekonečných pustých otevřených plání Finmarky je nacpali do malé dodávky (tohle vidět ochranáři, tak místo protestů kolem norského lovu velryb se vrhnou na záchranu sobů) přivezou do ulic „velkoměsta“ plné lidí a řvoucích amplionů. Při promenádě také dávali sobi svoje roztrpčení pořádně najevo – vodiči měli co dělat, aby je udrželi, diváci byli vděční za mantinely, které je od sobů oddělovaly.

Sobi startovali po dvou ze startovacích boxů jako na dostizích. Přes hrudník měli postroj s dvěma připevněnými popruhy, za které se držel lyžař. Lyžaři byli většinou mladí Sámové, spíš děcka, kluci i holky. Jakmile se startovací boxy otevřely, sobi vystřelili kupředu. Měla jsem pochybnosti, zda budou schopni běžet rovně – při promenádě tomu vůbec nic nenasvědčovalo. Ale zdálo se, že soby závodění baví – vyrazili jak žíznivá čára, která se po pár metrech zahalila do oblaku čerstvého prašanu. Konec tratě byl uzavřen ohromnou tmavou plachtou, která měla soby zastavit. Nechápu jak, ale opravdu zastavila.

Protože byla pěkná zima, šli jsme se v poločase zahřát do lavu (sámské týpko), které postavili na hlavním náměstí. Uvnitř hořel oheň, ohříval se čaj v ohromné konvici a prodávalo se něco k snědku (že by sobí guláš z těch méně úspěšných závodníků?). Kolem ohně sedělo pár Sámů v krojích, kožichách a kožešinových rukavicích a beranicích (v tom muselo být teplo, na chviličku jsem po kožešinové výbavičce také zatoužila), mezi nimi několik Norů ve fleecu a Goretexu a pár cizinců zcela nevybavených na místní podmínky.

Abych nezapomněla: viděli jsme Santa Clause – sice byl v civilu a tvářil se strašně nenápadně, ale musel to být on! Už aspoň víme, co ty jeho sobi dělají mimo Vánoce.

fotogalerie

polární záře

V úterý jsme byli u Uradniku v sauně – Marťa a Mišu bydlí na kolejích a mají zdarma k dispozici “domeček” – společenskou místnost s kuchyní, krbem a hlavně se saunou. Čas od času se k nim zajdem do sauny vyhřát. Tentokrát byla “sauna-party” nějak jiná, možná proto, že se nám tenhle norský výlet chýlí ke konci a tak mě něteré věci berou víc než normálně.  Po saunování jsme se chodili zchladit ven na mráz. Stáli jsme tam na sněhu před domem na ulici, polonazí zamotaní jen v ručníku, pářilo se z nás, kolem občas prošel člověk zachumlaný v péřovce, čepici a šále. A my tam stáli a koukali na polární záři na obloze, tentokrát neobvykle silnou. Nádhera. Tohle mi bude chybět.

Pár fotek z animace polární záře je k vidění tady (bohužel animace neběží sama, takže si to musíte odklikat)

a několik dalších obrázků polární záře z posledních měsíců je zde

výlet ke cabin Blåkollkoia

Po celém Norsku funguje síť horských chat provozovaných norskou turistickou společností DNT (Den Norske Turistforening, která se také stará o značení cest kamennými mohylkami nebo červeným ”T”). Některé z horských chat, ”cabin”, jsou s obsluhou, jiné jsou bez obsluhy, některé jsou zamčené a je potřeba ”koupit” si klíč, jiné jsou otevřené po celý rok. Kolem Tromsø jsou nejčastějšími chaty odemčené po celý rok, bez obsluhy.

Protože počasí na víkend vypadalo opět slibně, rozhodli jsme se pro dvoudenní výlet na lyžích do hor s přespáním v jedné z cabin. Začátek výletu nebyl úplně nejslibnější – vstávačka ve velmi časnou hodinu, vosk na lyže zamotaný v mých vlasech (a následně nutná úprava mého sestřihu), malé boty na fjelski (půjčené od kolegyně Trude), nestihnutý autobus, opožděný následující autobus a tím pádem nestihnutý navazující spoj, cesta z Kroken do Movik prodíráním se lesem s lyžemi na batohu místo na nohou (poznání, že s lyžemi na batohu je člověk poněkud vyšší a pod větvemi stromů neprojde), překonávání nesčetných ledopádů a zamrzlých pekelně kluzkých mokřadů (mačky by se opravdu šikly), moje omrzlé prsty u nohou a rukou a zničené nohy z malých bot, Honzovo bolavé koleno. Moviku jsem dosáhli kolem jedenácté hodiny (cca 3 km za 2 hodiny). Padla na nás trudomyslnost a začaly padat návrhy na návrat domů.

Krizi jsme ale s pomocí čokolády a horkého čaje překonali a začali stoupat k jezeru Movikvatnet. Zde nám už bylo jasné, že naše původní plány budem muset zkrouhnout a že budem rádi, pokud dojdem za světla k první cabin, Blåkollkoia. Honza zavelel zkrátit si cestu přes jezero, moje poznámky o puklinách na ledu odbyl konstatováním, že je to normální. S důvěrou jsem se tedy vydala za ním. Asi uprostřed jezera najednou cítím, jak mi přímo pod nohami praská led a slyším divný zvuk, který se šíří od mých nohou dále po jezeře. Polila mě hrůza a v prvním reflexu jsem se rozeběhla k Honzovi, který na mě však zakřičel, ať se k němu ani nepřibližuji. Jasně, logické, led by se pod námi prolomil tím spíš. Rychlým krokem jsem tedy zamířila ke břehu, snažíc se dělat co nejmenší nárazy (lézt po kolenou, aby se má váha rozložila na větší plochu, jsem vzhledem k časové náročnosti tohoto pohybu zamítla). Při každém kroku jsme slyšela onen strašidelný zvuk praskání ledu. Inu, ale bezpečných pevných končin jezera jsem dosáhla celá. Ufff.

Od jezera jsme pokračovali na lyžích. Měli jsme půjčené fjelski – širší běžky s okovanými hranami a vázáním jak u běžek, co jsem mývala jako malá, s botami co vypadají jako kožené pohory (multifunkční boty slouží jako pohory na chození, díky zvláštnímu tvaru paty na uchycení rychloupínacích maček a díky prodloužené špičce na uchycení do vázání fjelski – docela vymakaný) a s tuleními pásy (ty jsme bohužel neměli možnost za celou cestu vyzkoušet). Cesta byla celkem dobrodružná. Vzhledem k špatným sněhovým podmínkám jsem kličkovali mezi břízkami, keříky, vřesy a šutry, shýbali se pod větvemi, přelézali potoky a občas nestačili přešlapovat z nohy na nohu, abychom se vyhnuli keříku. Narazili jsme na stopy lyžaře, který musel jít chvíli před námi a jistě měl namířeno také ke cabin Blåkollkoia. Vydali jsme se tedy po stopách, což nám výrazně ušetřilo času prodíráním se divočinou a hledáním sjízdné cesty.

Lyžaře jsme dostopovali až ke cabin, kde nás už ve dveřích vítal. V kamnech bylo zatopeno, na stole svítily svíčky, v kýblu se rozehříval nasekaný led z nedalekého potoka na vodu na čaj. Cabin Blåkollkoia nás mile překvapila svou útulností. Malá místnost s kamínky, dvěma palandami a jednou matrací navíc pro případ více návštěvníků, s dekou a polštářem na každé posteli (ale kadý si musí přinést vlastní povlečení nebo spacák), se stolem s lavicemi a kuchyňskou linkou s plynovým sporákem, malou knihovničkou s literaturou o okolní přírodě, křížovkami a několika stolními hrami (vše bohužel norsky). Z předsíňky přístup do dřevníku a na kadibudku (člověk tak nemusel ven do mrazu). Žádné počmárané palandy, žvýkačky nalepené ze spodní strany stolu, špinavé nádobí v kredenci. Všude velmi čisto a uklizeno. Cabin byla posazena na nádherném místě v širokém pustém údolí vytvořeném divokou řekou, s malým jezírkem hnedka vedle a potůčkem, ze kterého se brala voda. Všude kolem hory a kopce, nikde žádná cesta, žádní lidé, žádné známky civilizace.

Zapsali jsme se do registrační knihy, do obálky jsme vložili 240 NOKů (pro studenta stojí nocleh 120 NOK) a obálku hodili do kastlíku na stěně. Pokud by u sebe návštěvník neměl dostatek hotovosti, napíše na lístek číslo své platební karty a částku po návratu pošle na účet DNT nebo zaplatí v kanceláři. Systém fungování těchto cabin mě stále uchvacuje – vše je postavené na důvěře, že lidé jsou poctiví a pořádní, že nikdo nic neukradne, neponičí, za nocleh nebo zastávku v chatě během dne zaplatí (za využití dříví či plynu, které sem musel někdo dopravit).

Sedli jsme si ke stolu s horkým čajem, koukali do plamene svíčky, poslouchali praskání dřeva v kamnech a vyprávění našeho společníka (šedesátiletého domorodého horolezce, který na víkend vyrazil do hor odpočinout si od práce a od své ženy) o zdolávání severní stěny Eigeru, horách a výpravách po celém světě. Naprostý klid a pohoda.

Kolem šesté hodiny jsme zaslechli helikoptéru. Vyběhli jsme před chatu a pozorovali, jak helikoptéra poletuje nad svahem v místech, kde jsme před pár hodinami šli, a někoho hledá. Patrně se tam někdo zranil, což mi ani nepřišlo tak obtížné vzhledem ke klouzavému ledu úplně všude. O chvíli později helikoptéra odlétala směrem k Tromsø, na konci závěsného lana se ve vzduchu kývalo červené lehátko se zraněným. Přeběhl mi mráz po zádech – v tom lehátku jsem teď mohla ležet já nebo Honza. Došlo mi, jak hory umí být nebezpečné a že by k tomu člověk neměl přistupovat úplně lehkovážně. Přeci jen hory severního divokého liduprázdného Norska nejsou Brdy kousek od Prahy.

Přehodnotili jsme náš plán na zítřejší den a místo cesty do Tromsø přes sedlo Tromsdalstindenu jsme se rozhodli pro návrat stejnou, kratší, bezpečnější a méně náročnou cestou domů. Ráno jsme se po snídani zabalili, uklidili, zavřeli cabin na petlici a zajistili ji kouskem sobího paroží proti zvířatům a vydali jsme se na cestu zpět. Od jezera Movikvatnet jsme zvolili jinou cestu než včera, kterou nám doporučil náš spolunocležník a která se vyhýbala zledovatělým mokřadům. Sjíždět na běžkách na namrzlých zbytcích sněhu a kličkovat přitom mezi stromy s velkým báglem na zádech bylo dost náročné. Neumím jezdit na běžkách s kopce ani pokud je sněhu dost, není přimrzlý, nemám na zádech 15kg a v cestě není spoustu stromů, takže jsem se dost potrápila, ale také to vlastně byla velká zábava a legranda. Z Moviku do Kroken jsme museli už po svých, po zmrzlé ledovaté cestě, kde jsem nejednou spadla a omlátila se tak ze všech stran. Ruce i nohy mi opět zmrzly a přestala jsem je cítit. Aspoň nohy nebolí z malých bot. V Kroken jsme téměř hnedka chytli autobus a se stmíváním jsme už byli doma v teple a pomalu rozmrzali.

Přestože jsem si z výletu odnesla zánět šlach rukou v důsledku omrzlin a několik dní doma (bez rukou je člověk dost neschopný), odnesla jsem si i spoustu príma zážitků a na noc v romantické chaloupce uprostřed divočiny budu moc ráda vzpomínat.

fotogalerie

první sluníčko

15. ledna skončila v této zeměpisné šířce polární noc a poprvé vyšlo slunce. Protože však Tromsø leží mezi hory, slunce vyjde oficiálně až 21. ledna. My se ale sluníčka nemohli dočkat a tak jsme za ním vyrazili do kopců.

Na neděli byla výborná předpověď počasí, mělo být jasno, což tu poslední dobou bývá vzácně. Během posledního týdnu vylezly teploty hodně nad nulu a pršelo, takže všechen sníh roztál. Následné mrazy udělali ze sněhové břečky souvislou ledovku úplně všude. Vybaveni mačkami na radu kolegy horolezce Franka, který je nám také zapůjčil, jsme se vydali na Kjølen. Vyrazili jsme před osmou ráno, abychom na východ sluníčka kolem poledne byli už vysoko v horách. Kupodivu byl na Kjølen docela fajn sníh, mačky nám tedy byly dost na nic, lyže by se nám hodili spíš. Ale sníh nebyl příliš hluboký, takže se dalo chodit i na botách.

A přesně v 11:16 se to stalo. Na obzoru mezi horami se objevilo pár slunečních paprsků a hned zase zmizelo. Slunce se sunulo těsně za obzorem a mezi horami vždy na chvilku vykouklo. Po dvou měsících polární noci jsme viděli sluneční světlo a stíny a svět zase začal být plastický a veselý.

fotogalerie

Od ostatních Čechů žijících v Tromsø jsem obratem vyzvěděla, jak to s žádostí o povolení k pobytu funguje. Uklidněna jejich ujištěním, že se jedná pouze o formalitu, která je vyřízená za pět minut, jsem hned druhý den naběhla na policii na imigrační úřad. V přihrádce s formuláři měli lejstra pro zaměstnance a pro studenty. Protože jsem si nebyla jistá, do které kategorie spadám, zeptala jsem se úřednice. Jaký formulář si mám vzít pokud nejsem zaměstnanec, ale ani student norské univerzity, nýbrž PHD-student české univerzity pobývající v Norsku na stáži v Nørut, kde ale nepobírám žádný plat jako zaměstnanci. Úřednici jsem tím poněkud vyvedla z míry, začala si mě podezřívavě prohlížet, načež se šla poradit s kolegyněmi. Vítězně se vrátila s formulářem, který však musím doplnit finanční dohodou s českou univerzitou o výši mého stýpka, potvrzením z Nørut, že tam opravdu jsem na výzkumné stáži, potvrzením o zdravotním pojištění, pasem, kartou pojištěnce a vše pochopitelně v originálech a v jim srozumitelném jazyce (tedy ne česky). Finanční dohodu i smlouvu o zdravotním pojištění jsem pochopitelně měla pouze česky. Okamžitě a s velkou naléhavostí jsem tedy začala bombardovat zahraniční oddělení na české univerzitě a svou pojišťovnu, aby mi vystavili potřebné dokumenty anglicky.

O dva dny později (den před vypršením mého turistického povolení k pobytu) jsem opět naklusala na imigrační úřad vybavena všemi potřebnými lejstry. Úřednice si mě opět podezíravě prohlížela, načež vzala mé dokumenty a odešla situaci zkonzultovat s kolegyněmi. Po asi pěti minutách si mě zavolaly a oznámily mi, že litují, ale povolení k pobytu mi nemohou dát, protože nesplňuji podmínky jeho udělení. Optala jsem se tedy, jaké podmínky nesplňuji. Problém byl ve výši mého stipendia, které se jim nezdálo dostatečné na to, abych se tu uživila (těžko jim vysvětlovat, že při velmi skromném stylu života se z toho uživí dva lidé). Vyžadovaly minimálně 8 500 NOKů potvrzeného příjmu na měsíc. Trošku se mi zatočila hlava. 25 500 CZK na měsíc! To nedám dohromady ani v Čechách. Měla jsem slzy na krajíčku. Po všech těch trablích s nalezením instituce, která by mě na stáž přijala, po zamítnuté žádosti o norské vládní stipendium, po problémech s hledáním bytu mě teď chtějí vyhostit ze země, protože bych tu nemohla dosáhnout norské životní úrovně. Rychle jsem začala přemýšlet, co s tím. Výpisy z účtu! Navrhla jsem tedy, že bych mohla požadovanou částku na 7 měsíců doložit výpisem z účtu (i když jsem se necítila zrovna nejlépe, že bych měla vykazovat svoje soukromé úspory, do toho nikomu nic není, ale vysvětlujte to Norům, kde je téměř neomezený přístup k osobním informacím!). Úřednice se opět začaly radit a nakonec souhlasily, musím však doložit výpisy v angličtině, potvrzené bankou. No jo, ale jak z české e-banky dostat anglický výpis a jak vymámit podpis? Zase jsem měla slzy na krajíčku. Nakonec úřednice svolily, že by možná český neověřený výpis mohl stačit.

Rychle jsem tedy zajela do knihovny a ze všech svých účtů vytiskla výpisy za poslední měsíc a odvezla je na imigrační úřad. Úřednice výpisy přijaly a že mi dají vyrozumění o výsledku schvalovacího procesu. Uf, tak to by bylo, oddechla jsem si. Ale předčasně.

Za pár týdnů mi volali, že se mám dostavit na imigrační úřad. Polilo mě horko. S úzkostí jsem se tedy na úřad dostavila. Opět se jim nezdála má finanční situace a chtěli další výpisy z dalších měsíců. To by nebyl problém. A jako s novinkou přišli s tím, že se jim nezdá mé zdravotní pojištění. Chtěli doložit, na co vše se mé pojištění vztahuje a v jaké výši krytí a pochopitelně anglicky. Uf. Znovu jsem tedy s naléhavostí bombardovala svou zdravotní pojišťovnu, která mi po pár dnech anglickou verzi pojišťovacích podmínek zaslala a dodala jsem ji na imigrační.

O několik týdnů později jsem se při jedné příležitosti setkala s českým konzulem, který nyní nově sídlí kromě Osla také v Tromsø. Vylíčila jsem mu své trable s povolením k pobytu, nad kterými nevěřícně kroutil hlavou. To se přeci musí vyřešit, takhle to nejde. Nechal mi kontakt na sebe i na svou ženu (Češku, která by mi mohla zajistit potřebné úřední překlady dokumentů), abych je v případě dalších problémů okamžitě kontaktovala. Při další návštěvě imigračního úřadu kolem Vánoc (po 2 měsících od mé první žádosti) jsem úřednicím nechala kontakt na konzula s tím, ať se v případě problémů s mou žádostí o povolení k pobytu obrátí přímo na něj.

Nevím, co následovalo, ale začátkem ledna mi přišla do kanceláře obálka d Tromsø kommune, ve které bylo povolení k pobytu na dobu neurčitou za předpokladu, že i nadále budu splňovat podmínky udělení tohoto povolení. Normálně se povolení k pobytu dává na 1 rok, poté se musí prodlužovat, toto povolení na dobu neurčitou tedy bylo opravdu nestandardní. Jako celá moje žádost. Inu, úředníci jsou asi všude stejní, pokud jim něco nezapadá do tabulek, jsou zcela ztraceni.

Silvestr

Na poslední den roku a pár následujících nás přijela navštívit mamina. Protože dny jsou stále ještě příliš krátké a mamka po operaci kolene toho moc nenachodí, pojali jsme tuto návštěvu spíš odpočinkově – respektive záměr byl takový. Silvestrovský večer i další následující dlouhé večery jsme tak trávili při Osadnících (přijeli nás navštívit spolu s mamkou), pexesu a dalších hrách, které jsme po hodně moc letech znovu oprášili. A vůbec to nebylo špatné.

Půlnoční ohňostroj jsme si ale pochopitelně nemohli nechat ujít. Velký oficiální ohňostroj byl odpálen z vrcholku Storsteinen, kopce nad Tromsø, na který je vidět přímo z centra města. A nebyl to jen tak obyčejný ohňostroj. Na svahu kopce byl před půlnocí rozsvícen ohromný světelný nápis „2009“, který se s úderem dvanácté změnil na „2010“. Celé úbočí i náhorní plošina kopce byli také osvětleny šňůrou ohnivých světel. Rachejlte z vrcholku kopce byly viditelné z široka daleka. Barevná světýlka se ozařovala zasněžené svahy a proti temně černé obloze a tmavé divočině v kopcích za Storsteinen krásně kontrastovala. Všude v ulicích bylo spousta lidí a dětí na sáňkách, vůbec nikdo nebyl opilý a nedělal čurbelinec – trochu rozdíl oproti Praze, kde Silvestr pro spoustu lidí bohužel znamená jen příležitost pořádně se opít. I druhý den bylo v ulicích klid a nikde žádné známky velkých bujarých oslav. Vlastně to byl první Silvestr, kdy jsem nebyla v Praze.

Na Nový rok jak po celý rok. A tak jsme vyrazili na výlet do kopců. Původní plán byl vyjet lanovkou na Storsteinen a nahoře si udělat kratší procházku (vzhledem k mamčiným bolavým nohám). Přestože jsme si provoz lanovky den před tím ověřili v íčku, lanovka ráno nejezdila. A tak jsme náš plán trochu pozměnili: nahoru vyběhnem pěšky a dolů pojedem lanovkou. Cesta k horní stanici lanovky je poměrně prudká, navíc byla místy hodně ledovatá a uklouzaná. Ještě že byl s námi Honza, jinak by si mamka asi neodpustila pár nadávek na můj účet. Musela jsem použít taktiku, kterou na mě rodiče aplikovali v dětství, když jsem nechtěla jít dál: Nahoře si dáme v hospodě zmrzlinový pohár (v krizovějším případě to byly palačinky s borůvkami) a zpátky pojedeme lanovkou/vlakem/autobusem. Taktika vyšla, mamka se nahoru vyškrábala.

Otevřel se nám nádherný výhled na Tromsø v růžovomodrém světle, na obří měsíc v úplňku, který se kutálel po horizontu, na oblohu přecházející od zelenožluté přes červenou do temně fialové a na zasněžené kopce zbarvené od toho zvláštního světla. Už hodně dlouho nebyl takhle krásný den. Jenže nikoho dalšího asi tyhle přírodní krásy moc nebraly. Moje taktika měla stejný závěr jako jsem tomu byla zvyklá z dětství. Lanovka stále nejezdila, hospoda zavřená, nahoře pořádná zima. Trochu mi zatrnulo. Jak dostanem mamku dolů? Ještě před pár dny chodila o berlích a teď ji tady vláčím po horách. Jít zpátky stejnou cestou mi vzhledem k prudkému svahu a uklouzané cestě nepřišlo moc dobrý nápad. Na radu jednoho domorodce, kterého jsme potkali, jsme se vydali pro nás novou cestou, která měla být mírnější. Byla. Jenže vedla po zledovatělém klouzavém okraji hřebene, pod námi několik set metrů sráz dolů. Ještě že jsme mamce dali pod stromeček brodery („městské mačky“) – sice se strašně bála, ale zvládla to a dolů se dostala vcelku. Zamýšlená odpočinková procházka se tak změnila v celodenní výlet. Inu myslím, že letošní rok bude mít mamka dostatečně aktivní a dobrodružný.

Další dny jsme zašli do Polaria podívat se na tuleně, na Hurtigrutu na kávičku a vafle. Jakožto každého z našich návštěvníků jsme i maminu museli protáhnout po městě, po hřebeni ostrova ke skokanským můstkům a k Elverhoyskému kostelíku. V kostelíku byly zrovna křtiny, všichni oblečení v krojích, mimčo ve vyšívané zavinovačce s krajkami až na zem. Muzikanti, kteří přišli novorozenci zahrát na klavír a housle a zazpívat, proměnili náboženský obřad v príma kulturní a společenskou událost pro všechny příbuzné a přátele. V kostele bylo teplo, přestože to byl nejstarší kostel v Tromsø. Děcka pobíhala kolem, nikdo je neokřikoval, že v kostele se to nesluší. V jiném kostele jsme viděli, jak lidé tančili kolem vánočního strom

Norsk Jule

Na svátky jsme se rozhodli zůstat na severu a konečně zažít pořádné bílé Vánoce. Ještě v polovině prosince to však se sněhem vypadalo dost bídně, teprve týden před Vánoci přišla pořádná sněhová nadílka a konečně se dalo do práce jezdit od domovních dveří k dveřím našeho institutu na lyžích. Městečko zapadlo bílou peřinou, pod kterou v té polární polotmě svítila světla domů, jak z ladovských obrázků. Ulice ožily lyžaři, dětmi na lyžo-sáňkách a lidmi nepřetržitě odklízející sníh u svých příjezdových cest. Honzovi se dostalo od sousedů uznání jakožto velmi schopného odhazovače sněhu (místo kariéry architekta si tu tak začal budovat nadějnou kariéru manuální sněhové frézy). Ulice v centru města, stromeček na náměstí, hromosvody na střechách a dokonce i jeřáb v přístavu zazářili adventním osvětlením. Tak jsme se i my začali chystat na Vánoce.

Místo výletů do kopců jsme začali podnikat výlety k Ouradnikovic troubě – naši slovenští kamarádi odjeli na svátky domů a nechali nám tu k dispozici svůj byt s troubou, abychom mohli nachystat Vánoce jak se patří. Mnohé večery jsme tak trávili pečením perníků, cukroví, vánoček a pečínek a vůbec všeho, co se dá upéct a sníst – museli jsme si luxusu trouby náležitě užít.

Den před Štědrým dnem jsme se začali shánět po vánočním stromečku (na rady kolegů jsme vyčkali až do poslední chvíle, kdy prý jde cena stromků dolu). Asi jsme vyčkávali příliš dlouho – po městě jsme už jen mohli podle jehličí a zbytků větviček na udupaném sněhu vystopovat, kde asi stály stánky se stromky. Nakonec jsme objevili pár posledních smrčků u benzínky, dokonce jsme našli i jeden moc krásný, vysoký až ke stropu. Stojánek nám darovali Ouradnici (prý ho objevili kdesi při procházce městem), čímž nás zbavili jedné starosti. Stromeček jsme ozdobili papírovými řetězy a vločkami, které jsme několik posledních týdnů vystřihovali a lepili z červeného a bílého balicího papíru, jak za časů mateřské školky. A výsledek byl víc než uspokojivý, měli jsme nádherný stromeček.

Na Štědrý den odpoledne, hned jak se Honzík probudil, jsme vyrazili na návštěvu k Trude, kolegyni z práce, kam jsme byli pozvaní na tradiční norskou vánoční kaši. Přišel i Frank (také kolega) s rodinou, takže nás byla se všemi dětmi docela velká tlupa. Trude uvařila ohromný kotel rýžové kaše, do které hodila jednu mandličku. Kaše se servírovala do misek, sypala cukrem a skořicí a polévala máslem. Kdo našel ve své misce onu mandličku (tedy musel ji najít dřív, než ji strčil do pusy a spolknul), vyhrál dárek – marcipánové figurky, co děti vyráběly (pro letošní rok docela trefné – prasátko a injekční stříkačka s vakcínou proti prasečí chřipce). My jsme mandličku v našich miskách nenašli, ale i tak to byla velká baštizna. K norským vánočním tradicím jsme my přispěly i jednou českou. Přinesli jsme svíčky v ořechových skořápkách pro každého, které jsme pouštěli ve velké míse s vodou. Dětem očíčka svítila jak těm svíčkám a Trude se tenhle český zvyk natolik zalíbil, že se rozhodli si jej podržet i pro další roky. Po všech těch tradicích jsme hráli jednu norskou hru – všichni sedí kolem stolu s rukama na stole, jeden v čele předříkává, jak se má rukama do stolu „praštit“ (klouby zatnuté pěsti, pěstí s palci nahoře, dlaněmi na plocho, dlaněmi na kolmo, ukazováčky). Pokud před daným způsobem praštění do stolu neřekne „Komando“, předříkaná změna praštění do stolu neplatí. Kdo udělá chybu vypadává. Julian, Trudin manžel, předříkával norsky. Přestože se jednalo o několik málo jednoduchých norských slovíček, nebyli jsme schopni si je zapamatovat a tak jsme pořád prohrávali. Po hře se děti spakovaly do dětského pokoje a dospělí si sedli ke kávě a portskému k debatě „pro dospělé“. Bylo to moc příjemné odpoledne.

Před večeří jsme se šli projít k Elverhoyskému kostelíku zjistit, v kolik hodin bude mše (chtěli jsme si poslechnout pár norských koled a nasát trošku vánoční atmošky). Bohužel mše už dávno skončily, ale kostel jsme chytli ještě otevřený. Zrovna začaly zvony odbíjet pět hodin a odbíjeli hodně hodně hodně dlouho. Dle místního zvyku totiž Vánoce začínají v pět hodin, když zvony na kostele začnou odbíjet. Cestu domů jsme vzali přes hřbitov, kde bylo spousta svíček z části zapadaných sněhem a další svíčky chodili pozůstalí zapalovat. Je to vlastně docela hezký zvyk jít na Štědrý den pozdravit své zesnulé příbuzné. My sice nikoho nezdravili, ale bylo tam tak nějak hezky svátečně, že jsme na hřbitově nějakou chvilku pobyli.

Domů jsme se vrátili promrzlí a rychle začali chystat náš Štědrý večer. Místo kapra jsme obalili do strouhanky halibuta (je to tučnější ryba, takže je více podobná kaprovi než třeba treska, ale na rozdíl od kapra nemá žádné kosti – byla to tak velká dobrota, že od teďka budu mít na Štědrý den už vždycky jen halibuta), zmrzlý bramborový salát jsme dali do koupelny na podlahové topení rozmrznout (venku mrzlo jak když praští a salát během pár hodin stihnul zmrznout na kost). Místo rybí polévky jsme si dali jako předkrm krevetí koktejl. Zapálili jsme si náš adventní šutr a spoustu svíček všude kolem, otevřeli jsme si láhev červeného vína, kterou jsme tu schovávali několik měsíců na zvláštní příležitost. Tak nám ten sváteční den na dalekém severu vyšel opravdu svátečně a moc krásně.

Přestože náš původní záměr byl vyrazit další vánoční dny na lyžích do hor (dokonce jsme si domluvili s Trude a Frankem půjčení druhého páru fjelski a tuleních pásů), nikam jsme se nevypravili. Velká zima a tma nás odradily a tak jsme celé svátky prospali (což někdy vůbec není špatné) a chodili jen na procházky po okolí nebo si zaběhat na lyžích. Bohužel tohle prázdninové vyspávání je hodně návykové, začít zase vstávat do práce v půl osmé bylo dost těžké. Tak jsem v pondělí ráno napsala do kanceláře, že si beru do konce roku volno a prázdniny jsem si prodloužila (mezi svátky se ofiko pracuje na poloviční pracovní dobu, většina kolegů to však zalomili podobně jako já, takže jsem ani neměla moc černé svědomí).

fotogalerie

Podle našeho nejčastějšího jídla zde v Norsku za posledních 5 měsíců by se dalo usuzovat, že typickým norským pokrmem jsou špagety s rajčatovým protlakem. Inu, místní tradice a nabídka trhu nejsou hlavním faktorem ovlivňující co bude na talíři, několik málo „noků“ v peněžence má na kulinářské speciality přeci jen silnější vliv. I tak se ale čas od času dostaneme k místním pochutinám, většinou na návštěvách u Norů či na firemních večírcích a konferencích. Mohli jsme tak ochutnat sobí stejky a sobí guláš, losí polévku, jehněčí kýtu, velrybu, tresku solenou i uzenou i úplně obyčejnou, mraženou i čerstvě ulovenou darovanou od rybáře, anglerfish (nevím, jaké má tahle strašidelně vyhlížející ryba s anténkou na hlavě jméno), lososa, moruškovou polévku, šíchovou šťávu a už ani nevím jaké další dobroty. Do některých specialit jsme se pustili i sami, jednou z nich byla příprava mýty opředené lutefisk.

Lutefisk je ryba připravená zvláštním způsobem, který byl obejven náhodou při jednom neštěstí. Kdysi prý byl jeden rybář, který sušil ryby v sušárně na břehu fjordu. Jednoho dne sušárnu zachvátil požár a v plamenech skončily téměř všechny sušené ryby. Hasiči po zásahu likvidovali spáleniště a vyhazovali ohořelé sušené ryby. Jednomu z hasičů přišlo líto ryby vyhodit a tak ze směsi popela a vody rybu sebral a doma snědl. Překvapivě byla ryba výtečná. A tak jí pojmenoval lutefisk, rozjel v tom velký business a reklamní kampaň, takže se z lutefisk stalo tradiční jídlo v severním Norsku.

Dnes se již lutefisk dá koupit upravená naložením v zásaditém roztoku (prostředí napodobující směs popela a vody), což proces přípravy usnadňuje, přesto se však nejedná o žádnou hotovku za 10 minut na talíři. Kolegové v práci mě začali postupně do tajů tohoto obřadu přípravy lutefisk zasvěcovat. Ryba se peče v troubě, lehce osolená, zabalená v alobalu. Pokud se osolí moc, zmizí. Pokud se peče na moc vysokou teplotu, zmizí. Pokud se peče moc dlouho, zmizí. Bylo pro mě trochu záhadou, jak může ryba zmizet, a dlouho jsem si myslela, že si ze mě kolegové dělají dobrý den. Po té se na rybu dá osmažený špek, hořčice, místní special nasládlý hnědý kozí sýr (co vůbec jako sýr nechutná), sirup, uvaří se brambory a hrachová kaše a kedlubnová kaše. A všechno se to naloží na talíř a je hotovo.

Po dlouhé době bloudění mezi regály se slovníkem a tahákem s norskými názvy ingrediencí jsem pořídila vše nutné. Protože doma nemáme troubu, rozhodla jsem se rybu udělat na pánvi. Kromě této malé odchylky jsem se však striktně držela návodu. Zprvu vše vypadalo velmi slibně a od plotny se linula příjemná vůně. Pak se ale ryba začala zmenšovat a zmenšovat a zmenšovat a po 5 minutách z ní nezbylo nic. Prostě zmizela mi z pánve před očima. Asi si kolegové tak úplně legraci nedělali. Místo svátečního nedělního oběda jsme si tak dali brambory s kedlubnovou kaší. Inu, na některé místní čáry a kouzla je asi cizinec krátký.

Nordfjellet

Jak jsem se již zmínila dříve, Norové jsou velcí výletníci a vymýšlí vše možné, jak ty méně nadšené výletníky do kopců vytáhnout. A proto si vymysleli Ti på topp (Top ten vrcholky kolem Tromsø), turistickou soutěž s cílem „motivovat k výletům do krásné krajiny a přispět k zlepšení fyzické kondice a zdravotního stavu všech věkových skupin.“  ti på topp

Funguje to asi takhle: na začátku letní sezóny organizátoři vytipují 10 kopců od těch lehkých po ty více náročné, na vrcholky těchto kopců umístí do nepromokavé schránky návštěvní knihu a kód kopce. Na webu vytvoří stránky pro registraci, kde se zájemci zapíší a získají svoje startovní číslo. Zaregistrovaný účastník si poté koupí balíček s mapou a kontrolní kartou. Do kontrolní karty a na webové stránky si zapisuje kódy zdolaných kopců. Každý, kdo zdolá všech 10 kopců, vyhrává odměnu, která se slavnostně předává na podzim po skončení letní sezóny. Kromě této hlavní soutěže se vypisují soutěže doprovodné, např. o nejlepší fotku, běžecký závod na vrchol – „běh pro zdraví,“ apod. Na kopce se mohou účastníci vypravit individuálně, ale jsou pořádány i společné výlety.

My jsme se sice soutěže nezúčastnili, ale na některé z Ti på topp kopců jsme si výlet udělali. Posledním z těchto výletů byl Nordfjellet, kam jsme se vypravili koncem listopadu, za polární noci. Nordfjellet je kopec nad Kroken (pevninská část Tromsø), kde je vybudováno malé lyžařské centrum s vleky a sjezdovkami. Přestože sezóna pro vleky ještě nezačala, zvolili jsme cestu mimo sjezdovky, dále od civilizace. Vyrazili jsme brzy ráno, autobusem jsme se svezli do Kroken a před devátou hodinou jsme už byli v kopcích. Vydali jsme se údolím po pěšině vyšlapané ve sněhu až k jezerům. Zde jsme pěšinu opustili a začali se drápat kolmo vzhůru. Měla jsem pocit, jak kdybychom lezli na ledovou horu – pod 20cm vrstvou sněhu byla souvislá ledovka ze zmrzlých potůčků a rašelinišť. Po zamrzlém jezeře se chodit dá, po šikmém zamrzlém potoku už je to horší. Radši jsem se nedívala na sráz pod sebou. Začalo se rozednívat, v sedle před námi se objevili červánky, ale slunce nikde. Jen červánky se přesouvaly z východu na západ na fialově modré obloze. Na vrcholku byl nádherný výhled a pořádná zima. Pár fotek a vydali jsme se na cestu zpět po hřebeni do sedla pod Tromsdalstinden. Kolem druhé hodiny už zase byla tma tmoucí. Po nám již známé cestě jsme ze sedla sestoupali do údolí a zamířili zpět do Tromsø. Bylo docela príma zjištění, že i za polární noci se na výlety do kopců chodit dá, pokud je jasno a je aspoň trošku světla.

fotogalerie