výlet ke cabin Blåkollkoia
Po celém Norsku funguje síť horských chat provozovaných norskou turistickou společností DNT (Den Norske Turistforening, která se také stará o značení cest kamennými mohylkami nebo červeným ”T”). Některé z horských chat, ”cabin”, jsou s obsluhou, jiné jsou bez obsluhy, některé jsou zamčené a je potřeba ”koupit” si klíč, jiné jsou otevřené po celý rok. Kolem Tromsø jsou nejčastějšími chaty odemčené po celý rok, bez obsluhy.
Protože počasí na víkend vypadalo opět slibně, rozhodli jsme se pro dvoudenní výlet na lyžích do hor s přespáním v jedné z cabin. Začátek výletu nebyl úplně nejslibnější – vstávačka ve velmi časnou hodinu, vosk na lyže zamotaný v mých vlasech (a následně nutná úprava mého sestřihu), malé boty na fjelski (půjčené od kolegyně Trude), nestihnutý autobus, opožděný následující autobus a tím pádem nestihnutý navazující spoj, cesta z Kroken do Movik prodíráním se lesem s lyžemi na batohu místo na nohou (poznání, že s lyžemi na batohu je člověk poněkud vyšší a pod větvemi stromů neprojde), překonávání nesčetných ledopádů a zamrzlých pekelně kluzkých mokřadů (mačky by se opravdu šikly), moje omrzlé prsty u nohou a rukou a zničené nohy z malých bot, Honzovo bolavé koleno. Moviku jsem dosáhli kolem jedenácté hodiny (cca 3 km za 2 hodiny). Padla na nás trudomyslnost a začaly padat návrhy na návrat domů.
Krizi jsme ale s pomocí čokolády a horkého čaje překonali a začali stoupat k jezeru Movikvatnet. Zde nám už bylo jasné, že naše původní plány budem muset zkrouhnout a že budem rádi, pokud dojdem za světla k první cabin, Blåkollkoia. Honza zavelel zkrátit si cestu přes jezero, moje poznámky o puklinách na ledu odbyl konstatováním, že je to normální. S důvěrou jsem se tedy vydala za ním. Asi uprostřed jezera najednou cítím, jak mi přímo pod nohami praská led a slyším divný zvuk, který se šíří od mých nohou dále po jezeře. Polila mě hrůza a v prvním reflexu jsem se rozeběhla k Honzovi, který na mě však zakřičel, ať se k němu ani nepřibližuji. Jasně, logické, led by se pod námi prolomil tím spíš. Rychlým krokem jsem tedy zamířila ke břehu, snažíc se dělat co nejmenší nárazy (lézt po kolenou, aby se má váha rozložila na větší plochu, jsem vzhledem k časové náročnosti tohoto pohybu zamítla). Při každém kroku jsme slyšela onen strašidelný zvuk praskání ledu. Inu, ale bezpečných pevných končin jezera jsem dosáhla celá. Ufff.
Od jezera jsme pokračovali na lyžích. Měli jsme půjčené fjelski – širší běžky s okovanými hranami a vázáním jak u běžek, co jsem mývala jako malá, s botami co vypadají jako kožené pohory (multifunkční boty slouží jako pohory na chození, díky zvláštnímu tvaru paty na uchycení rychloupínacích maček a díky prodloužené špičce na uchycení do vázání fjelski – docela vymakaný) a s tuleními pásy (ty jsme bohužel neměli možnost za celou cestu vyzkoušet). Cesta byla celkem dobrodružná. Vzhledem k špatným sněhovým podmínkám jsem kličkovali mezi břízkami, keříky, vřesy a šutry, shýbali se pod větvemi, přelézali potoky a občas nestačili přešlapovat z nohy na nohu, abychom se vyhnuli keříku. Narazili jsme na stopy lyžaře, který musel jít chvíli před námi a jistě měl namířeno také ke cabin Blåkollkoia. Vydali jsme se tedy po stopách, což nám výrazně ušetřilo času prodíráním se divočinou a hledáním sjízdné cesty.
Lyžaře jsme dostopovali až ke cabin, kde nás už ve dveřích vítal. V kamnech bylo zatopeno, na stole svítily svíčky, v kýblu se rozehříval nasekaný led z nedalekého potoka na vodu na čaj. Cabin Blåkollkoia nás mile překvapila svou útulností. Malá místnost s kamínky, dvěma palandami a jednou matrací navíc pro případ více návštěvníků, s dekou a polštářem na každé posteli (ale kadý si musí přinést vlastní povlečení nebo spacák), se stolem s lavicemi a kuchyňskou linkou s plynovým sporákem, malou knihovničkou s literaturou o okolní přírodě, křížovkami a několika stolními hrami (vše bohužel norsky). Z předsíňky přístup do dřevníku a na kadibudku (člověk tak nemusel ven do mrazu). Žádné počmárané palandy, žvýkačky nalepené ze spodní strany stolu, špinavé nádobí v kredenci. Všude velmi čisto a uklizeno. Cabin byla posazena na nádherném místě v širokém pustém údolí vytvořeném divokou řekou, s malým jezírkem hnedka vedle a potůčkem, ze kterého se brala voda. Všude kolem hory a kopce, nikde žádná cesta, žádní lidé, žádné známky civilizace.
Zapsali jsme se do registrační knihy, do obálky jsme vložili 240 NOKů (pro studenta stojí nocleh 120 NOK) a obálku hodili do kastlíku na stěně. Pokud by u sebe návštěvník neměl dostatek hotovosti, napíše na lístek číslo své platební karty a částku po návratu pošle na účet DNT nebo zaplatí v kanceláři. Systém fungování těchto cabin mě stále uchvacuje – vše je postavené na důvěře, že lidé jsou poctiví a pořádní, že nikdo nic neukradne, neponičí, za nocleh nebo zastávku v chatě během dne zaplatí (za využití dříví či plynu, které sem musel někdo dopravit).
Sedli jsme si ke stolu s horkým čajem, koukali do plamene svíčky, poslouchali praskání dřeva v kamnech a vyprávění našeho společníka (šedesátiletého domorodého horolezce, který na víkend vyrazil do hor odpočinout si od práce a od své ženy) o zdolávání severní stěny Eigeru, horách a výpravách po celém světě. Naprostý klid a pohoda.
Kolem šesté hodiny jsme zaslechli helikoptéru. Vyběhli jsme před chatu a pozorovali, jak helikoptéra poletuje nad svahem v místech, kde jsme před pár hodinami šli, a někoho hledá. Patrně se tam někdo zranil, což mi ani nepřišlo tak obtížné vzhledem ke klouzavému ledu úplně všude. O chvíli později helikoptéra odlétala směrem k Tromsø, na konci závěsného lana se ve vzduchu kývalo červené lehátko se zraněným. Přeběhl mi mráz po zádech – v tom lehátku jsem teď mohla ležet já nebo Honza. Došlo mi, jak hory umí být nebezpečné a že by k tomu člověk neměl přistupovat úplně lehkovážně. Přeci jen hory severního divokého liduprázdného Norska nejsou Brdy kousek od Prahy.
Přehodnotili jsme náš plán na zítřejší den a místo cesty do Tromsø přes sedlo Tromsdalstindenu jsme se rozhodli pro návrat stejnou, kratší, bezpečnější a méně náročnou cestou domů. Ráno jsme se po snídani zabalili, uklidili, zavřeli cabin na petlici a zajistili ji kouskem sobího paroží proti zvířatům a vydali jsme se na cestu zpět. Od jezera Movikvatnet jsme zvolili jinou cestu než včera, kterou nám doporučil náš spolunocležník a která se vyhýbala zledovatělým mokřadům. Sjíždět na běžkách na namrzlých zbytcích sněhu a kličkovat přitom mezi stromy s velkým báglem na zádech bylo dost náročné. Neumím jezdit na běžkách s kopce ani pokud je sněhu dost, není přimrzlý, nemám na zádech 15kg a v cestě není spoustu stromů, takže jsem se dost potrápila, ale také to vlastně byla velká zábava a legranda. Z Moviku do Kroken jsme museli už po svých, po zmrzlé ledovaté cestě, kde jsem nejednou spadla a omlátila se tak ze všech stran. Ruce i nohy mi opět zmrzly a přestala jsem je cítit. Aspoň nohy nebolí z malých bot. V Kroken jsme téměř hnedka chytli autobus a se stmíváním jsme už byli doma v teple a pomalu rozmrzali.
Přestože jsem si z výletu odnesla zánět šlach rukou v důsledku omrzlin a několik dní doma (bez rukou je člověk dost neschopný), odnesla jsem si i spoustu príma zážitků a na noc v romantické chaloupce uprostřed divočiny budu moc ráda vzpomínat.
tak to zni jako dost dobrodruznej vylet:-) zajimavy fotky toho ledu a pekna utulna chaloupka, to by byla parada mit takovyhle v cesku taky…