Norsk Jule
Na svátky jsme se rozhodli zůstat na severu a konečně zažít pořádné bílé Vánoce. Ještě v polovině prosince to však se sněhem vypadalo dost bídně, teprve týden před Vánoci přišla pořádná sněhová nadílka a konečně se dalo do práce jezdit od domovních dveří k dveřím našeho institutu na lyžích. Městečko zapadlo bílou peřinou, pod kterou v té polární polotmě svítila světla domů, jak z ladovských obrázků. Ulice ožily lyžaři, dětmi na lyžo-sáňkách a lidmi nepřetržitě odklízející sníh u svých příjezdových cest. Honzovi se dostalo od sousedů uznání jakožto velmi schopného odhazovače sněhu (místo kariéry architekta si tu tak začal budovat nadějnou kariéru manuální sněhové frézy). Ulice v centru města, stromeček na náměstí, hromosvody na střechách a dokonce i jeřáb v přístavu zazářili adventním osvětlením. Tak jsme se i my začali chystat na Vánoce.
Místo výletů do kopců jsme začali podnikat výlety k Ouradnikovic troubě – naši slovenští kamarádi odjeli na svátky domů a nechali nám tu k dispozici svůj byt s troubou, abychom mohli nachystat Vánoce jak se patří. Mnohé večery jsme tak trávili pečením perníků, cukroví, vánoček a pečínek a vůbec všeho, co se dá upéct a sníst – museli jsme si luxusu trouby náležitě užít.
Den před Štědrým dnem jsme se začali shánět po vánočním stromečku (na rady kolegů jsme vyčkali až do poslední chvíle, kdy prý jde cena stromků dolu). Asi jsme vyčkávali příliš dlouho – po městě jsme už jen mohli podle jehličí a zbytků větviček na udupaném sněhu vystopovat, kde asi stály stánky se stromky. Nakonec jsme objevili pár posledních smrčků u benzínky, dokonce jsme našli i jeden moc krásný, vysoký až ke stropu. Stojánek nám darovali Ouradnici (prý ho objevili kdesi při procházce městem), čímž nás zbavili jedné starosti. Stromeček jsme ozdobili papírovými řetězy a vločkami, které jsme několik posledních týdnů vystřihovali a lepili z červeného a bílého balicího papíru, jak za časů mateřské školky. A výsledek byl víc než uspokojivý, měli jsme nádherný stromeček.
Na Štědrý den odpoledne, hned jak se Honzík probudil, jsme vyrazili na návštěvu k Trude, kolegyni z práce, kam jsme byli pozvaní na tradiční norskou vánoční kaši. Přišel i Frank (také kolega) s rodinou, takže nás byla se všemi dětmi docela velká tlupa. Trude uvařila ohromný kotel rýžové kaše, do které hodila jednu mandličku. Kaše se servírovala do misek, sypala cukrem a skořicí a polévala máslem. Kdo našel ve své misce onu mandličku (tedy musel ji najít dřív, než ji strčil do pusy a spolknul), vyhrál dárek – marcipánové figurky, co děti vyráběly (pro letošní rok docela trefné – prasátko a injekční stříkačka s vakcínou proti prasečí chřipce). My jsme mandličku v našich miskách nenašli, ale i tak to byla velká baštizna. K norským vánočním tradicím jsme my přispěly i jednou českou. Přinesli jsme svíčky v ořechových skořápkách pro každého, které jsme pouštěli ve velké míse s vodou. Dětem očíčka svítila jak těm svíčkám a Trude se tenhle český zvyk natolik zalíbil, že se rozhodli si jej podržet i pro další roky. Po všech těch tradicích jsme hráli jednu norskou hru – všichni sedí kolem stolu s rukama na stole, jeden v čele předříkává, jak se má rukama do stolu „praštit“ (klouby zatnuté pěsti, pěstí s palci nahoře, dlaněmi na plocho, dlaněmi na kolmo, ukazováčky). Pokud před daným způsobem praštění do stolu neřekne „Komando“, předříkaná změna praštění do stolu neplatí. 
Kdo udělá chybu vypadává. Julian, Trudin manžel, předříkával norsky. Přestože se jednalo o několik málo jednoduchých norských slovíček, nebyli jsme schopni si je zapamatovat a tak jsme pořád prohrávali. Po hře se děti spakovaly do dětského pokoje a dospělí si sedli ke kávě a portskému k debatě „pro dospělé“. Bylo to moc příjemné odpoledne.
Před večeří jsme se šli projít k Elverhoyskému kostelíku zjistit, v kolik hodin bude mše (chtěli jsme si poslechnout pár norských koled a nasát trošku vánoční atmošky). Bohužel mše už dávno skončily, ale kostel jsme chytli ještě otevřený. Zrovna začaly zvony odbíjet pět hodin a odbíjeli hodně hodně hodně dlouho. Dle místního zvyku totiž Vánoce začínají v pět hodin, když zvony na kostele začnou odbíjet. Cestu domů jsme vzali přes hřbitov, kde bylo spousta svíček z části zapadaných sněhem a další svíčky chodili pozůstalí zapalovat. Je to vlastně docela hezký zvyk jít na Štědrý den pozdravit své zesnulé příbuzné. My sice nikoho nezdravili, ale bylo tam tak nějak hezky svátečně, že jsme na hřbitově nějakou chvilku pobyli.
Domů jsme se vrátili promrzlí a rychle začali chystat náš Štědrý večer. Místo kapra jsme obalili do strouhanky halibuta (je to tučnější ryba, takže je více podobná kaprovi než třeba treska, ale na rozdíl od kapra nemá žádné kosti – byla to tak velká dobrota, že od teďka budu mít na Štědrý den už vždycky jen halibuta), zmrzlý bramborový salát jsme dali do koupelny na podlahové topení rozmrznout (venku mrzlo jak když praští a salát během pár hodin stihnul zmrznout na kost). Místo rybí polévky jsme si dali jako předkrm krevetí koktejl. Zapálili jsme si náš adventní šutr a spoustu svíček všude kolem, otevřeli jsme si láhev červeného vína, kterou jsme tu schovávali několik měsíců na zvláštní příležitost. Tak nám ten sváteční den na dalekém severu vyšel opravdu svátečně a moc krásně.
Přestože náš původní záměr byl vyrazit další vánoční dny na lyžích do hor (dokonce jsme si domluvili s Trude a Frankem půjčení druhého páru fjelski a tuleních pásů), nikam jsme se nevypravili. Velká zima a tma nás odradily a tak jsme celé svátky prospali (což někdy vůbec není špatné) a chodili jen na procházky po okolí nebo si zaběhat na lyžích. Bohužel tohle prázdninové vyspávání je hodně návykové, začít zase vstávat do práce v půl osmé bylo dost těžké. Tak jsem v pondělí ráno napsala do kanceláře, že si beru do konce roku volno a prázdniny jsem si prodloužila (mezi svátky se ofiko pracuje na poloviční pracovní dobu, většina kolegů to však zalomili podobně jako já, takže jsem ani neměla moc černé svědomí).