Podle našeho nejčastějšího jídla zde v Norsku za posledních 5 měsíců by se dalo usuzovat, že typickým norským pokrmem jsou špagety s rajčatovým protlakem. Inu, místní tradice a nabídka trhu nejsou hlavním faktorem ovlivňující co bude na talíři, několik málo „noků“ v peněžence má na kulinářské speciality přeci jen silnější vliv. I tak se ale čas od času dostaneme k místním pochutinám, většinou na návštěvách u Norů či na firemních večírcích a konferencích. Mohli jsme tak ochutnat sobí stejky a sobí guláš, losí polévku, jehněčí kýtu, velrybu, tresku solenou i uzenou i úplně obyčejnou, mraženou i čerstvě ulovenou darovanou od rybáře, anglerfish (nevím, jaké má tahle strašidelně vyhlížející ryba s anténkou na hlavě jméno), lososa, moruškovou polévku, šíchovou šťávu a už ani nevím jaké další dobroty. Do některých specialit jsme se pustili i sami, jednou z nich byla příprava mýty opředené lutefisk.
Lutefisk je ryba připravená zvláštním způsobem, který byl obejven náhodou při jednom neštěstí. Kdysi prý byl jeden rybář, který sušil ryby v sušárně na břehu fjordu. Jednoho dne sušárnu zachvátil požár a v plamenech skončily téměř všechny sušené ryby. Hasiči po zásahu likvidovali spáleniště a vyhazovali ohořelé sušené ryby. Jednomu z hasičů přišlo líto ryby vyhodit a tak ze směsi popela a vody rybu sebral a doma snědl. Překvapivě byla ryba výtečná. A tak jí pojmenoval lutefisk, rozjel v tom velký business a reklamní kampaň, takže se z lutefisk stalo tradiční jídlo v severním Norsku.
Dnes se již lutefisk dá koupit upravená naložením v zásaditém roztoku (prostředí napodobující směs popela a vody), což proces přípravy usnadňuje, přesto se však nejedná o žádnou hotovku za 10 minut na talíři. Kolegové v práci mě začali postupně do tajů tohoto obřadu přípravy lutefisk zasvěcovat. Ryba se peče v troubě, lehce osolená, zabalená v alobalu. Pokud se osolí moc, zmizí. Pokud se peče na moc vysokou teplotu, zmizí. Pokud se peče moc dlouho, zmizí. Bylo pro mě trochu záhadou, jak může ryba zmizet, a dlouho jsem si myslela, že si ze mě kolegové dělají dobrý den. Po té se na rybu dá osmažený špek, hořčice, místní special nasládlý hnědý kozí sýr (co vůbec jako sýr nechutná), sirup, uvaří se brambory a hrachová kaše a kedlubnová kaše. A všechno se to naloží na talíř a je hotovo.
Po dlouhé době bloudění mezi regály se slovníkem a tahákem s norskými názvy ingrediencí jsem pořídila vše nutné. Protože doma nemáme troubu, rozhodla jsem se rybu udělat na pánvi. Kromě této malé odchylky jsem se však striktně držela návodu. Zprvu vše vypadalo velmi slibně a od plotny se linula příjemná vůně. Pak se ale ryba začala zmenšovat a zmenšovat a zmenšovat a po 5 minutách z ní nezbylo nic. Prostě zmizela mi z pánve před očima. Asi si kolegové tak úplně legraci nedělali. Místo svátečního nedělního oběda jsme si tak dali brambory s kedlubnovou kaší. Inu, na některé místní čáry a kouzla je asi cizinec krátký.
Jezismarja, tos na tu rybu jenom koukala jak mizi??? takova skoda, tos ji mela radsi snist nez zmizela:-) ale recept zni dost exoticky, tak doufam, ze budes mit sanci to ochutnat u nejakeho domorodce a napsat jak to tedy vlastne vypada, kdyz se to povede…
mimochodem nebyla to meduza? ta je tusim z 99% z vody, takze cim dyl ji budes smazit, tim bude mensi taky:-)))