Tak nám nastala polární noc. V této zeměpisné šířce sice slunce zůstane pod horizontem až od 25. listopadu, ale vzhledem k hornaté krajině kolem Tromsø zde polární noc přichází o čtyři dny dříve. Toto období bez sluníčka potrvá až do poloviny ledna. Byla jsem zvědavá, jak zvláštní moc polární noci na mě bude působit a jestli opravdu budu chtít nejradši utéct.
Úplná tma ale není, resp. zatím ještě není (největší tma nastane kolem Vánoc). Slunce zůstává pod horizontem, ale během dne je světlo jako při zamračeném dni, které trvá přibližně od desíti do dvou hodin. Je to zvláštní modré světlo, doprovázené oranžovými červánky po celý „den“ na úplně fialové obloze. Tahle kombinace světel a barev je něco neobvykle nádherného. „Noční“ světla těm „denním“ dost konkurují. Polární záře je vidět skoro denně, přesto jsem pokaždé jak přikovaná a se zakloněnou hlavou a s údivem koukám na ony světle zelené světelné víry mezi hvězdami. Pokud je obloha zamračená, zbarví se v noci do zářivě oranžové odrazem od světel ve městě a vypadá jak hořící peklo.
I když tahle všechna možná světla jsou moc krásná, slunce to není. A slunce chybí. Deprese mě zatím nepřepadla, ale zato únava ano. Na univerzitě nainstalovali „denní lampy“, které mají světelné spektrum hodně blízké spektru denního světla. Lampy jsou obaleny studenty z jižnějších zeměpisných šířek, hlavně z tropické Afriky, kteří se tak snaží doregulovat svůj cikardiánní rytmus, který najednou přestalo řídit sluníčko. Asi bych si tam také někdy měla sednout.
Je moc fajn si vyzkoušet zažít polární noc, ale vlastně je tohle období pěkná nuda. Na výlety se chodit nedá, člověk je stále unavený, takže ani do jiných aktivit se mu moc nechce (o psaní disertačky nemluvě), v práci usíná a moc se nemůže soustředit. Dá se dobře spát, což tedy vůbec není špatné, ale jako program na 24h taky nic moc. Když jsem se cestou do Tromsø stopem ptala jednoho z místních, co Norové během polární noci dělají, s úsměvem nám odpověděl, že dělají děti. Je pravda, že rodiny tu jsou velké, tři, čtyři děti jsou celkem běžné. Kromě výroby dětí se Norové během polární noci hodně druží a hodně pálí svíčky, jak jsem čase zjistila.
Tak jsme nakoupili spoustu svíček a začali se zapojovat do místního společenského života. Pár kolegů z práce nás pozvalo na návštěvu (ve všech domácnostech mají ohromný stůl pro deset až patnáct lidí, velké sešlosti tedy jsou asi běžnou součástí života), účastnili jsme se i oslav českých svátků, které zorganizovala místní česká komunita, večírků s vědátory v práci, které byly moc príma (oni ti vědátoři nejsou vůbec žádní suchaři a umí se docela dobře bavit – mimochodem, umí moc dobře tančit). Díky těmto společenským akcím poznáváme i místní kulinářské speciality. Místo chleba za 5 NOK si tak užíváme losích polévek, sobích steaků, jehněčích kýt, velryb a jiných ryb na všemožný způsob, bobulí nám známých (maliny, borůvky, brusinky, rybízy) i zcela neznámých (molte, a spousta dalších, které nemají ani český ani anglický ekvivalent). I když to jsou velké dobroty, stejně jsme se nejvíc olizovali nad segedínem s knedlíkama a čerstvě upečeným slovenským chlebem.
Výlety do hor začínáme postupně nahrazovat kulturními akcemi. Zatím jsme byli jen na dvou koncertech v rámci jazzového festivalu, ale příležitostí pro kulturní vyžití je tu poměrně dost. Kopce ale chybí, a trocha pohybu taky. Už aby napadl sníh a dalo se alespoň běžkovat na osvětlených tratích.
lucko, az pojedes domu, kdybys nahodou mela v baglu nejake mistecko, tak bych ocenil sobi stejk:-) ale asi to nepujde nijak prevezt, v baglu by se to zkazilo, ze? mozna sobi jerky by slo?