Nejsevernější krajina Evropy
V pátek večer jsme přijeli do Honningsvåg na ostrově Magerøya, posledního města na cestě na sever, 30km od Nordkappu – nejsevernějšího bodu Evropy (71° sev. š.). Zatímco Cabo di Roca (nejzápadnější bod Evropy ležící v Portugalsku) je celkem nenápadné místo s mohylou na útesu, kam zavítá jen pár výletníků, Nordkapp je velká turistická atrakce, za kterou se ženou tisíce lidí přes půlku Evropy. Proč všichni touží dostat se na nejsevernější bod kontinentu? Proč stejnou posedlost nevyvolává třeba nejjižnější bod Evropy? Možná Norové jen dokázali chytit příležitost a udělat z jednoho útesu velký business. Postavili zde Nordkaphallen – turistický chrám se suvenýry, expozicí ani nevím čeho, restauracemi, bary, kaplí, dokonce je tu prý i malé thajské muzeum. Silnici natáhli až k tomuto „chrámu“, takže se dá na Nordkapp pohodlně dojet autem, karavanem nebo autobusovou linkou. A neopomněli vybírat nehorázné vstupné. A přitom je to celé jeden velký podfuk. Tento Nordkapp totiž vůbec není nejsevernějším bodem Evropy – tím je Knivskjelodden, útes asi 10km od Nordkappu, kam žádná silnice nevede, kde žádné turistické stánky nejsou. A tam jsme měli namířeno.
Mít namířeno je jedna věc, ale dostat se do cíle je věc druhá. První problém nastal hned večer po příjezdu do Honningsvåg. Městečko leží na břehu fjordu semknuté ze všech stran skalnatými strmými horami. Dle norské tradice se smí stan postavit kdekoli ve vzdálenosti min. 150 m od obydlí. Což zde nebylo vůbec jednoduché. Kde nebyla strmá skála nebo moře, tam stál domek. Po dlouhé době se nám podařilo najít celkem rovné místečko kus nad městem (ve tmě se nehledá tak snadno jako za světla), jenže foukal tak silný vítr, že nám tyčky od stanu málem praskly. Ukotvit tropiko do zmrzlé země bez sněhu bylo téměř nemožné. Takže jsme stan zase sbalili a vyrazili hledat jiné místo. Nakonec jsme zanocovali u zdi jednoho skladiště, kde bylo alespoň trošku závětří.
Druhý problém nastal ráno, když jsme zjistili, že autobusové linky na Nordkapp už nejezdí, protože je po sezoně. Co teď? Stopování jsme zavrhli – v tuhle roční dobu moc turistů na Nordkapp nepojede, navíc je brzy tma a stopování za tmy moc úspěšné nebývá. Mít více dní a více světla, udělali bychom si výlet pěšky přes hory, ale nás tlačil čas a tma, měla jsem jen 10 dní dovolené a světlo bylo jen pět-šest hodin denně. Naší poslední šancí bylo počkat na loď Hurtigruten (o Hurtigruten viz dále) a pokusit se přisockovat do autobusu vezoucí pasažéry na krátký výlet na Nordkapp (pokud bude dost zájemců o výlet a autobus bude vypraven). Jenže… Autobus jede až na Nordkapp, takže bychom museli vystoupit dřív (což by nebyl problém) a při cestě zpět nastoupit později (což by byl problém, zvlášť pokud jsme chtěli jet zpět až druhý den). Navíc tu bylo riziko, že druhý den nebude o výlet dost zájemců, autobus nebude vypraven a my se zpět nedostaneme. Celé naše úvahy coby kdyby nakonec byly zcela zbytečné. Autobus sice vypraven byl (dokonce více autobusů), ale řidiči nás striktně odmítli svézt, pokud nezaplatíme celou částku za výlet jako ostatní cestující (600 NOK za 30 km jízdy autobusem nám přišlo dost nehorázné). Velké zklamání. Jedeme několik set kilometrů a když už jsme skoro u cíle, zjistíme, že se dál nedostaneme.
Rozhodli jsme se tedy jet domů nedělní ranní Hurtigrutou, o dva dny dříve než jsme plánovali. Po zbytek dne jsme si udělali krátký výletík do okolních kopců, večer jsme promrzlí na chvilku zalezli do hospody trošku se ohřát a zabít čas při pexesu. Protože ranní Hurtigruta odplouvala ve čtvrt na sedm ráno, měli jsme v úmyslu přespat ve vyhřívané čekárně a tak ráno vstát jen chvilku před odjezdem. Plán je jedna věc a jeho realizace věcí druhou, jak jsme se už poučili. Čekárna byla zamčená, museli jsme tedy jít přespat do kopců (naštěstí jsme si při odpoledním výletíku našli bezva místečko v závětří za přístřeškem v horách) a ráno vstávat v nekřesťanskou hodinu, v půl páté.
Hurtigruten je společnost provozující ohromné lodě (spíš takové pojízdné šestipatrové hotely) plující po pobřeží Norska z Bergenu až do Kirkenes nebo mající namířeno na Špicberky, Antarktidu a do Grónska. Je to oblíbený způsob trávení dovolené mnoha návštěvníků Norska, protože cesta Hurtigruty vede nádhernou krajinou mezi fjordy, s mnoha zastávkami v příbřežních městech a výlety do okolí. Přestože plavba Hurtigrutou není nejlevnější dovolená, nás vyšla cesta díky studentským slevám a okleštění od všech služeb dokonce levněji než cesta autobusem. Všechny lodě jsou velmi luxusní, s restauracemi, bary, kluby, čítárnami, vyhlídkovými salony. 
Ty novější mají na horní palubě jacuzzi – horké vířivky. Naším snem bylo po několikadenním mrznutí se naložit do této vířivky a v horké bublající lázni se kochat výhledem na okolní fjordy a zasněžené hory a celodenní červánky. Bohužel díky dřívějšímu odjezdu domů jsme o tento zážitek přišli, protože naše Hurtigruta byla jednou z těch starších, resp. tou nejstarší (z roku 1956), která je v provozu, a žádné jacuzzi na horní palubě neměla. Nakonec nám to ale vůbec nevadilo, protože Nordstjernen byla nádherná loď s jedinečnou nostalgickou atmosférou, kterou nové lodě nemají. 
Připadali jsme si jak na Titaniku. Kromě nás bylo na lodi jen pár starších cestujících, takže žádné velké bouřlivé večírky, které jsou běžné na nových Hurtigrutách, se nekonaly, což jsme moc uvítali. V pohodlných klubových sedačkách, zachumlaní v dekách, jsme prospali skoro celou osmnáctihodinovou plavbu. Spaní jsme přerušili pouze procházkou po Hamerfestu, kde jsme měli necelé dvě hoďky zastávku, a prolézáním lodi. Měkké světlo při vycházejícím slunci plynule přešlo v měkké světlo zapadajícího slunce, které dodalo nostalgické lodi ještě větší nostalgii. Velká romantika. A ještě větší nastala, když vypadl generátor vyrábějící na lodi elektřinu a my se ocitli po tmě. Kapitán všechny cestující osobně obešel, přátelsky se všemi pohovořil a s úsměvem všechny pasažéry uklidnil: „It happens time to time“. 
Do Tromsø jsme připluli po půlnoci. Plavba lodí byla velkým zážitkem, který vyrovnal naše zklamání z cesty na Nordkapp, a moc příjemným zakončením našeho príma výletu.
kdyz tak ctu jake problemy jsou se stopem atd, napada me, zda by se nedalo pronajmout nejake vetsi auto, ve kterem by se dalo vsude dojet a pripadne v nem i prespat…? nebo to vyjde jeste draz?
to Krup: Pronájem auta tu není úplně nejlevnější, na týden to vyjde na nějakých 8000czk bez benzínu (a Norsko je zemí, kde je benzín nejdražší). Někteří z našich známých nám nabídli auto půjčit, ale přislo nám, že výlet tím ztrácí onu romantiku a dobrodružství. Navíc po po tom, co jsem urazila zrcátko autu, které jsme měli z půjčovny, se mi do dalšího půjčování zrovna moc nechtělo. Cestovat busem vyjde rozhodně levněji jak půjčení auta z půjčovny. Stopem je cestování větší dobrodrůžo a má to své nesporné výhody – kromě toho, že je to nejlevnější způsob dopravy, člověk pozná místní lidi (v autobuse si s vámi nikdo povídat nebude). Jen se holt občas nedá autobusem či stopem dostat všude.