V samém srdci Sápmi
Ráno jsme se probudili v samém srdci Sápmi. Mírně zvlněná krajina otevírající ohromný prostor kolem nás. Všude pastviny s vřesy a travami bílými a třpytícími se ranní jinovatkou, jen občas pár zakrslých bříz. Mokřady, kde led křupe pod nohama. Řeka vytvářející údolí mezi oblými kopečky, obnažené písečné břehy. Prý je tato oblast suchá jako Sahara – teď to tak tedy rozhodně nevypadalo. Procházeli (tedy spíš klouzali, protože všude bylo souvislé náledí – někteří místní zde dokonce nosili malé mačky na botách, aby se na náledí moc nepomlátili; my mačky neměli, takže se pořádně natloukli) jsme ranním „městem“ – spíš takové hodně roztahané vesnici, která má kolem 3000 obyvatel. Dřevěné domečky, skoro u každého stojí lávvu (tj. něco jako sámské týpý). Na horizontu se pyšně tyčí místní hotel, kousek pod ním září nová budova univerzity.
Nejdříve jsme se vydali hledat nocleh na dnešní den – protože na zítřejší konferenci mám mít příspěvek, rozhodli jsme se najít na noc střechu nad hlavou, kde je teplo a sprcha (asi není úplně nejvhodnější přednášet na konferenci 3 dny nemytá, nevyspalá po probdělých zmrzlých nocích ve stanu). Měli jsme vyhlídnutý autocamp, kde se dá pronajmout „cabin“ (chatka) za nějakých 600-700 NOK. Kolem desáté hodiny ranní jsme paní správcovou vytáhli z postele (zde se rozhodně brzo nevstává, asi se nikomu nechce z vyhřátých peřin do té zimy – ani se nedivím). Bohužel měla všechna místa rezervovaná. Slíbila nám však, že pokud nikdo nedorazí, můžeme tu zůstat. A pokud dorazí, zařídí nám nocleh u souseda – konkurence. Tak jsme si tu alespoň nechali bágly, trošku se na záchodku ošplouchli vodou, převlíkli se do fešáckého oblečení a vyrazili na tu velkou slávu otevírání nové budovy univerzity.
Cestou jsme se stavili omrknout zdejší kostelík (poválečný, dřevěný, červený, jako všechny kostely na severu Norska) a zdejší skanzen (docela príma muzeum, kde mají staré kroje, lyže, spoustu domácího nářadí, venkovní expozici dřevěných a drnových domečků, ale dovnitř jsme se nedostali – asi je po sezoně). Cestou jsme potkávali spoustu lidí v krásných krojích, všichni mířili k univerzitě.
Diehtosiida, nová budova Sámi University College, se měla dnes slavnostně otevřít. Pro norské Sámy to byla velká událost, protože Diehtosiida měla posílit jejich boj o prosazení vlastní sámské identity. 
Sámové, kam se podíváš, někteří v přepestře barevných krojích (ženské v zářivě modré sukni dole s červenými kanýry, s vyšívaným pásem, „strašně“ barevným šátkem s třásněmi sepnutý na prsou ohromnou cingrlátkovou sponou, s barevným kloboukem nebo čepcem; mužští v kožených kalhotách, v modrém vyšívaném kabátě a někteří v klobouku), jiní v civilu, ale všichni s botami, které mají špičku špičatou a nepatrně ohnutou nahoru (podle bot se pozná pravý Sám), někteří mají ještě barevné podkolenky a ohromnou bambuli na nártu. Až člověku z té změti barev jde hlava kolem – asi jsou ty kroje tak pestře barevné, aby si tu dlouhou bílou temnou zimu trochu rozveselili. Po proslovech (v sámštině, norštině, švédštině, finštině, ruštině, angličtině – tlumočníci se úplně zamotali, takže jsme většině proslovům vůbec nerozuměli, protože se do angličtiny nepřetlumočili) a slavnostním předání Diehtosiidy nás provedli po celé budově. Kromě univerzity tu sídlí ještě další instituce zabývající se pasením sobů, právy původních obyvatel, a vším, co souvisí se Sámy. Docela príma budova. Po kávě a rybích jednohubkách jsme se usadili v kantýně u ohniště, pozorovali šrumec kolem, prohlíželi knížky, co jsme dostali a hlavně čekali na večerní banket.
Banket byla velká sláva, tabule prostřené od nevidím do nevidím. My si sedli až nakonec tabule, shodou okolností hned vedle našich spolucestujících z včerejšího busíku, kteří nás hnedka poznali (kdo by si taky nepamatoval takové exoty, za jaké nás jistě měli). Po přípitcích následoval sobí guláš, který nám nosili stále a stále dokolečka (asi byl předkrmem, hlavním chodem i zákuskem), což nám vůbec nevadilo, protože to byla moc velká baštizna. Mezi jednotlivými chody probíhaly děkovné řeči a vystupovali sámští hudebníci zpívající „jojk“, sámské písničky co nemají slova. Taková písnička je vždy složená pro určitého člověka a má ho vystihovat, každý Sám má pak tedy svou „jojk“. Po banketu měl následovat koncert, na který jsme už ale nečekali, museli jsme ještě večer dozařídit naše dnešní bydlení. Naštěstí vše klaplo a mohli jsme si dopřát luxusu pokojíku s topením a teplé sprchy.
Další dva dny jsme strávili na konferenci „Trendy a tradice“, jejímž hlavním tématem byli původní obyvatelé a identita společnsti. Já zde měla příspěvek o Trendech a tradicích v lidovém krajinářství v Čechách, přes mou velkou trému příspěvek celkem vyšel a setkala jsem se i s pozitivními ohlasy. Po přednáškách jsme ještě omrkly místní architektonické zajímavosti – divadlo a šperkařství, taky moc príma.
Ve čtvrtek odpoledne jsme se přesunuli do Karasjoku. Stopování jsme už ani nezkoušeli, rovnou jsme šli na autobus. Místní linka Kautokeino-Karasjok byla školní autobus (který rozváží všechna děcka po tom roztahaném „městě“ až přímo před dům, což cestu kapánek časově natáhlo), navazujících několik mikrobusíků a další školní autobus. Cesta dlouhá 130km tedy trvala celé odpoledne.
Karasjok (čti Karašok) je sídelní město norského sámského parlamentu a významný bod na cestě turistů na Nordkapp. Další den ráno jsme si obhlídli v rychlosti město, zastavili se v starém dřevěném kostelíku, který přežil vypalování země Němci, a v dalším kostelíku, novodobém a moc fajném. A pak jsme zamířili k hlavní místní pamětihodnosti – sámskému norskému parlamentu. Budova celá ze dřeva připomínající sámské týpý je velmi působivá stavba, která byla postavena v roce 2000. Kromě parlamentu zde sídlí i sámská knihovna. Provedli nás po interierech budovy, kde každý prostor má jedinečnou atmošku. Opravdu zážitek.
Odpoledne jsme chytli bus do Honningsvågu a zamířili na nejsevernější bod Evropy, Nordkapp.