Alta
Kolega z práce nás pozval na konferenci v Kautokeino, která se konala u příležitosti otevření nové budovy Sámi University College. Rozhodli jsme se spojit příjemné s užitečným a cestu do Kautokeina si o pár dní prodloužit. S ohledem na ohromné vzdálenosti v Norsku byl náš plán dost velkorysý: podívat se na pravěké petroglyfy v Altě, zúčastnit se slavnostního otevření nové budovy univerzity v Kautokeinu a následné konference, nasát trošku atmošku krajiny Finmarku, zajet omrknout sámský parlament v Karasjoku a výlet zakončit na Nordkappu.
Protože Norsko není zemí pro Čechy úplně levnou, v rámci redukování cestovních nákladů jsme se rozhodli jet stopem (jako pojistku jsme si ale raději vyzjistili jízdní řády autobusů po celé cestě až do Alty a dále do Kautokeina, Karasjoku a na Nordkapp). V neděli ráno (tedy trošku pozdní ráno – předchozí večer jsme slavili s místními Čecho-Nory Masaryka a českou státnost a od skopového guláše s knedlíky jsme se nemohli odtrhnout do pozdních nočních hodin) jsme vyrazili na pevninu, za benzínkou si stoupli s cedulí Alta a doufali, že nám někdo zastaví a sveze nás oněch 400km, které nás od Alty dělily. Do šesti hodin večer jsme se posunuli o necelých 200km, úplně promrzlí. Na některých místech jsme čekali téměř dvě hodiny. Jednou nám zastavil mladík v nablýskaném autě, který si nás spletl se stopařkami, které před chvílí vyložil. Jel bohužel na druhou stranu než my. Když však slyšel, že jsme z Tromsø, dal nám aspoň obří čokoládovou tyčinku. V té zimě to opravdu potěšilo. Na posledním stopovacím místě jsme byli už za tmy (tma byla ve čtyři hodiny). Přesto se nám podařilo docela brzy zastavit dobráka, který nás svezl. A nebyl to jen tak nějaký dobrák. Byl to moc milý pán, sám Sám, který nám cestou vyprávěl o tom, jak se v Laponsku žilo a žije.
Laponsko se rozkládá na úplném severu Evropy na území čtyř států: Norska, Švédska, Finska a Ruska. Místní původní obyvatelé však nemají rádi, když se jim říká „Laps“ a jejich zemi „Lapland“. „Laps“ je pro ně urážlivé označení, sami se nazývají Sámi a své „zemi“ říkají Sápmi. Norští Sámové to za poslední století vůbec neměli jednoduché. Nejdříve kraj zničili Němci za druhé světové války, když ustupovali před Sověty a nechávali za sebou spálenou zemi, aby Rusům nic nezbylo. Jen co se z toho trochu vzpamatovali, Norové si usmysleli, že sámské „barbary“ trochu zkulturní a tak ve školách zavedli norštinu a nomádský život Sámům všemožně znepříjemňovali Třeba kousek od Alty, kde byly zimní (nebo letní?) pastviny sobů, si Norové vymysleli postavit přehradu a vodní elektrárnu. Přestože se Sámové bouřili a protestovali a jeli do Osla způsobit pořádný poprask, nic jim to nebylo platné, přehrada a elektrárna se přesto postavily a toto významné stanoviště kočovníků se zničilo. Zlom nastal v roce 1989, kdy si norští Sámové prosadili vlastní parlament, který uznala i norská vláda. Od té doby se vše obrátilo k lepšímu – malí Sámčata se znovu začala ve škole učit Sámsky, Sámky začali znovu šít cofta (tj. sámský kroj) a boty ze sobí kůže. Většina Sámů dnes žije usedle při pobřeží a živí se rybolovem, ale stále je spousta kočovných Sámů, kteří táhnou se svými stády sobů tundrou, spí v lávvu (sámské týpko) a vaří sobí guláš.
Ptali jsme se našeho stopnutého řidiče, čím se živí on. Prý je starostou městečka Mandal a má svou farmu, ale dřív byl poslancem sámského parlamentu. Hnedka jsme zbystřili pozornost a vzpomněli si na etnografický film o Sámech, který natáčeli studenti z Tromsø a který jsme viděli. Film byl natáčen v městečku Mandal a byl o místním starostovi, který byl dříve poslancem v sámském parlamentu. Ano, náš řidič byl tímto hlavním filmovým hrdinou!!! Cestou nám vyzjistil, kdy nám jede nejbližší autobus do Alty a odvezl nás až na autobusové nádraží v Mandal (tj. benzínovou pumpu, kde nebyla ani značka autobusové zastávky, sami bychom to těžko našli).
Do Alty jsme dorazili kolem desáté večer. Od Martina, doktoranda ze Slovenska, kterého jsem potkala na univerzitě, jsme dostali tip, že v Altě se dá bezvadně přespat na veřejných záchodcích hned u autobusového nádraží – je tam teplo, voda hnedka pod nosem, nefouká, co víc si přát. Přes hodinu jsme obcházeli v Altě všechna autobusová nádraží a hledali ony veřejné záchodky, leč marně. Nakonec jsme hlavy složily ve stanu v lese, kde rozhodně takové teplíčko jako na vytápěných veřejných záchodcích nebylo.
Druhý den jsme se vydali do místního muzea, kde jsou pod širým nebem k vidění UNESCO-petroglyfy pravěkých civilizací. Červené malůvky na skalách zobrazující človíčky a soby a lodě a ryby a lyžaře byly moc príma, ale ještě víc nás snad zaujala sama naučná stezka – dřevěný chodník, který se v elegantních křivkách linul vřesovišti mezi skalami s petroglyfy, dřevěné terásky – odpočívadla s lavičkami a stolky a nádhernými výhledy na fjord a okolní hory. 
Inu, profesní deformace. Bohužel zde na severu (Alta je ještě trochu severněji než Tromsø) je tma už kolem druhé-třetí odpoledne, takže ke konci prohlídky už nebylo skoro nic vidět.
Dnes jsme se ještě potřebovali přesunout do Kautokeina, asi 140 km na jih od Alty. Vydali jsme se tedy stopovat. Na nepříliš dobrém stopařském místě na náspu u nájezdu na rychlostní silnici nám zastavilo téměř první auto. Bohužel nás neodvezlo moc daleko a další stopování se nám nedařilo. Pár aut zastavilo, ale do Kautokeina nikdo nejel. S přibývajícím časem nám bylo jasné, že budeme muset využít naší pojistky – autobusu v osm večer z Alty do Kautokeina. Přešli jsme tedy na druhou stranu silnice a začali stopovat obráceným směrem, zpět do Alty. Zastavil nám mladík, který pracoval ve zdejším břidlicovém lomu. Byl na svoji práci patřičně hrdý a než nás vysadil v Altě na autobusovém nádraží, zavezl nás do přístavu ukázat nám, jakou kvalitní břidlici to těží a jak se loděmi vozí do celého světa. Autobus nebyl ani tak autobusem, jako spíš transitem pro asi 12 lidí. Kromě nás byli ostatní cestující očividně velcí vědátoři jedoucí na konferenci. Ušmudlaní, s velkými bágly, chtějící nejvýhodnější slevy na cestu busem jsme si v této společnosti trošku připadali jako socky. Cestou jsme pochopili, proč jsme nemohli žádný stop do Kautokeina chytit – žádná auta sem nejezdí. Na místo jsme dorazili pozdě večer, poodešli kousíček za město, kde jsme zastanovali. Tak jsme konečně v Kautokeinu, hlavním městě Sámů.