Nordfjellet
Jak jsem se již zmínila dříve, Norové jsou velcí výletníci a vymýšlí vše možné, jak ty méně nadšené výletníky do kopců vytáhnout. A proto si vymysleli Ti på topp (Top ten vrcholky kolem Tromsø), turistickou soutěž s cílem „motivovat k výletům do krásné krajiny a přispět k zlepšení fyzické kondice a zdravotního stavu všech věkových skupin.“ ti på topp (more…)
Tak nám nastala polární noc. V této zeměpisné šířce sice slunce zůstane pod horizontem až od 25. listopadu, ale vzhledem k hornaté krajině kolem Tromsø zde polární noc přichází o čtyři dny dříve. Toto období bez sluníčka potrvá až do poloviny ledna. Byla jsem zvědavá, jak zvláštní moc polární noci na mě bude působit a jestli opravdu budu chtít nejradši utéct. (more…)
Nejsevernější krajina Evropy
V pátek večer jsme přijeli do Honningsvåg na ostrově Magerøya, posledního města na cestě na sever, 30km od Nordkappu – nejsevernějšího bodu Evropy (71° sev. š.). Zatímco Cabo di Roca (nejzápadnější bod Evropy ležící v Portugalsku) je celkem nenápadné místo s mohylou na útesu, kam zavítá jen pár výletníků, Nordkapp je velká turistická atrakce, za kterou se ženou tisíce lidí přes půlku Evropy. Proč všichni touží dostat se na nejsevernější bod kontinentu? Proč stejnou posedlost nevyvolává třeba nejjižnější bod Evropy? Možná Norové jen dokázali chytit příležitost a udělat z jednoho útesu velký business. Postavili zde Nordkaphallen – turistický chrám se suvenýry, expozicí ani nevím čeho, restauracemi, bary, kaplí, dokonce je tu prý i malé thajské muzeum. Silnici natáhli až k tomuto „chrámu“, takže se dá na Nordkapp pohodlně dojet autem, karavanem nebo autobusovou linkou. A neopomněli vybírat nehorázné vstupné. A přitom je to celé jeden velký podfuk. Tento Nordkapp totiž vůbec není nejsevernějším bodem Evropy – tím je Knivskjelodden, útes asi 10km od Nordkappu, kam žádná silnice nevede, kde žádné turistické stánky nejsou. A tam jsme měli namířeno. (more…)
V samém srdci Sápmi
Ráno jsme se probudili v samém srdci Sápmi. Mírně zvlněná krajina otevírající ohromný prostor kolem nás. Všude pastviny s vřesy a travami bílými a třpytícími se ranní jinovatkou, jen občas pár zakrslých bříz. Mokřady, kde led křupe pod nohama. Řeka vytvářející údolí mezi oblými kopečky, obnažené písečné břehy. Prý je tato oblast suchá jako Sahara – teď to tak tedy rozhodně nevypadalo. Procházeli (tedy spíš klouzali, protože všude bylo souvislé náledí – někteří místní zde dokonce nosili malé mačky na botách, aby se na náledí moc nepomlátili; my mačky neměli, takže se pořádně natloukli) jsme ranním „městem“ – spíš takové hodně roztahané vesnici, která má kolem 3000 obyvatel. Dřevěné domečky, skoro u každého stojí lávvu (tj. něco jako sámské týpý). Na horizontu se pyšně tyčí místní hotel, kousek pod ním září nová budova univerzity. (more…)
Alta
Kolega z práce nás pozval na konferenci v Kautokeino, která se konala u příležitosti otevření nové budovy Sámi University College. Rozhodli jsme se spojit příjemné s užitečným a cestu do Kautokeina si o pár dní prodloužit. S ohledem na ohromné vzdálenosti v Norsku byl náš plán dost velkorysý: podívat se na pravěké petroglyfy v Altě, zúčastnit se slavnostního otevření nové budovy univerzity v Kautokeinu a následné konference, nasát trošku atmošku krajiny Finmarku, zajet omrknout sámský parlament v Karasjoku a výlet zakončit na Nordkappu. (more…)
