V rámci mého postgraduálního studia mi fakulta stanovila zahraniční studijní stáž: místo si sežeň sama, financování si zařiď sama a během zahraničního studia stíhej své povinnosti na škole v Čechách. Jak prosté.
Dlouho jsem váhala, jestli se do světa vypravit nebo se pokusit nechat si uznat předchozí zahraniční stáž v Holandsku. Přeci jen se člověku neodjíždí tak lehce, pokud musí opustit práci, kde si už za 3 roky vybudoval jakéstakés místo, pokud musí pustit byt, který si vydobil a pokud se musí v 25 letech vzdát své nedávno získané nezávislosti a soběstačnosti. Nakonec jsem se přeci jen rozhodla všechno tu zanechat a vyrazit za dobrodružstvím do světa.
Další velkou otázkou bylo kam. Nabízela se možnost odjet studovat do USA, ale Státy mě příliš nelákaly. Ze zemí EU byl výběr dost omezený vzhledem k možnosti získaní stipendia
(Erasmus – stipendium jsem si už vyčerpala na studia ve Wageningen, NL), Austrálie mě hodně lákala, ale šance na stýpko byly mizivé, Asie se mi zdála na půl roku moc krátká. Nakonec jsem se rozhodla pro Norsko, kam jsem se už několik let přála podívat. Kopce, fjordy, divoká příroda bez lidí, to bude ono.
Brzy se i naskytla šance získat finanční prostředky od norské vlády v rámci stipendijního programu pro PHD-studenty (YGDRASIL). Zbývalo jen sehnat si instituci, která by mě přijala na dobu 6 měsíců (delší zahraniční pobyt mi fakulta nepovolila), což se ukázalo jako velký problém. Po několika měsících mailování na všechny norské univerzity a výzkumné ústavy, které alespoň vzdáleně souvisely s mým studiem, mě den před deadlinem podání žádosti o stýpko přijal Nothern Research Institute (NORUT) v Tromso. Během noci mi norská i česká strana připravili všechny potřebné formuláře, žádost jsem podala doslova za pět minut dvanáct a čekala dalších několik měsíců na vyjádření norské vlády. Vyjádření přišlo koncem června, zamítavé. Po tolika měsících mého úsilí dostat se na studijní stáž do Norska jsem se odmítala vzdát, investovala jsem už příliš mnoho času, příliš mnoho energie a příliš mnoho peněz (už jsem měla koupené i letenky), vzdala se příliš mnoha věcí (už jsem dala výpověď v práci i ukončila nájemní smlouvu ve svém bytečku), abych vše nechala plavat. Začala jsem tedy hledat finanční zdroj jinde, po dlouhých peripetiích mi fakulta přiklepla omezenou částku, která mě snad nějaký čas při velmi skromném životě v drahých norských podmínkách udrží. Aspoň něco.
Teprve nyní mi začalo docházet, do čeho jsem se to pustila. Pojedu do města 200 km severně za severním polárním kruhem – já, teplomilný člověk. Do města, kde během polární noci 3 měsíce nevyjde sluníčko – já, která po dvou deštivých dnech má náladu pod psa. Budu pracovat v sociologickém výzkumáku – já, která sociologii nikdy pořádně nestudovala.
Týden před odjezdem jsem se odstěhovala ze svého bytečku na Smíchově a z kanceláře na Suchdole, dokončila všechny projekty v práci, dotáhla přípravnou fázi svého doktorského výzkumu, dodělala potřebné zkoušky, skoro nespala, abych vše stihla, den před odletem se ještě zvládla vybourat v autě.
A tak jsem vyrazila na daleký sever.
Proboha jak to myslis vybourala v aute? Co se stalo a jak to dopadlo?
No úplně jedoduše – jela jsem po silnici a najednou prásk ho a už to dál nejelo…vůbec nevím, do čeho jsem vlítla, prorvala jsem pneumatiku a poničila nějaké součástky kolem (disk, nápravu, či něco takového…). Bohužel “to dál nejelo” bylo zrovna na tramvajových kolejích, trošku prekérka…ještě že to bylo na mírném kopečku, takže se auto dalo z kolejí odtlačit. Dopadlo to tak, že jsem s brekem volala mamince, že jsem jí zase nabořila auto (maminka je už zvyklá). Ta mi sehnala svého kamaráda z AAA (který je už také zvyklý odtahovat mě po bouračkách), který se už o vše postaral.
no tak hlavne ze to asi nebyl clovek, o toho bys snad pneu neprorvala… jinak obdivuju tvoji zarputilost, mnozi lide by asi uz ridit prestali, aspon podle toho jak pises, ze bouras skoro pravidelne;-))