Jsem rád když mi někdo volá, a ještě radši, když pro mě ten dotyčný něco má.
„O víkendu jedeš na lyže“, ozvalo se ze sluchátka.
„Tak jo“.
Jelikož jsem ráno nemohl dospat, přišel jsem k busu první. V Tillneří tradici něco dost nepředstavitelného, nicméně jak se ukázalo rodinný duch paduch byl přesto přítomen. Po téměř hodině přešlapování okolo autobusu se totiž zjistilo, že jsem se jako jediný nezapsal u vedoucího zájezdu a čekalo se celou dobu jen na mě. Asi minutu předtím jsem zrovna spílal, na kterého že to darebáka se čeká. „C, kreteni blbý“, nadával jsem.
Inu, zase ten Tillner. Účastníci kroutili nespokojeně hlavami, a vedoucí si vztekle mnul prošedivělý vous, chtě předhonit ranní špičku, ..teď strouhaje mrkvičku.
Pak už šlo vše ráz na ráz. Našel jsem si nejmíň nepohodlné místečko na sedačkách made in pygmej s třiceticentimetrovou vzdálenosti mezi mojí a sousedovou hlavou přede mnou, položil pravý spánek na studené sklo jemně vibrujícího autobusu Setra a nastal spánek. Zkusil-li bych se přitulit ke skle v starším busu Karosa, asi bych dostal tumor. Díky bohu za setra. Tu a tam mě probouzelo vyzvánění mobilů, čím hlasitější a nápadnější zvonění, tím úspěšnější majitel onoho telefonu, zdálo se. Ovšem nenechal jsem se rušit. Koneckonců, tohle je moje dovolená a můj útěk před rutinou.
Dal jsem si opravdu záležet, abych na nic před odjezdem nezapoměl. Bájná myšlenka a mýtus, že pokud máš peníze a pas, tak se nemůže nic stát, se mi zas nepotvrdila jako příliš chytrá. Jen co jsem vylezl z metra na Čerňáku, ověnčený batohy a spokojeností, a rozhlédl se po obřích parkovištích mě trklo, že jsem si zapoměl auto. Mohl jsem si ušetřit pračku v krtku, a měl se raději a pohodlněji dostat až k busu oslíkem, věrným to červeným kamarádem. Nejhorší zjištění ovšem bylo zjištění, že příjezd zpět je plánovaný až po půlnoci. „To už asi metro nestihnu, co?“ zeptal jsem se tupě svého rozespalého mozku a vyslal signál sáhnutí po mobilu. Vyťukal jsem kamaráda s autem..z kterého se vyklubal kamarád bez auta. Namačkal jsem tedy naivně rodinu, mou krev rodnou, říkajíc si blood is thicker than sleep on a Sunday night, a zjistil že není. Pak jsem to vzdal, staň se co staň. Škoda, že jsem si nevzal stan…Bylo mi všechno tak jedno, že bych se v ten moment smířil i se spaním pod mostem, pod Černým mostem. Naštěstí nejsem z těch, pro které černá barva není barva a tak jsem si tu černou začal malovat docela růžové.
A co bylo dál? Dál byla dál-nice a můj dá-vicí trakt měl co dělat po dál-kobusovem kafeti načepovaným řidičem o přestávce. Dávné pravěké reflexy kanibalské agrese se měly také brzy probudit. To jsem si totiž nervama začal žužlat a kousat prsty u rukou ..a pak i nohou, když jsme se ocitli v megazácpě. Co čekáte po osmi hodinách jízdy v módu skrčenec, živ jen o horor-kafi, tyčinkách deli a filmu o kulkách které zatáčejí (nějaký hollywood movie)? Provoz se nehnul ani o píď a pachuť ohlodaných končetin mi začínala lézt na mozek. Stáli jsme hodinu, dvě hodiny, blížila se třetí. Slova průvodce, že vyjet o patnáct minut dřív nebo později mohli jsme to objet mě nejen že neuklidnila nýbrž jen notně ohřála krev.
Do toho se vedoucí rozhodl pustit další film. Ne ledajaký film. Zřejmě nás chtěl rozveselit komedií. Chtěl z nás vyloudit smích, abychom zapoměli na požár v tunelu před námi a přejetou odbočku za námi, jenže takovýhle crazy-film jsem snad ještě neviděl. Myslím že by rozbrečel i krále úsměvů Charlieho Chaplina. Ani nevím, jak se to jmenovalo. Hrál tam jeden tlustý italský komik Fan Tozzi a plejáda dalších komických postav. V momentě kdy se Fan Tozzi pustil do křížku s jeptiškou, hrubě ji zmlátil a pak přehodil přes zábradlí klášterního schodiště, jsem vstal a začal se modlit. Zeptal jsem se řidiče, jestli mě pustí ven na čerstvý dálniční vzduch. Je zajímavé jak funguje davová psychóza. Za mnou se totiž hned vyřítila ven další půlka autobusu. Asi už je ten fan tozzi taky pěkně sral.
Tu převzali otěže nervy ještě vlezlejší, až mi poslední vlas z plese spad. Vedoucí totiž rozhlásil že Tillner a Císař budou spát na jednom pokoji. Zřejmě na manželské posteli, řekl jsem si. Prima. Jak z toho ven? Nic proti Císaři, ale nechtěl jsem, aby si ze mě udělal Císařovnu. Po příjezdu do Obervellachu (údajně Obr Valach přejmenovali na počest nedávné návštěvy Bolka Polívky) před hotel jsem se jemně gentlemansky vrhnul na zástupce z pořádajícího Gigasportu, aby mi poradil. Řekl, že to mám zkusit u vedoucího, který ale už mezitím stál u pultíku recepce a přiřazoval s recepční pokoje. Před nimi se tlačili účastníci zájezdu, a já byl až někde vzadu. A do prdele, polkl jsem. Čeká mě noc hrůzy. Naštěstí vedoucí zavolal do davu, jestli má někdo nějaký speciální požadavek, a tak jsem nesměle zvolal „já“ a mohl se vecpat mezi přítomné. Trochu mě sice chvilkově zdrtil prohlášením, že si můžu jednolůžák zaplatit, nicméně přítomný kolega účastník zvolal něco německy, nevím co, byl tam šrumec, nicméně duchapřítomná recepční pochopila situaci. Mezitím se ještě Císař stačil vrhnout po klíči našeho původního společného altánku lásky se slovy, „mě je to jedno“ a já se zmateně ohradit vedoucímu, jestli přeci jen neexistuje nějaká cesta, když v tom už nám pokojská cpala naše vlastní jednotlivé klíče a vytřídila nás z fronty. Moje soukromí a počestnost byly tedy úspěšně zachráněny. Uffff, řekl by náčelník Skákající Jelen!
„Hlavně se nediv“, řekl mi. Prý jediné co toho člověka dokázalo rozčílit bylo divení. Takové to kroucení hlavou, například v autě, když nedáš blinkr a zahneš apod. „Hlavně se nediv“ řval prý z okýnka na tupého jezdce co na něj pak kvůli tomu troubil. Nadchlo mě to natolik, že jsem si to zapamatoval, a dnes tuto šikovnou frázi používám alespoň jednou denně. Byli to fajn a vtipný lidí, které jsem si vybral k večernímu stolování. Tenhle nediv-se-člověk, asi něco mezi pětatřicet a čtyřicet z Náchoda s manželkou a další pár, bratři to byli nikoliv registrováni, s dvouma holkama osm a dvanáct. Po večeři jsem dál pár pivsonů s maníkem, a děsil jsem se co přijde zítra. Naši hoteliéři, rodina Pacher, jsou prý skrblíci, takže hlad je všudypřítomen, na ledovci je prý jen jedna hospoda, k vlekům se musí metrem zkrz tunel v namačkaném uspořádání, fronty prý bývají masité a navíc má být hnusné. Co víc si přát? Když jsem se zeptal proč sem tedy přijeli znovu, řekl kvůli akci puč-si-zadáčo-nové-lyže-všech-značek. Aha. Člověk by neřekl, co opravdu prodává lyžařské zájezdy.
Když jsem se dozvěděl, že budeme lyžovat na ledovci, napadlo mě jestli tam bude i sníh nebo jen led. Chtěl jsem propadnout depresi, ale naštěstí kdosi upozornil že sněhu je 1,60m. Huraa, ledovky totiž nebrat, a notně si oddychl.
Ráno u snídani kdosi řekl, že si sebou nemůžu namazat housku, že bych ji musel zaplatit. Ha, asi tu mají zkušenosti s ubytováním českých turistů, řekl jsem si. Ale časy jsou zlý a i s houskama se musí šetřit. Proto jsem si ji raději hned zabalil do žaludku.
Tunel a krtka na svah jsem přežil na jedné noze. Sice mi bolela, ale nejsme žádný ufňukanci, ne?, lhal jsem si. Do sedačky jsem nasedl s neandrtálcem. Poznal jsem to podle jeho rezavých vlasů, mlaskání a neustálého funění. Když jsem se podíval na jeho zmalovanou pusu vzpoměl jsem si, že jsem si nevzal ani jelení hnůj ani opalovák. Oooo hrůůzo. Přestal jsem si okamžitě hryzat a oblizovat ret abych tomu zbytečně nepřidával a raději hledal na těle alespoň trochu vlastní masti. (Neandrtálce jsem se bál, bych ho o lůj poprosil, ještě by mě přetáhl pazourkem, minimálně ale svoji hůlkou značky volkl). Mazut jsem jako vždy spolehlivě našel v právem uchu (hudbu si hlasitě pouštím na právě straně od postele) a potenciální sluneční krizi úspěšně přečkal.
Sjezdovku Rakušáci postavili na svahu. Byl to dobrý nápad. Dalo se tak totiž jezdit pěkně zezhora dolů. Nahoru to šlo až do výšky 3200m a dolů to člověka zastavilo už po čtyřista metrech. Byla tam totiž hospoda.
Cestou z vleků k busu jsem se taky stal neandrtálcem. Ne že by mi na kopci zrezavěly vlasy, ale funěl jsem pořádně. S dechem to byla špatenka. Řídký vzduch a makačka na tělo. Hora mi dala zabrat. Druhý den už to bylo lepší, už jsem se kataklizmoval ..či aklimatizoval? K tomu mi pomohl luxusní bazének večer s vyňuňaně ohřátou vodou a dlouhý spánek, hned po večerníčku.
První jízda nadruhý den byla taky vymazlená. Měl jsem takovou radost že svítí slunce (a vidím kam jedu) že jsem si v letu začal zpívat…i jednu tirollskou. …
Auf der piste Schnee
Und da unten See
Das ist doch super aber
Ich ware gern in Santa Fé.
Po asi pěti jízdách už tak veselo nebylo. Vyjel jsem totiž po hubě v mlze ze sjezdovky a zapíchl bradu do naštěstí kyprých tvaru místního sněhu. Bylo vidět tak na jeden, max na dva tatíkovi ostré obloučky. Nastal čas odejít. Nejsem bohužel z těch co jedou, vánice neivánice, boule neboule, protože to přeci mají zaplaceno. V hospodě taky dobře, říkal jsem si.
Odebral jsem se posilnit pohmožděnou čelist králem ludwigem, místní bílou pivnou specialitou. Jak všichni víme, pivo všechno spraví, nad pivo už nic není. Možná jen…Ale
ani dnes nedokážu říct níž bližšího o Tirolkách. Možná je to proto, že vlastně nejsem v Tirolsku ale Kaerntenu, ale spíš, že se jaksi nenaskytla příležitost s nějakou prohodit slovo. Takže budu spekulovat. Myslím si, že co by horské ženy budou drsné a fyzicky, sportovně dobře založené. Budou milovat velké chlupaté psy, silný Alpský rum a jelikož je tu celý rok zima tipuju, že budou náruživý. Pozorovatel jiného ražení by jistě na mém místě konstatoval něco úplně jiného, pesimisticky vyzdvihujíc nutnou studenost, disciplinovanost, krutost až odpudivost, ale já si stojím na svém. Včera jsem v místním bazénu potkal domorodkyni s dvěma capartama. Nechala je plavat. Jak studené. Ale v teplé vodě. Zatímco si četla nějaký alpský román pro ženy. Mimo jiné mě na ní zaujalo to, jak se okamžitě celá zabalila do ručníku jakmile viděla, že jsem se zjevil na scéně. Buďto se styděla za své obrvalašské tvary, anebo je tu zvykem, že právo vidět má jen muž rodiny. V bazénu jsem byl jen já a caparti.
Většina rozumných účastníků zájezdu včetně mě, se v neděli už okolo půl čtvrté shromažďovala u autobusu. Ne tak rodina zarputilých sjezdařů taťka-mamka-plus-dvě-dcerky z Písku. Provrtali se až posledním krtkem někdy v pět, celý mokrý, klejíc mezi sebou něco o nepřipraveném suchem převlečení. Vem to čert. Přijeli si to užít do poslední minuty.
Cestou nazpátek už se téměř nic nestalo kromě jedné zlaté hlášky, kterou jsem zřejmě omylem přeslechl o přestávce na záchodcích. Otec synovy: „Vyčurej se pořádně, stavíme až za tři hodiny!“
Finále zájezdu se blížilo do finále příjezdem do Prahy. Očekávaný klid v duši spojený s ulehnutím do vlastní postele se ovšem brzy přeměnil v jedno velké nervové vystoupení. Nervy mají tendenci ukázat co umí, když je člověk nejmíň potřebuje. Nejraději bych je odstranil dobře broušeným instrumentem. Avšak co naplat. Blížíc se autobusové zastávce, která mě měla odvést domů, tu všiml jsem si pobudy a zajásal nadšením. Ten parchant mě bude obtěžovat! Inu nakonec neobtěžoval, ač se snažil. Jakmile se přiblížil na pár metrů od špiček rossignolu, zvedl jsem kotvy a rychle odešel. Proč? Prostě jsem se nechtěl tulit. Bus mým směrem stejně nejel, tak co. Taxi! Vyrazil jsem zpět k telefonním budkám, abych si zavolal taxíka. Co ale dělat, když člověk nezná žádné číslo? Co dělat když se snaží vzpomenout, lovíc mince z kapes a peněženek, s třema báglama na zádech, bez vůle komunikovat, vysvětlovat, mluvit…s nově vyklubaným bezdomovcem v závěsu? Ne, byl jsem tyran. Neměl jsem drobný, neměl jsem cigaretu, neměl jsem dobrého slova, co mu nabídnout. Ale ani on mě to správné číslo. Utekl jsem. Hledal jsem hledal… otevřený podnik, alespoň jedno světélko v tmavém lese černého mostu, které by mi zavolalo taxíka. A zázrak se stal. Nasraný a vyčerpány jsem vrazil do dveří dožadujíc se pomoci. Že by mi nemělo být vyhověno? O tom jsem ani na vteřinu nepomyslel. Ten maník z kasina odtrhl oči od tři třešniček na monitoru, vzal mobila a toho taxíka mi prostě zavolal. Jo! Konečné jsem frajer. Postel, spánek, děkuju, amen, konec.
Anebo? Ne ne, příští rok jedu zas! Rodino Pacher, drž mi místo u stolu, slibují že budu hodný, nebudu krást housky a obtěžovat domorodkyně v bazénu. Dobrou noc a hezký zimní sny.
Tedy Jirko, neměla jsem ani tušení, že se v tvém těle nachází přímo “básnické střevo”! Musím říct, že blogy nečtu, ale do toho Tvého jsem se rychle začetla a fakt si ho uživala. Nejde mi sice do hlavy, jak se může tak diametrálně lišit Tvůj verbální projev od toho psaného, nicméně já si vždycky užívám i ten verbální. Namátkově vzpomenu Tvé další vyprávění z hor o zážitku jistého seznámení s jednou představitelkou nežného pohlaví. To Ti jen tak nadhazuji téma k dalšímu blogovému příspěvku, který bych si s velkou chutí přečetla. A v neposlední řadě musím složit poklonu Tvým používaným jazykovým prostředkům vonícím po Anglii. Moc se mi líbilo třeba spojení: akce “puč si-zadáčo-nové-lyže-všech značek”. To je prostě boží. Tak hodně dalších námětů, ispirace a polibků nejrůznějších Múz…