I have not written much in the last days. In addition, most what I have written was in Czech. Therefore, I thought I could perhaps offer you this letter that I wrote to Barbara Spectre, the director of Paideia. I wrote it 2 days ago on my way from Stockholm Paideia Conference back to Jerusalem. I decided to paste the letter here hoping it would be interesting for you to read what crosses my mind these days regarding my leaving Israel and going back home to the Czech Republic after living abroad for 3 years.

The following letter was written as a reaction to a discussion we had at the end of the conference, a discussion about the relevance of the effort to maintain and help to develop the Jewish life in Europe as opposed to trying to encourage alyiah to Israel or Jewish immigration to the U.S.

Dear Barbara,

When we were leaving the boat to Vaxholmen yesterday, Diana Pinto and your son Levi came to talk to me about what other students and I said during the discussion on our way back from the island. I am still thinking about what we had said now when I am waiting for my flight back for Israel. I decided to write to you to make my yesterday’s point clearer and perhaps even stronger and more convincing.

Last year this time, when we were leaving a similar boat after a discussion about the regional groups, I felt confused, depressed and misplaced in a way. The cruise was the last event of the one-year program for the Nelly Sachs fellows and perhaps for this reason it was very emotional and also full of pathetic and exaggerated promises and hopes for saving Europe’s Jewry. I am very thankful that this year this was not the case. I was grateful that despite the presence of all the important Paideia donors, you raised the question of relevance of the efforts of Paideia and of its agenda for Europe.

After being in the Paideia network for 3 years now and seeing that many fellows like Dina, Petr, Ute, Benji, Debbie, Valerie and many others managed to translate their Paideia knowledge and experience into real work for their communities and after many Paideia fellows have shown what big of an impact the year in Sweden has had on their personal lives it is possible for us to say that perhaps there are moments when we feel lost, moments when we lose hope and strength to continue our efforts to live meaningful Jewish life in Europe, because being Jewish in Europe is not easy. There is far too much that works against us – other fellow Jews that don’t respect our ways of being Jewish, other Jews that don’t want to be Jewish and that make us feel that our efforts are irrelevant for others; we are put off by political tensions in our communities, by our own doubts, by lack of our own knowledge and patience and perhaps also by a prospect of a more comfortable life without religious observance or involvement in things Jewish. If we admit that this is the case – that indeed we have doubts and that we don’t always feel over-enthusiastic about being European Jews, we can say with much more honesty and self-integrity that despite all the problems we want to give it a try, because at the end of the day we feel very strongly about being Jewish, we want and need to express our Jewishness and therefore we need to create a space where this would be possible.

All this, however, could be said also by an Israeli or an American Jew. Having lived in Israel surrounded by Americans and Israelis for almost a year now, I can see that they face similar kinds of problems, even though in on a different level. We, European Jews, and especially those of us that have experienced the relative ease of being Jewish in Israel, the U.S. and indeed also in Britain, very often have to justify (for others as well as for ourselves) our decision to be Jews in Europe.

In September, I came to Israel as a skeptic. Open expressions of Zionism were foreign to me. I was inclined to be suspicious about intentions and sincerity of people praising the possibility for Jews to live in their own country. To my own surprise, during my year in Israel, I developed a strong and sincere love for the country. Having lived in a real Israeli space with all it has to offer for the good and the bad I hope I managed to develop an adult kind of love for Israel. I remain critical about many phenomena of the Israeli reality, but I learnt to appreciate what it offers to me as a Jew and what it has to offer to other Jews around me. Israel became a very strong part of my Jewish identity and I do think of it as of my potential home, however the real home for me is the Czech Republic. As much as I enjoy speaking Hebrew every day, listening to Hebrew radio every day before I go to school, the ease with which my green grocer wishes my Shabbat Shalom on Friday morning and the possibility of living in a space where there is nothing more natural than sharing Jewishness with others, there is another part to my identity that I painfully miss in Jerusalem:

I miss sitting at the corner window of Café Louvre in Prague sipping tea, I miss the gentle green hills of the north of my country, I miss going to cinema to see the new Czech films which are so different from any others that I know and I miss being a part of the audience that discusses them with passion, I miss listening to Cimerman theatre plays with my brother, I miss the specific Czech language humor, I miss reading the weekend culture and science supplement of my favorite Czech newspaper. Indeed, I am a part of the cultural tradition of Abraham, Ruth, Rabbi Akiva, Maimonides, Shay Agnon, Yehuda Amichai, Aaron Barzel, Chava Alberstein, Shay Charka, Shlomo Artzi and Eretz Nehederet Shows. But I am also – and indeed even more strongly – a part of the cultural tradition of Maharal, Dvorak, Kundera, Forman, Komensky, Palach, Milada Horakova, Vaclav Havel, Zdenek Sverak or Zuzana Navarova. I am Jewish, but I am not Israeli nor American. To borrow A.B. Yehoshua´s terminology and to argue with him, I am wearing a multicolored skin, on which the Czech and the Jewish are the prevailing colors. The Israeli color has a very important and stable place on that skin, but while it is irreplaceable, it is not the prevalent let along the only one.

The third point I want to make a little clearer is what Paideia´s role is in the picture I have just drawn. You know, perhaps better than anybody else, how instrumental Paideia has been in my life. Thanks to Paideia, I became Jewish not only in the sense of becoming a halakhic Jew. “Give a man a fish and you’ve fed him for a day. Teach him to fish and you’ve fed him for life.” This is what for Paideia did for me. Paideia certainly did not teach me all I needed and need to know as a Jew. But it taught me I can become the modern Jew I want to be if I decide to do so, because a) there are many other people who are striving for the same goal and therefore there are people to learn from and struggle along with, and because b) you can access the sources for what you need for your Jewishness yourself and you don’t always have to wait for others to provide these for you. Paideia not only introduced me to the community of the alumni, with whom I share many goals, worries, hopes and joys, but also to the wider Jewish world in which I found both help and support, and also a space where my own help and contribution is needed and welcome.

In a couple of days, I shall be leaving Jerusalem and going back to Prague. I am not leaving with a light heart and I know I will need patience to overcome the problems of adjusting my old Czech self to the new Jewish self that has changed so much during the past 3 years. Nevertheless, I know I have the tools and convictions that will help me maintain my Jewish life and I know have become a part of a human framework in which I can always look for advice or help. My life has undoubtedly become much more complicated than it used to be. But I can say without pretence or guile that it has also become much richer, more challenging and interesting through my Jewishness. To all this, Paideia contributed tremendously.

With much respect,

TG.

Letošek je mým třetím rokem mimo domov. Když jsem v září odjížděla ze svého novotou vonícího pražského bytu do Jeruzaléma, byla jsem přesvědčená, že se za dalších 10 měsíců vrátím domů do Čech už natrvalo, najdu si pořádnou práci, začnu platit daně, koupím si permanentku do Ponrepa, předplatím si časopis Lidé a Země a usadím se. Hned po několika prvních týdnech se mi ale v Jeruzalémě tuze zalíbilo a začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo tu ještě nějaký čas zůstat. Před vánoci mi pak náš Roš Ješiva (ředitel naší školy) nabídl, abych v ješivě zůstala ještě jeden rok jako studijní asistent výměnou za slušné stipendium a plně hrazené školné. Při svém rozhodování zda zůstat či ne bych z rovnice s pro a proti mohla vymazat proměnnou nákladů na studia a mohla bych přemýšlet jen nad tím, proč zůstat nebo proč se vrátit.

Nabídka zůstat v Jeruzalémě ještě jeden rok mi připravila několik bezesných nocí. Nedokázala jsem se rozhodnout, co dělat. Na jednu stranu jsem možnost zůstat v Izraeli a v ješivě ještě jeden rok viděla jako ohromnou příležitost žít „smysluplný židovský život.“ Pro „nově židovského člověka“ jako jsem já, je v mnoha směrech velmi lákavé v Izraeli zůstat. Prvním naprosto zjevnou výhodou je, že v Jeruzalémě není naprosto žádný problém žít život praktikujícího žida – na rozdíl od Čech tu člověk nemusí vynakládat velké úsilí k tomu, aby mohl do sytosti studovat, chodit do synagogy, která odpovídá jeho představám a potřebám, nemusí nikomu vysvětlovat, kdy potřebuje ze školy volno na svátky a v podstatě na každém rohu si může bezstarostně koupit k jídlu na cokoliv má chuť. Když jsem přemýšlela o tom, jaké to bude, až pojedu domů, uvědomila jsem si, že mi bude chybět právě tahle samozřejmost „všeho na dosah.“ Dále se mi nechtělo odjet od svých kamarádů, kteří každý šabat plní všechny židle kolem mého jídelního stolu. Nejvíc ze všeho jsem ale přemýšlela o tom, co všechny bych se ještě mohla naučit, kdybych zůstala. V ješivě trávím denně 12 hodin – při takovém marinování v judaismu je velmi těžké ničemu se nenaučit. Sama sebe překvapuju tím, co všechno jsem dnes schopná se naučit. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu číst denně Talmud v originále, že budu schopná potýkat se s Rašim v hebrejštině, že budu klidným hlasem před mnoha lidmi předčítat z Tóry, že budu izraelským dětem pomáhat s úkoly z matematiky v jejich rodné řeči, nebo že budu synagogálním gabajem. Jakkoliv je tohle všechno pro mě pořád těžké, ztratilo to pro mě charakter nedosažitelnosti srovnatelný s možností letět na měsíc. Toho všeho si cením a bylo by to pro mě dobrým důvodem k tomu, zůstat v Izraeli ještě jeden rok.

Na druhou stranu mám ale samozřejmě spoustu velmi dobrých důvodů vrátit se domů. Velmi dobrým důvodem je jednoduše to, že mi chybí být v Čechách. Minulý týden mi moje kamarádka Sarah přivezla z Prahy pravou papírovou sobotní Mladou Frontu Dnes a já jsem si jí domů nesla jako svátost s podobným pocitem, jaký jsem měla jako čtyřletá, když jsem poprvé dostala vzácnou žvýkačku s kačerem Donaldem. Jakkoliv jsem šťastná, že v Cinematece můžu chodit na premiéry všech nových izraelských filmů, mrzí mě, že nemůžu jít na české Příběhy obyčejného šílenství. Chybí mi dělat vtipy v češtině a říkat „Tak teď jsi mě ale trošičku vytočila.“ Chybí mi jezdit do Sloupu a okřikovat tátu, aby nedělal u stolu oplzlé vtipy. Chybí mi Earl Gray s mlékem v Café Louvre.

Tou hlavní a ostatním těžko vysvětlitelnou motivací k návratu domů je moje touha začít žít usazený život. Život s předplatným na časopis Lidé a Země, se stálou adresou a normálním daňovým přiznáním. Když jsem před třemi lety odjížděla do Stockholmu, toužila jsem po pravém opaku. Chtěla jsem poznávat nové lidi, mít čas a prostor na to jen číst, studovat a učit se novým věcem, přitahovalo mě žít život, kdy jen na mě bude záležet, co budu dělat zítra, život, kdy budu dělat okamžitá rozhodnutí. Oproti svému původnímu plánu jsem si místo jednoho roku dopřála takového života celkem roky tři. Za každý den těch tří let jsem bez přehánění vděčná. Jakkoliv ale vidím, kolik jsem se toho za tu dobu naučila, mám pocit, že přišel čas nastálo vystrčit rohožku před dveře číslo 8 v našem podkroví a pevně na ně přidělat vizitku s nápisem „Foltýnovi. Vítejte.“

Odvrácenou stranou studijního života v zahraničí je totiž určitá nestálost, která je v mnohém příjemná, ale v určitém okamžiku se člověku se člověku začne zajídat. Všude, kde jsem za ty poslední tři roky bydlela, jsem se vždy poměrně rychle naučila bez problémů žít. Dnes můžu bez nadsázky říct, že se dokážu bez větších obtíží navigovat nejméně ve čtyřech zemích: vím, kde kupovat nejlepší rugelachy v Jeruzalémě, kdy jede poslední metro na modré trase ve Stockholmu, kam se schovat před náhlým prudkým deštěm v Oxfordu. Za poslední tři roky mi nikdy nic podstatného nechybělo, nicméně do určité míry měl můj život na každém místě nádech dočasnosti. Vždy, když jsem si kupovala novou knihu nebo svetr, přemýšlela jsem o tom, jak jsou těžké a jestli se vejdou do mého letištního váhového limitu na cestě zpátky. Vždy, když jsem si kupovala nádobí do kuchyně, vybírala jsem to nejlevnější, protože mi bylo jasné, že ho budu používat jen pár měsíců. Zřejmě nejbolestivější na dočasnosti cestování je opouštění těch, ke kterým si během svého cestování vybudujete vztah. Získáte přátele, kteří se stanou nedílnou a důležitou součástí vašeho života. Lidem, které vídáte každý den, o kterých víte všechno a kteří vědí vše o vás, najednou musíte říct sbohem a nezbývá vám než doufat, že jeden z vás třeba jednou ušetří dost na to, abyste se znovu mohli na tři dny vidět tváří v tvář.

Velkou výhodou studijního cestování je, že se denně učíte něco nového třeba jen z toho, když si jdete koupit hrušky, nebo když potřebujete poslat doporučený dopis. Poznáváte nové lidi na každém kroku, protože si vždy musíte od nuly vytvořit sociální zázemí, abyste přežili ve zdraví. Zjistíte, že jste schopní žít i jinde, než na Černém Mostě v Praze 9 a že vám je to vlastně docela příjemné. To je úžasný pocit. Nepříjmnou odvrácenou stranou této cestovatelské mince je, že pak všude necháte kousek srdce. Všude se pak cítíte vlastně doma, ale všude vám už navždy bude něco chybět. To je pocit velmi bolestivý.

Je obecně známo, že nikdo nemůže mít všechno. Je ale možné, aby člověk byl spokojený s tím, co má. Já se v tomto smyslu považuji za člověka spokojeného nad míru. Jen jsem se právě teď rozhodla vrátit domů a pokusit se pro změnu být spokojená za dveřmi číslo 8 v podkroví v Praze 9.

Izraelci se na veřejnosti nestydí. Ani trochu. Ještě jsem neviděla, aby někdo, kdo vystupuje na veřejnosti, zčervenal trémou, aby se mu roztřásly nervozitou ruce, nebo aby se úzkostí celý zpotil. Nejzarážející je to u malých dětí. Například v synagogách, do kterých chodím, malé děti vedou jistým a silným hlasem části bohoslužeb, bez mrknutí oka a zakolísáni v hlase pronášejí před 400 lidmi požehnání nad vínem nebo vysvětlují týdenní čtení z Tóry.

Hebrejština dokáže vytvářet bizardní lingvistické útvary. Nejzarážející jsou novotvary vznikající kombinací anglických slov a hebrejských sufixů jako „brejksim“ (brzdy), „pančeria“ (místo, kde se opravují píchlá kola), „prajmeris“ (primární volby) nebo „streitim“ (heterosexuálové). Tento týden jsem slyšela opravdovou hebraistickou perlu – jedna žena stojící vedle mě se zeptala druhé: „Eifo exech?“ (Eifo ha-ex shelach?, tedy „kde je tvůj bývalý manžel?“)

V Izraeli je velké množství přistěhovalců z jihovýchodní Asie. Přijíždějí sem většinou jako levná pracovní síla – muži pracují na stavbách nebo v zemědělství, ženy nejčastěji pracují jako pečovatelky starající se o staré lidi. Vidět na ulici staršího člověka na procházce opírajícího se o mladou asijskou dívku není ničím neobvyklým. Často se samozřejmě stane, že se těmto lidem v Izraeli zalíbí, někdy se tu (nejčastěji mezi sebou) ožení, mají děti a chtějí tu zůstat. To je ale téměř nemožné protože to nejsou židé a Izrael uděluje občanství nežidům v naprosto výjimečných případech. Často se proto dostávají do prekérních situací – asimilují se v nové zemi, mají děti, které se cítí jako Izraelci, ale nemohou v Izraeli zůstat. V loňském roce byl přijatý poměrně složitý a přísný zákon, který jim dovoluje zůstat v případě, že mají již odrostlé děti, které se narodili v Izraeli nebo když mají děti, které sloužily v armádě. Někteří přistěhovalci z jihovýchodní Asie v Izraeli konvertují k judaismu.

Američané žijící v Izraeli často vsouvají do svých anglických vět hebrejská slova. Některá anglická slova v izraelské angličtině dokonce úplně vymizela a jsou s železnou pravidelností nahrazována svými hebrejskými protějšky. Vznikají tak zajímavé věty typu: „Does your flat have a mirpeset ? (Má váš byt balkón ?) Have you bought this at the shuk or in the kanion ? (Koupil jsi to na trhu nebo v obchoďáku ? nebo This is real chaval. (To je ale opravdu škoda ). Speciální statut pak mají slova mamash (něco jako skutečně, opravdu) a davka (toto slovo v angličtině vůbec neexistuje. Do češtiny by se dalo přeložit jako na just, zrovna, schválně .) Jsou to skrz na skrz izraelská slova a do izraelské angličtiny se nepochybně dostala proto, že je člověk v Izraeli nutně potřebuje k tomu, aby adekvátně popsal situaci kolem sebe. Příkladem jejich použití mohou být věty „There is something mamash strange about the place“ (Na tom místě je fakt něco divnýho.) A „And he came davka when he knew I had no time for him.“ (Přišel na just ve chvíli, kdy jsem na něj vůbec neměla čas.)

Podobná lingvistická výměna probíhá i opačným směrem, tedy z angličtiny do hebrejštiny. Izraelci, kteří chtějí ukázat, že jsou světa znalí a nejsou žádná béčka, vkládají do své hebrejštiny krátké anglické věty typu Take it or leave it, Last but not least nebo slova jako overdose, ground zero, cool a podobně.

V Jeruzalémě, alespoň tam, kde bydlím a jezdím na kole, je silniční kanál takřka neznámý pojem. Sem tam je na silnici kulatý otvor, který je ale přiklopený plným neděrovaným víkem. Když prší, většina vody tak zůstává na silnicích, které se tak mění v rozvodněné řeky. Jet po takové silnici na kole je super čvachtanda.

Izrael je země, ve které je spousta věcí řízena náboženským právem, což sem tam brzdí to, co v naší společnosti chápeme jako moderní fungování společnosti. (v Izraeli se například může stát, že manžel odmítne dát manželce get , tedy dokument o rozvodu. Stát pak má jen slabé prostředky jak manžela přinutit s danou ženou se rozvést a žena se ocitne v situaci, kdy se až několik let nemůže znovu provdat. Dále je v Izraeli například nemožné uzavřít civilní sňatek. Židovský Izraelec, který si chce vzít nežidovku (nekřesťanku nebo nemuslimku) si ji musí vzít mimo Izrael a zpětně si nechat sňatek uznat v Izraeli atp.) Proto je překvapivé, že pokud se do Izraele přistěhuje homosexuál/ka se svým/svou manželem/manželkou, tento partner je v očích státu právoplatným manželem se všemi právy. V Izraeli je také možné, aby si jakákoliv žena zakoupila ze spermobanky sperma a stát jí pak plně hradí umělé oplodnění. Tento zákrok mohou podle zákona bezplatně podstupovat svobodné ženy i ženy žijící v partnerství s jinou ženou.

Když už tu vyjevuji své ignorantské údivy nad cizí kulturou, neodpustím si trochu si nepíchnout do svých spolužáků Američanů. Nejednou jsem zmínila, že spolu výborně vycházíme. Je tu ale jedna věc, která je mimo můj obzor chápání a v podstatě dost i mimo můj obzor tolerance. Ubíjí mě, jak dokáží dlouhé desítky minut mluvit o jídle, zejména o jídle zdravém či extrémě výživném, o procentech tuku v mléce a mléčných výrobcích, o vitamínech a proteinech a vlákninách a pak také samozřejmě o tom, co kdo z nich nejí a proč. Extrémem je můj chavruta Adiv, který nejí brokolici, lilek, špenát, květák, jakékoliv ryby, balkánský sýr a ještě některé další sýry, růžičkovou kapustu a maso od kosti. Vždycky si u oběda říkám – zlatá slova mojí babičky Mariany „dobré chutnání bez povídání.“ Přestaňte žvatlat, ten jogurt je mlíko a jahody a nazdar, jaký pak copak protejny šmotejny, snězte ho a neobtěžujte.

Od počátku svého pobývání v Izraeli jsem vždy tak trochu na vážkách, když přemýšlím, o čem vám mám napsat a co si nechat pro sebe. Články, které jsem do teď na stránky vylepila, nejsou nijak přehnaně osobní – popisuji vám, co kolem sebe vidím, ale velmi málo píšu o svých vlastních pocitech a prožitcích . Je to do značné míry proto, že se zdráhám o nich vyprávět. Moje prožívání Izraele se často mění – nadšení střídá rozčarování, pocit štěstí se mění v hořkost a znovu přechází ve šťastnou spokojenost. David Hartman, významný současný izraelský filozof, během jedné ze svých přednášek řekl: „Ptáte se mě jak se mám, jak se mi žije v Izraeli, jak vidím současnou politickou situaci? Odpovím – záleží na tom, v jakou denní dobu se mě zeptáte.“ Já to cítím podobně. Kromě toho mé pocity a myšlenky vznikají ve specifickém prostředí a specifickém kontextu. Jen zpětně v tomto prostředí a kontextu dávají smysl a já mám pochopitelně strach, že u nás doma byste si je mohli špatně vykládat. V poslední době jsem si ale uvědomila, že tím vlastně šidím jak vás tak sama sebe – předstírám, že v mém životě se neděje nic převratnějšího než studium talmudu a tím, že vám o sobě píšu málo, okrádám se tak o možnost získat váš vhled a komentáře k tomu, o čem bych vám mohla vyprávět. Ošidila jsem vás tak o vyprávění o svém nadšení z prvních dní v Jeruzalémě a nekritickém obdivu k tomuto městu, o své neočekávané náboženské vytržení prvních 6 týdnů a zejména vysokých svátků, kdy jsem si zoufale schovávala obličej do dlaní a siduru, protože se mi uprostřed modliteb z očí řinuly překvapivé leč vytrvalé a nezadržitelné slzy jako hrachy, nepsala jsem vám o svém rozhořčení a pocitu bezmocnosti při setkání s několika do nebe volajících případů šovinismu a náboženského zaslepení, o svém zoufalství z pozorování izraelské politické scény, zejména radikálních pravičáků a jejich často až rasistických výroků, o svých pocitech z neustálé hrozby teroristických útoků nebo z života ve městě, které je rozděleno vysokou betonovou zdí. Na druhou stranu jsem vám zatím nepsala ani o svých každodenních pocitech radosti nad maličkostmi. Ode dneška se tedy budu snažit psát vám sem tam i o tom jak prožívám Izrael. Je mi jasné, že se mnou často nebudete souhlasit a že možná také často namítnete, že jsem ve svých názorech nekonzistentní. Přesto doufám, že vás moje postřehy nakonec vyprovokují k zamyšlení, a že na ně třeba i zareagujete.

K rozhodnutí strávit rok studiem v Izraeli mě vedlo několik důvodů – jedním z nejdůležitějších byla touha strávit rok přímo v ohnisku izraelského dění. Chtěla jsem na vlastní kůži zažít, jaké to je, když do Izraele nepřijedete jen na návštěvu, ale zkusíte tu bydlet . Chtěla jsem se na nějakou dobu stát součástí izraelské společnosti v naději, že tak lépe pochopím její problémy, že získám více informací a že díky vlastní zkušenosti budu schopná vytvořit si kvalifikovanější názor na to, co se v Izraeli děje. Velmi brzy jsem ale zjistila, že proniknout do izraelské společnosti a být zároveň od sedmi do sedmi studentkou ješivy není nijak jednoduché. Proto se po škole snažím chodit na přednášky o Izraeli, do Cinemateqi na izraelské filmy, číst noviny, poslouchat rádio a hlavně mluvit s lidmi a poslouchat, co si myslí a o čem přemýšlí. Velmi často ale samozřejmě vidím, že informace, které se ke mně dostávají, jsou nutně zkreslené nebo neúplné. To byl jeden ze dvou důvodů, který mě vedl k tomu, abych strávila den jako dobrovolnice na Západním břehu Jordánu: o konfliktech mezi Palestinci a osadníky v této oblasti jsem věděla jen z novin. Chtěla jsem na vlastní oči vidět, jak střety vypadají. Druhý důvod byl čistě morální. Při plném vědomí reálného nebezpečí, které představují palestinské teroristické organizace (které si při životě v Jeruzalémě nejde nepřipustit) se nemohu smířit s myšlenkou, že židovští osadníci ve jménu náboženství, které já a oni sdílíme, porušují lidská práva palestinských obyvatel Západního břehu (viz níže). Je neoddiskutovatelné, že palestinské útoky na izraelské území a obyvatelstvo vyžadují důraznou odpověď z izraelské strany. Kácení stromů, bránění v práci – obdělávání polí, sklízení úrody, fyzické výpady, trávení zemědělských zvířat a jiné činy podobného druhu, které (někteří!) osadníci provádějí v rámci svých představ uplatňování sionismu v praxi nemohu než považovat za zvěrstvo. Morální zásady, ve kterých jsem byla vychovaná, etický základ judaismu, který ctím, a mé chápání sionismu jako myšlenky silné a svéprávné, ale zároveň morální a legální židovské existence v Izraeli mi jednoduše nedovolí zůstat k porušování práv v oblasti Yehuda ve-Shomron netečnou.

Před dvěma měsíci jsem se vám ve vzkazech zmínila o problému sklizně oliv na palestinských polích na Západním břehu Jordánu. Skupiny židovských osadníků v době sklizně znemožňují Palestincům přístup do jejich olivových sadů – blokují přístupové cesty případně na farmáře hází kamení. V nejhorších případech pak do sadů přes den střílí nebo rovnou stromy v sadech kácí. Osadníci ospravedlňují své jednání tím, že se v olivových hájích Palestinci schovávají a střílí z nich na židovské osady. Cílem jednání židovských osadníků je znesnadnit farmářům obdělávát půdu a sklízet její plody, tím je připravit o výdělek a přinutit je odejít. Organizace Rabbis for Human Rights vysílá do těchto oblastí židovské/mezinárodní dobrovolníky, kteří chodí s palestinskými farmáři do jejich polí a pomáhají jim olivy sklízet. Tato pomoc má dva cíle – přítomnost židovských a dalších dobrovolníků odrazuje osadníky od útoků na Palestince (nejenže nechtějí útočit na jiné židy, zároveň vědí, že tito dobrovolníci monitorují jejich činnost, která je v rozporu se zákonem). Druhým cílem je zprostředkovat Palestincům z tohoto území civilní kontakt s židovskými Izraelci a bourat jejich zažitou představu Izraelce jako vojáka nebo osadníka, se kterým se přou o místo na přežití.

Původně jsem se chtěla s organizací Rabbis for Human Rights zůčastnit právě sklizně oliv. V den, kdy jsem si vzala volno z ješivy, ale dobrovolníci jeli pomáhat palestinským zemědělcům orat pole. Obdělávání zemědělské půdy je dalším předmětem střetů mezi židovskými osadníky a palestinskými obyvateli na Západním břehu – osadníci často znemožňují Palestincům orat a obdělávat jejich pole. Své jednání opět vysvětlují tím, že palestinští farmáři při práci představují pro jejich osady bezpečnostní riziko. V pozadí konfliktů jsou ale většinou spory o vlastnictví zemědělské půdy.

Toto tedy bylo pozadí mého dne na Západním břehu. Mých zhruba 9 hodin v této oblasti pak vypadalo zhruba následovně:

Ráno jsem se vydala chladným Jeruzalémem na místo srazu dobrovolníků. Kromě mě a mého chavruty Dannyho jeli toho dne na Západní břeh ještě Yaakov, učitel historie z Hebrejské univerzity, Lulu, francouzská novinářka, dva izraelští muži důchodového věku, jeden americký židovský turista, starší izraelský pár učitelů a Itamar a Yitzhak, dva mladí Izraelci, zástupci Rabbis for Human Rights. Po cestě autobusem jsme se od nich dozvěděli základní informace o oblasti kolem vesnice Susyia a sporech mezi tamními palestinskými a židovskými obyvateli. Můj tep se poprvé mírně zrychlil, když nám Yitzhak popsal, co všechno se může během naší přítomnosti stát, kam máme volat, když se to stane a jak rychle můžeme očekávat, že přivolaná pomoc přijede. Zároveň nám vysvětlil, co všechno je při konfliktech s osadníky a farmáři jak pro nás tak pro ně ilegální. Dobrovolníci z naší skupiny, kteří se výjezdů RHR účastní pravidelně, mi ale vysvětlili, že ke střetům dochází jen velmi zřídka a že není nutné se nijak přehnaně bát – nebyla jsem si jistá, jestli jim tak úplně věřím jakkoliv mi bylo jasné, že Yitzhak ve svém zanícení pro věc přehání.

Když jsme dorazili na místo, seznámili jsme se s farmářskou rodinou, které jsme toho dne měli pomáhat. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, vypili jsme připravený čaj a vydali se různými směry doprovázet dva traktory, které začaly orat pole pod námi. V tom okamžiku přijelo auto naložené novináři Al-Džazíry, Reuters, FTP a jiných agentur. Všichni do jednoho byli Palestinci. Moje pocity v ten okamžik byly smíšené – palestinští farmáři, se kterými jsme pracovali byli očividně velmi chudí lidé. Výrazy v jejich obličeji byli kombinací odevzdanosti, rutinní únavy každodenní práce na poli, kterou člověk mého městského ražení vidí jen málokdy a něčeho, co mají v obličeji malé děti, když se setkají s někým, koho neznají a nejsou si jistí, jestli od něj dostanou bombón nebo jestli na ně vybafne. Jakkoliv jsem měla pocit, že dělám správnou věc, nijak zvlášť příjemně mi nebylo – na protějším kopci stála skupina vojáků a já jsem si uvědomila, že si nejsem jistá jestli já a oni jsme teď na jedné straně. Za dalším kopcem se zanedlouho objevila skupina židovských osadníků. V ten okamžik jsem se začala opravdu bát. Když se k nám začali přibližovat, ukázalo se, jsou to do jednoho mladí zhruba 15-letí kluci. Přiběhli k nám, všechny si nás spěšně zblízka vyfotili a zase odběhli. Pak se zase na chvíli vrátili a znovu nás fotili, pak přiběhli i k našim farmářům a vyfotili i je. Farmáři v tu chvíli přestali orat, a tak jsme začali fotit i my je. Když to viděli, zase odběhli. Za jiným kopcem se objevila jiná skupinka ještě mladších kluků, která si asi pět minut nebyla jistá jestli se k nám má rozběhnout nebo ne. V tu chvíli můj strach zmizel a začala jsem si připadat jako při bojovkách, které jsme hráli jako děti na škole v přírodě. Bylo to absurdní – skupina dospělých lidí se honila s dětmi a vzájemně se fotila.

Pak se ale náhle druhá skupina osadníků konečně odhodlala a rozeběhla se k našemu traktoru. Největší kluk, který vypadal trochu jako Foglarův velitel Bratrstva kočičí pracky začal do jednoho z farmářů strkat a křičel na něj: „Vypadni odsud. Tohle je MOJE půda. Vypadni. Běž domů. A vem si sebou ten bordel co tu rozhazuješ,“ ukazujíc na krabičku cigaret, která ležela vedle pytlů s osivem. Nahrnula se mi krev do obličeje. Spolu s Dannym a Yaakovem jsem se rozběhla zpátky k traktoru a snažila se fotit, jak se farmář s „Velkým bidlem“ strkají. Cestu mi zastoupili další kluci. Zjevně poučeni z předchozích střetů s mezinárodními dobrovolníky na nás začali křičet: „Odkud jste a co tu děláte, jste vůbec Izraelci?“ Cítila jsem, jak rudnu. Situace, kdy malí klučíci s rašícím řídkým vousem cicit až na zem s pocitem výkonu svaté povinnosti strkají do mužů o 50 starších než jsou oni a nadávají jim a vysvětlují mi, že nemám právo jim v tom bránit, protože nebydlím tak jako oni v jejich „svaté“ osadě, kterou já sama považuji za nelegální, mi přišla absurdní. Co nejklidnějším hlasem jsem jim hebrejsky vysvětlila, že protože i já jsem židovka jako oni, nepovažuji za podstatné, odkud jsem. Jeden z nich mi na to odpověděl, že židovka jsem asi těžko, když se chovám jako nacista, gój a levičák. Pustili jsme se do debaty, která byla od počátku zbytečná – oni se mi snažili vysvětlit, že celý islámský svět je proti Izraeli a chce židy zahnat do moře. Bůh zaslíbil „Velký Izrael“ židům a proto je naší povinností ho vyčistit od „avoda zara“ (modloslužby). Dále každý Palestinec je potencionální terorista, což já nemůžu pochopit, protože žiju v klidném Jeruzalémě. Snažím se namítnout, že i já věřím, že Izrael je židovská země a že byla zaslíbená židům. I já podporuji vojenské potírání terorismu, i mně se vaří krev když se dozvím o dalším teroristickém útoku. Ovšem nechápu jak proti terorismu pomůže, když farmář, který když uprostřed úhoru pouště nezoře nebude mít co jíst. Namítám, že když nebude mít co jíst, bude tím spíš mít důvod, aby podporoval palestinský teror. Zároveň se ptám, jak kluci vědí, že farmáři, kteří stojí před námi jsou teroristi. Namítám, že z židovské historie my sami dobře víme kam vede slepá ulička „kolektivní viny“ (v tom okamžiku sama sebe překvapuji tím, co všechno dokážu hebrejsky říct.) Ptám se, jestli když je okrade Švéd, půjdou jinému Švédovi rozbít okno. Jeden z mladíků se chytá mého argumentu překroutí ho naruby a zeptá se, jestli když budu mít rakovinu, neobětuji léčbě zdravou část svého těla.

Pak samozřejmě přijde na řadu trumfování citacemi z Bible. Oni argumentují tím, že Bůh slíbil Izrael Abrahámovi a všemu jeho potomstvu. Citují Exodus a Jozua a znovu mi vysvětlují, že je nutné vykořenit z Izraele modloslužbu. A ptají se mě, jak si tyto verše vysvětluji, když jsem věřící židovka. Znovu odpovídám, že i já věřím, že Izrael patří židům a že je legitimní bojovat proti jeho nepřátelům, ale že si nemyslím, že bránění v orání se za takový boj dá považovat. V tu chvíli úplně zapomínám na zcela očividný protiargument, totiž že islám není v judaismu považován za modloslužbu (což mě do teď mrzí). Namítám, že Tóra výslovně přikazuje neškodit cizincům, kteří žijí mezi židy a ptám se jich, jak si oni vysvětlují tento verš. K mému zděšení nejdřív odmítají, že Tóra něco takového říká a když i já cituji daný verš (Exodus 22:20 A hostu (hebrejsky ger) nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.), namítají, že Tóra tu nemluví o „hostu“ ale o „konvertitovi k judaismu,“ což je jeden z významů slova ger a rozhořčeně vykřikují, že mi levičáci si vysvětlujeme Bibli tak, jak se nám to hodí. (Tento moment považuji doteď za židovsky nejsměšnější okamžik celého dne.)

Oběma stranám pomalu začínají docházet argumenty i síly. Vypálím velmi laciný argument a zeptám se, jak je možné, že v jedenáct dopoledne nejsou ve škole (při plném vědomí, že i já mám být v tu dobu v ješivě.) Vysvětlují mi, že mají přestávku. Když se zeptám, jestli mají přestávku celých 45 minut, po kterých se honíme po poli, argumentují tím, že když se děje něco důležitého, nemusí ve škole být. Farmáři v tu chvíli odevzdaně nakládají osivo zpět na traktor a odjíždějí zjevně rádi, že alespoň zorali i když nestihli zasít. „Velké bidlo“ znovu vykřikne na nejstaršího farmáře, ať si s sebou vezme i odpadky, které na poli nechal. Vyčerpaným hlasem se ho ptám, jestli se nestydí mluvit tímto tónem se starým člověkem. Znechuceně mě sjede pohledem a řekne: „Co od tebe můžu čekat, když jsi oblečená takhle? Je mi jasné, kam míří – ale přesto se zeptám: „Jak takhle?“ Odpoví: „Vždyť máš na sobě kalhoty!“ (mezi ultra-ortodoxními a některými ortodoxními židy jsou kalhoty u žen považovány za nevhodné popřípadě necudné oblečení). Znovu si uvědomuji absurditu „rozeznávacího kódu“ oblečení v Izraeli (mnoho lidí si myslí, že dokáže říct kdo je kdo (co) podle toho, co má člověk na sobě (a na hlavě) popřípadě z jakého je to materiálu a jakou to má barvu), který je v tu chvíli o to absurdnější, že zhruba o dvě hodiny dříve jsem se v autobuse úmyslně převlékla z dlouhé sukně do kalhot, abych při příchodu do palestinské vesnice nevypadala jako jedna z osadnic. „Sice mám na sobě kalhoty, ale za to mluvím slušně se starými lidmi, co myslíš, že je důležitější?“ Sama sobě zním směšně – podobnou diskusi jsem naposled vedla zřejmě na základní škole, když jsme se hádali, kdo komu ve třídě ublížil v boji dvou znepřátelených třídních klanů.

Na místo přijíždí policie. Yitzhak a farmáři s ní vyjednávají. Domlouvají se, že se postarají o to, aby osadníci mohli alespoň doorat. Podmínkou je, že jak dobrovolníci, tak osadníci z místa odejdou. Odjíždíme s jedním s farmářů na jiné pole a čekáme u silnice, dokud nezoře prostor mezi stromy ve svém olivovém sadě. V tu chvíli dostaneme zprávu, že jistá křesťanská dobrovolnická organizace se dostala do střetu s armádou v nedaleké usedlosti Maon. O 15 minut později přijíždíme na místo. Zde je situace o mnoho absurdnější než v Susyii. V úzkém vádí je napůl zorané kamenité pole o velikosti poloviny fotbalového hřiště. Okolo něj stojí nebo sedí odhadem padesát či šedesát lidí – vojáků, policistů, židovských dobrovolníků, křesťanských dobrovolníků, osadníků a palestinských farmářů. Všichni čekají, jestli se policie s armádou dohodnou na propuštění křesťanského dobrovolníka, který strčil do vojáka, který se mu snažil vzít foťák. Všímám si, že jedna z křesťanských dobrovolnic se s obavami dívá na mou dlouhou sukni, do které jsem se znovu převlékla (je ale možné, že jsem si za těch několik hodin vytvořila různé paranoidní představy.) Zdráhám se podpořit dobrovolnickou organizaci, o níž vůbec nic nevím v případě pole, u nějž sama nevím, komu patří. Než se mohu rozhodnout, vojáci nám dají jasně najevo, že když se do situace vložíme, bude to ještě horší. Sedám si vedle Dannyho na jeden z velkých kamenů na okraji pole a sleduji několik desítek lidí sedících kolem sebe. Plýtvání časem, energií a lidskými silami v této situaci bije do očí. Vyndavám si z batohu Tanach a začínám se připravovat na druhý den na Shayiovu hodinu. Zhruba po 30 minutách je dobrovolník propuštěn. Vracíme se na hlavní silnici, nasedáme do mirobusu a jedeme domů.

Když dorazíme zpět do Jeruzaléma, najednou nevím, co mám dělat. V hlavě mi hučí, v těle cítím napětí. Absurdní okamžiky uplynulého dne se mi znovu a znovu honí hlavou. Přemýšlím nad tím, jaký význam moje dobrovolničení mělo. Mám pochybnosti o smyslu celého dne, zároveň mě děsí, že lidé, které jsem toho dne potkala na všech zúčastněných stranách podsrupují toto patetické martýrium několikrát týdně. Ptám se Dannyho, jestli by si se mnou šel pročistit hlavu do kina. Namítá, že kino nám v tu chvíli nepomůže, navrhuje jít do kavárny a ptá se, jestli mám v blízké ulici Emek Refaim nějakou oblíbenou. Říkám, že je mi jedno, kam půjdeme, pokud bude před dveřmi stát iš bitachon (ochranka, která kontroluje zavazadla příchozích – ne každá kavárna si takovouto ochranu může dovolit). Danny se usměje a věnuje mi zkoumavý pohled.

Mezi dnem, který jsem ve svém článku popsala a okamžikem, kdy jsem článek dopsala se kolo konfliktu samozřejmě točilo dál – v Chadeře zemřelo při sebevražedném útoku rukou palestinského teroristy 5 Izraelců, na check-pointu Colombia u Ramaláhu podřízl palestinský vrah za bílého dne mladého izraelského vojáka a kdy iránský prezident bezostyšně zpochybnil holokaust, vyjádřil touhu zahnat izraelské Židy do Středozemního moře a doporučil přesídlit židovský stát do Evropy. I mně se pění krev slyším-li o nových útocích, i já jsem zoufalá z nenávisti arabského světa vůdči židům. Přesto – moje morální intuice, a mé chápání lidských práv a spravedlnosti mi nedává jinou možnost než postavit se na obranu lidí podobným těm, kteří nemohou v Susyi zasít, aby měli na jaře co jíst. Porušováním lidských práv nemůžeme jako židé vést boj proti teroru tak, abychom mohli s čistým svědomím říct, že máme zameteno před vlastním prahem, že my jsme ti, na jejichž straně je právo a čest. Izraelsko-palestinský konflikt je velmi složitý – je těžké se v něm vyznat. Jen málo kdy lze v šedé spleti problémů najít jednoznačně bílou a jednoznačně černou. Pro mě lze ale v tomto konfliktu jednoznačně identifikovat dvě zla, jakkoliv se zdá, že jsou nesrovnatelná ve své závažnosti – vraždění izraelských civilistů palestinskými sebevražednými útočníky a očividné zlomyslné porušování základních lidských práv Palestinců rukou Izraelců.

Upřímně se omlouvám, pokud jsem svým článkem někoho urazila či rozčílila. Ráda přijmu jakékoliv poznámky či připomínky. Z vlastní zkušenosti ale doporučuji, než mi napíšete, třikrát se zhluboka nadechněte a počítejte do deseti.:o)

Dnes odpoledne jsem vyšetřila ve škole půl hodiny volna, během kterého jsem si sedla k počítači a přečetla si znova články, které jsem vám zatím vylepila na své stránky. Díky tomu jsem zjistila, že jsem vám vlastně ještě nikdy nepopsala, jak vypadá můj den a čím se tu většinu času zaobírám. Tak tedy je to nějak takhle:

Ráno se probouzím mezi 6:15 a 6:30. Ještě v polospánku se rychle obléknu, vyčistím si zuby, navléknu se do všech svých odrazek a ochranných kolistických pomůcek, vyndám si z lednice v krabičce připravený oběd, opatrně ho dám do batohu a zhruba v 6:45 vyběhnu ze dveří. Ve druhém patře pozdravím mňoukající kočku před dveřmi pana Friedmana (viz předchozí článek), v přízemí odemknu kolo, nasednu a vyrazím chladným ranním Jeruzalémem do školy. Většinou (pokud nezaspím) dorazím do školy v 7:15. Vyčerpaně rozrazím předním kolem branku před školou, pozdravím pana ochranku, zamknu si kolo ke klandru před hlavní budovou ješivy a na poslední chvíli doběhnu do beit midraše kde v 7:20 začíná šachrit, ranní modlitba.

Po šachritu, který končí podle toho, jaký je den, mezi 8:15 a 8:35, si sesedneme s mými spolužáky každý se svými cereáliemi a před začátkem školy se nasnídáme. Samotné vyučování začíná v 8:45. Čtyři z pěti školních dnů máme celé dopoledne Talmud. Zhruba do 11 studujeme text v chavrutě a pak do 12:30 máme společnou hodinu s naším učitelem rebem Mordechaiem. Když dopolední vyučování skončí, každý si vyndáme svůj oběd a doplníme vyčerpanou energii. Mezi 13 a 13:40 často máme v ješivě nějakého hosta nebo nějakou specielní hodinu. Když se zrovna nic takového neděje, máme chvíli volna. V dalších 20 minutách do 14 hodin je odpolední modlitba mincha, po které následuje krátká odpolední (většinou jazyková/hebrejštinová) hodina.

Ve 3:15 začíná hlavní odpolední hodina, která je opět rozdělená na chvrutovou a společnou část (mé odpolední hodiny jsou Chumaš a Raši, Bekiut Mišna, Středověká židovská filozofie a Midraš. Škola končí v 6:15. Před tím, než odejdeme domů, sejdeme se na večerní modlitbu maariv. Pak se zase převléknu do svých odrazek a vydám se na kole na cestu domů. Domů dorazím kolem 7:15. Večery většinou trávím tím, že dělám normální věci nutné k přežití, jakými jsou nakupování, vaření, praní a podobné. Často vedle toho chodím večer do Cinemateky, známého jeruzalémského kina, o kterém jsem vám psala, jednou za týden chodím na další večerní přednášku do Pardesu (do Alešovy školy), někdy vyrazím na návštěvu k některému ze svých spolužáků, nebo zůstanu doma, připravuji se do školy na další den, dívám se na televizi a snažím se vstřebat trochu hebrejštiny a tak podobně. Když tohle všechno dodělám, připravím si do krabičky oběd na další den, obléknu si moiruJ zapnu si rádio na dobrou noc na další vstřebání hebrejštiny a jdu spát.

Ve škole trávím bez mála 12 hodin denně. Nebudu předstírat, že to je to procházka růžovým sadem. Nesčíselněkrát jsem viděla, jak některý z mých spolužáků uprostřed hodiny začal podřimovat. Dnes například můj chavruta Dani uprostřed věty usnul v sedě během naší chavruty, jindy moje chavruta na filozofii Mira usnula dokonce při tom, když na ní náš učitel Shayia mluvil z blízkosti zhruba půl metru. Ve většině ješiv se studuje od rána do večera, a tak není divu že jejich studenti jsou často bledí a neduživí popřípadě předávkovaní kofeinem. Dalším bojem je samozřejmě zápolení s texty, které studujeme. Pro mě jsou v tomto ohledu nejtěžšími hodinami Talmud a filozofie. S Talmudem je to pro mě jako na houpačce – jsou dny, kdy nám to jde s Adivem jako po másle, pomalu vysvětlujeme jeden argument za druhým a celá talmudická diskuse nám začíná během chavruty dávat smysl. Jindy zápasíme jen s několika slovy desítky minut a kolem 11 hodiny končíme chevrutu vyždímaní a s pocitem, že na talmudická studia vlastně vůbec nemáme a možná bychom to měli úplně zabalit. Přesto je mi ve škole moc dobře a studium si upřímně užívám. Na obtížnost textů už jsem si zvykla a energii čerpám z okamžiků, kdy se mi daří spletitosti úspěšně rozmotat, z mých nejoblíbenějších hodin Chumaše s Rašiho komentářem, z nikdy nekončících Adivových humorů a z příjemného každodenního spolustudia se svými spolužáky. V příštím článku vám napíšu, co dělám, když zrovna nejsem ve škole a co se mi honí hlavou, když zrovna nepřemýšlím nad židovskými texty.

Žije-li člověk v těchto končinách, nejednou se podiví nad tím, proč je zaslíbenou zemí právě Izrael. K takovémuto podivení je jistě mnoho důvodů. Pro mě je v poslední době tím hlavním počasí. V létě je tu vedro k zalknutí a v zimě kosa. Zatím co horko v Izraeli nikoho nepřekvapí, zima zaskočí téměř každého včetně místních obyvatel. Lidé mají často představu, že v Izraeli je celý rok teplo, ale opak je pravdou. Jakkoliv do Izraele přichází zima později než do střední Evropy, jednoho dne přijde na několik dlouhých týdnů se tu usadí, přinese studený vítr, déšť a někdy i dokonce i sníh. I tady přijde chvíle, kdy se lidem na ulici začne kouřit od pusy a kdy si člověk po návratu domů řekne, že by nebylo špatné dát si čaj s rumem.

Dnes si jen s úsměvem vzpomínám, jak jsem před třemi týdny byla nadšená, když poprvé začalo pršet. Pro Izrael je období dešťů a s ním spojená zima životně důležité. Zhruba od Pesachu/Velikonoc až do Sukot/konce září tu nikdy neprší. Dostatek vody pro zemědělství a pro zdroje pitné vody je přímo závislý na vydatnosti zimních dešťů. Pokud je málo deštivá zima, celý Izrael to velmi bolestně pocítí v následujících letních měsících. Zažít v Izraeli období dešťů je proto skutečný zážitek – první déšť je událost, která se probírá na prvních stránkách novin a o které se nadšeně mluví v televizních zprávách. Moje první nadšení ale rychle přešlo, když jsem zjistila, že déšť v Izraeli znamená zimu a že zima v Izraeli neznamená jen snížení venkovní ale i drastický propad vnitřní teploty obytných domů. Loni jsem žila v zemi, kde pršelo téměř nepřetžitě, předloni jsem bydlela v oblasti, kde byl skutečný mráz, celý život jezdím k babičce do Sloupu, kde se každé ráno budíme do prochladlých místností s přes noc vyhořelým topením a kde i v nejkrutějších mrazech používáme venkovní záchod (což není žádná legrace). Přes to všechno mohu s jistotou prohlásit, že jsem v životě nezažila tak intenzivní pocit zimy, před kterou nejde utéct, jako tady v Jeruzalémě.

Jak správně říká moje kamarádka Pnina, „Izrael by si už konečně měl přestat hrát na tropickou zemi a přiznat, že je tu fryšno jako kdekoliv jinde.“ Tato chvíle je ale ještě na míle daleko, alespoň co se týče izraelského přístupu k vytápění bytů. Jak jsem již několikrát zmínila ve vzkazech, jeruzalémské byty jsou stavěné tak, aby v sobě držely chlad. V létě je tento vynález k nezaplacení, v zimě je ale hodný prokletí. Jeruzalémské byty fungují jako lednice, ve které je vždy o něco chladněji než v jejím okolí. Jistě namítnete, že tento problém by se dal jednoduše vyřešit topením. Ne tak v Izraeli. V domech, kde je ústřední topení tak jako v našem, se topí centrálně a to jen několik hodin denně, takřka vždy výhradně večer. Pro člověka zhýčkaného nepřetržitým panelákovým topením, jako jsem já, je to docela výzva.

V našem jeruzalémském domě se dříve topilo vždy od 16 do 22 hodin. Naše topení je na motorovou naftu. Ta ale v poslední době velmi podražila a tak se naše domovní rada navrhla všem nájemníkům kompromisní úsporné řešení – budeme za topení platit o něco víc a topit se bude o něco méně. Tento návrh byl přednesen k projednání a byla svolána domovní rada.

Na domovní schůzi, která před dvěma týdny proběhla v protiatomovém krytu našeho domu, jsem se vydala vyzbrojena tlustým svetrem a seznamem potřebných nových hebrejských slovíček, připravena na litý boj a nepříjemný kulturní zážitek (Izraelci jsou vyhlášení svým sklonem k dlouhým sporům a neschopnosti se dohodnout). K mému překvapení schůze nakonec nebyla zase až tak plamená, nanejvýš se stalo, že mluvili jen 3 lidi najednou a přes sebe a to není na místní poměry tak zlé. Argumenty, které padaly, mi ovšem někdy přišly jako z jiné planety. Mnoho lidí překvapivě trvrdilo, že není třeba topit už ve čtyři, protože většina lidí stejně chodí z práce později (v našem domě při tom bydlí spousta penzistů). Jeden pán dokonce tvrdil, že stačí přestat topit v devět večer, protože pak už stejně všichni chodí spát a v posteli je přeci teplo. Stejný pán pak tvrdil, že o šábesu ráno není třeba topit vůbec, protože to je stějně každý v synagoze (odhlédnu-li od skutečnosti, že v našem domě jsou jen 4 domácnosti, ve kterých bydlí lidé, kteří na šábes ráno skutečně do synagogy chodí, nechápu, že nikoho nenapadne, že každý je tak jako tak na oběd doma a pak je zima všem.) Dále pak ještě padl názor, že možná ještě není tak úplná zima a někdy dokonce fouká z východu teplý vítr chamsin a tak možná není nutné topit každý den. Schůze měla ale nakonec naštěstí pozitivní výsledek. Usnesli jsme se, že za topení budeme platit každý měsíc jen o polovinu původně navrhované částky víc a že než začne ještě chladnější zima, než je teď, bude se každý den topit od 17:30 do 21 hodin a o šabatu ještě navíc od 8 do 9:30 ráno. Navíc jsem se na schůzi seznámila s rozpustilým mladým novým přistěhovalcem z Francie, který bydlí v druhém vchodu našeho domu:o) Takže to nakonec dopadlo docela dobře.

Jakkoliv považuji zahájení topné sezóny v našem domě za velké vítězství, začala jsem dodržovat několik protizimních zásad. Říkala jsem si, že vám je sem napíšu. Třeba se vám někomu budou hodit, až pojedete do Izraele v zimě:

۰Spát pod dvěma dekami, s tlustými ponožkami a v triku moira není ostuda.

۰Horká sprcha těsně před spaním dokáže udělat zázraky.

۰Před spaním je dobré nahřát si pyžamo na topení (pokud je ještě teplé)

۰Všechno důležité udělěj vždy před 10 hodinou večer. Na pozdější dobu nechávej jen věci, které se dají udělat v posteli. (věděli jste, že pokud máte laptop na klíně, tak vás zespodu hřeje?)

۰Pokud je přes den venku teplo a ty jsi zrovna doma, nezapomeň ho trochu navětrat dovnitř. Pak ale zase nezapomeň včas okna zavřít.

۰Pozve-li tě někdo na šabatový oběd (do vytopeného bytu) nikdy neodmítni )

۰Velmi důležité je nezmoknout. Z toho důvodu je dobré vědět, že v Izraeli přichází déšť zásadně vždy jen ze západu (na východě se nemaji mraky z čeho udělat, není tam skoro žádná voda). Proto když je ráno z našeho na východ otevřeného balkónu vidět modré nebe, neznamená to, že přes den nebudu potřebovat své protidešťové pončo.

۰Páteční dopoledne, kdy nemáme školu a kdy se u nás doma netopí, je velmi dobré trávit mimo dům.

۰ Horký čaj. Horký čaj. Horký čaj s medem a citrónem. A taky kuřecí nebo jaká koliv jiná vydatná polévka.

۰ Vitamíny a echinacea – když tomu člověk věří, opravdu to pomáhá.

۰ Pocit zimy je do značné míry stavem mysli. Je dobré nebrat si zimu k tělu a nelitovat se.

K tomu všemu jsem si ještě za pakatel koupila přenosné elektrické topné těleso, které schovávám na období největších krizí (díky němu jsem se naučila, jak se hebrejsky řekne “žere to moc elektřiny”)

Tak tak nějak vypadá počátek zimy v Jeruzalémě. Není to zase tak nejhorší. Zima má i své výhody. Mimo jiné i tu, že ráno můžu jet do školy na kole aniž bych se zpotila až za ušima. Na kole do školy ale zase můžu jet jen v případě, že nemám rýmou oteklý nos a krk a můžu dýchat.

Z Jeruzaléma z pod dvou peřin s teplotou a náběhem na zápal plic

Tereza Gafna

”You look so Israeli all of a sudden!”
(my Oxford friend Adam when we met in Jerusalem)

“I think Gafna’s problem is that she looks too religious.”
(Clary’s comment about my chances to find a husband in Israel)

“The solution is you keep going.”
(Shayia on the problem of medieval French words in Rashi)

“I am talking serious theology and you are laughing at me?”
(Reb Mordechai)

“The whipped cream is absolutely essential in the Jewish tradition.”
(Reb Mordechai on the importance of performing mitzvoth with kavanah)

“And you really want to convert? But do you know that you will have to eat kosher for the whole year then?”
(A surprised question of a chiloni tenant to my converting friend)

“The other thing is that it actually never happened…well, I hope I haven’t upset anybody.”
(Shayia about exodus from Egypt)

”We are just trying to be halakhic quests.”
(Dani’s response to Clary’s remark that he did not eat enough at our Rosh ha-Shana table, reminiscent of reb Shmuel suggestion that one should not overeat on the first day of the year not to overeat the whole year round)

Gafna: “I got just half of it” Clary: “I got just the German words.”
(After watching a TV program of the Academy for Hebrew Language)

“If you want to talk to somebody about the Prague Jewish community here, just go to old people’s home at Derekh Beit Lekhem.“
(Aleš’s suggestion for finding respondents for my research)

“I’ve entered a PhD program, so I’ve once again managed to avert a life crisis for another few years.”
(David Tollerton)

“I am always trying to do it esthetically well. It looks much better then.”
(Aleš on his strategy of arranging food on a Yom Tov table)

Reb Mordechai: “What fancy benchers you have!”
Reb Pesach: “If you marry off so many children you get these for free.”

”Nipple up” Gafna in answer to Clary´s question about the right position of etrog while shaking.

“Yes, there is coexistence…thanks to the Israeli soldiers sitting outside.” Zvi answering Clary´s amazed question about the Muslim and Jewish prayer rooms side by side in the building covering the grave of Samuel the Prophet.

”What was before: The egg or the kitchen?” Jochanan, our Shabbat host in Zeev Ya´akov.

“I believe everybody has a certain gift for music. One just has to develop it. Hers is not developed. It is rudimentary. It is something like the legs of snakes.” (Aleš)

“Well, there are places in the world where you would be considered beautiful.”
(Jacob´s peculiar way to compliment women)

“I think I should become a reform Chasid” (Clary after watching a TV program about the Breslaw Chasidim)

“The fact that I am obsessed with women does not mean I want to rape them” (Jacob on the issue of separation of men and women in the ultra-orthodox world)

“This was not a good joke and I thank you for not laughing” (Rabbi Artson)

“Are you trying to say my face is ugly?” (Adiv after I suggested he looked better with a beard)

“I saw him vomiting and I thought – what a mystic!” (Yael about an unspecified mutual friend of ours.)

“Yes, even in Mishnaic times it was impossible for a son to be older than his father.” (Josh)

“But this is de-rabeinu Adiv. A perush of the anti-midrash darshan.” (Shayia about Adiv’s comment in Chumash and Rashi class)

“I have two scarves. One is white. The other is not.” (Adiv)

“Do you realize that when Mozart was your age, he was dead already for 2 years?” (David Frost)

“Family can become extremely intense. Especially if you have 27 first cousins like I do” (Tami, Aleš’s friend)

“I always tell my wife: ‘Don’t be a martyr. If I am doing something that bothers you, tell me straight away so that I can fix it. Like if you dont like me to leave dirty dishes in the sink…’ Damn, I left the dishes in the sink again this morning!” (Adiv during our chavruta on Gemara on Mishna Ketubot perek 7)

“There are students to whom I prefer not to reveal the secret that English language has other past tenses than just past simple.” (My mother´s teacher of English)

“Next week, I am starting work with a law firm called Slaughter and May…some would call this name slightly unfortunate.“ (Daniel K. about his new job in London)

Clary: “Adiv, would you like to come over for Friday night dinner?”
Adiv: “Sure”
Clary: “Are you a vegetarian?”
Adiv: “No, but I don’t eat broccoli, zucciny, mashrooms, feta cheese, cottage cheese, meat from the bone, spinach, brussels sprouts, eggplant and fish…when I come, would you like me to bring something?
Clary: “Yes, the main dish.”

“My body is proportionally disproportionate.” (Jacob)

“Well, I am not a Christian…obviously.” (Menachem)

“Breakfast is an invention of the cornflakes companies.” (Adiv)

Daniel M.: “So is there anybody you fancy here in Israel?
Gafna: “Well, this is a very personal question!”
Daniel M.: “Yes. As opposed to an impersonal one, I guess.”

“This is a circular argument. Well yes, it has a certain direction. It is a circular downfall.” (Joseph studying Kiddushin 70b)

“Everything goes well. All the sheep are satisfied.” Shayia about the Potiphar’s house.

She was German. I mean really. She spoke German. She was born in Germany. She lived in Germany. You know, the whole thing.” (Leon)

“You should know that despite all this, I agree with you.” (Josh A. during our chavruta)

Shayia: “I started to hate my face. That is when I started to grow a beard.” r. Shlomo: “Well, that is not true. Shayia has a very nice smooth face.” Shayia: “Yes, a smooth face of a monkey.”

“How can you say it is your fork? Have you put your name on it? Well, I don’t think so. Unless your name is stainless steel.” (Adiv)

“Don’t worry, reb. Mordechai. The moment I finish rabbinical school I will become a used-car salesman.” (Josh A. on r.M’s question if it is permissible to take money for teaching Torah)

“Forget about student discount. I am simply poor.” (David during our Jordan trip planning)

“Life can become very difficut if you are a man of principles.” (reb Mordechai about being a congragational rabbi)

“I know, you are a shaliach tzibur and you have to have the kavanah and think of the congregation. But I could not help it – I thought – wow, I have been standing here for 2 hours and I have made some 600 bucks.” (David)

“I´d prefer not to die today.” (David about my idea to go for a walk to East Jerusalem)

From Jordan

“If I am ready? I was born ready!” (David)

“We are going to have so much fun it is going to be rediculous.” (David)

“I think it is a great idea – an express bus that stops at every stop. We should bring this concept back home to America.” (Mike)

“Oh, you brought a Shabbat timer!? You are such a good Jew, Gafna.” (David)

“Don´t think you are something special just because you brought a timer.” (David a few minutes later)

“Get out of here! And I mean it in a good way.” (David)

“And you could break a bone. Or two. Or three. Or one really important one. Like your skull.” (David when climbing the rocks of Petra)

“I think this is really great. I mean, I don´t know, really, whatever.” (David)

reb Shlomo: “On Shabbat, it is forbiden to press grapes and olives. From that we infer that one is not allowed to squeeze juice from any kind of fruit.” Michal: “But what if you put it in your mouth and chew it? In that case you also sqeeze juice from it.” reb Shlomo: “Yes. In fact, this is what we call ‘eating.’”

“He has more facial hair than face.” (Josh A. about Shayia)

“It’s so good to have you back. We missed you Shayia’s class is not the same without you…wait, are you in Shayia’s class?” (Richard)

Gafna on Tom´s leaving to East Jerusalem: “Be careful. And dont do anything I wouldn´t do.” Tom: “Well, I am afraid I am certainly going to pray to Jesus.”

V tomto článku budu pokračovat ve svém útržkovitém vyprávění o svém životě v Izraeli. Mám sice mám rozepsané ještě dva další články, které jsou o něco koherentnější, než ten, který si přečtete níže, ale tento nekoherentní jsem dopsala jako první. Během prvních dvou měsíců života v Izraeli jsem nasbírala několik útržkovitých postřehů a říkala jsem si, že se o ně s vámi podělím:

•Izrael je země s neuvěřitelnou spotřebou plastů. Plastové talíře, sklenice, příbory, ubrusy, misky a mísy jsou nedílnou součástí každé domácnosti. Tato zvyklost je částečně způsobena tím, že plastové nádobí pomáhá řešit různé složitosti udržování košer domácnosti a částečně tím, že velká část izraelské populace má téměř nulové povědomí o ochraně životního prostředí. Ještě nikde jsem neviděla, že by někdo plastové nádobí opláchnul a použil ještě jednou nebo že by ho po použití vyhodil do kontejneru na tříděný odpad. Izraelci v podstatě ;neumí do plastů vyhazovat nic jiného než pet lahve. Ovšem na druhou stranu už jen ty pet lahve jsou velkým zlepšením oproti tomu, co jsem tu zakusila jako dobrovolník před osmi lety.

• Když jsem si koupila kolo, zprvu jsem se bála pustit se do víru Jeruzalémských silnic. Po měsíci a půl ježdění po Izraeli bych řekla, že izraelští neřídí sice tak opatrně jako řidiči švédští, ale na druhou stranu si v mnohém si nezadají s řidiči českými. Přesto je na izraelských řidičských zvyklostech nejméně 5 zarážející věcí:

a) mnoho řidičů nepoužívá blinkr a myslí si, že když jedou v pruhu, na kterém je napsáno, že se z něj dá odbočit, stačí to k tomu, aby ostatní odtušili, že to udělají.

b) každý hojně používá klaksón. Když auta stojí na křižovatce a rozsvítí se zelená, než se auto stojící v čele kolony rozjede, jistě nejméně každé třetí auto za ním zatroubí. Podobné to je v případech, kdy auto zastaví u krajnice a ostatní za ním musí zpomalit. Myslím, že v izraelských autoškolách se učí, rozjíždění je sekvence kroků: zatroubit-sešlápnout spojku- zařadit – přidat plyn – zatroubit – povolit spojku.

c) v Izraeli naprosto neexistuje pravidlo nevjíždět do křižovatky, pokud si nejste naprosto jistí, že svým vjetím nezablokujete cestu ostatním, kteří přijíždějí z jiných směrů. Proto na velkých křižovatkách v pravidelných intervalech vznikají nerozmotatelné chuchvalce aut, autobusů a náklaďáků, ve kterých všichni troubí a nikdo nechce ustoupit.

d) přechody pro chodce jsou součástí silnice a proto na semaforech auta zastavují ne před nimi, ale na nich.

e) Obzvláště pokud jezdíte v blízkosti arabských čtvrtí, sem tam se vám stane, že musíte dát přednost oslu nebo koni.

•V Izraeli je obrovské množství volně pobíhajících na ulici žijících koček. Je tomu tak od doby britského mandátu, kdy bylo v Palestině nesnesitelné množství myší a potkanů. Někoho napadlo nasadit na ně kočky. Pomohlo to. Nikoho ale zatím nevymyslel, co teď udělat s těma kočkama.
Zajímavé je, že uliční kočky se drží většinou na stejných místech, chodí stále do stejných popelnic a žebrají u stejných domů. To je způsobeno tím, že nemálo lidí je krmí. U nás v domě jim lidé každé ráno dokonce nosí vodu a Wiskas. (Ani na chvíli nepochybuju, že naše máma by to dělala taky). Chucpe kočky toho dokonce zneužívají. Jedna mourovatá z našeho domu každé ráno kolem 6:30 vyleze do druhého patra, sedne si před dveře našeho souseda pana Friedmana a mrouská dokud nedostane najíst. (Na druhou stranu musím přiznat, že onehdy jsem jim dala kosti z kuřecí polévky – bylo mi líto je vyhodit – to mám z toho, že mě to máma jednou naučila a teď už se toho nezbavím. Dávejte si pozor, co děláte před svými dětmi, protože by si to mohly zapamatovat a vaše zvyky neodvolatelně adoptovat.)

•V Jeruzalémě se spousta psů venčí samo bez pánů. Některý ty psi jsou fakt velký a vypadají hladově…

•V Izraeli je oproti Evropě obrovská porodnost. Zatímco u nás (pokud se nepletu) připadá na jednu ženu asi 1,3 dítěte, tady je to 2,9. Mít mnoho dětí není zdaleka jen výsadou věřících lidí. Spoustu dětí má skoro každý. Ještě jsem tu nepotkala nikoho, kdo by byl jedináček.

• Izraelci jsou neuvěřitelně hovorní lidé silně náchylní k jakékoliv nahodilé konverzaci s kýmkoliv. Takto je téměř nemožné jít do obchodu si něco koupit a nevyměnit si s prodavačem alespoň pár slov, sednout si vedle někoho na lavičku a nebýt jím vtažen do konverzace, zastavit se na neznámém místě s mapou v ruce bez toho, aby vám okamžitě někdo nenabídl, že vám pomůže najít, kde jste a jak se dostat tam, kam potřebujete. Zároveň je nemožné zeptat se na ulici někoho na to, kolik je hodin bez toho, abyste nemuseli dopovědět na otázky: „Odkud jsi? Co tu děláš? Chceš se přestěhovat do Izraele? Je v Čechách antisemitismus? Jsi vdaná? a Chceš se tu vdát?“ Překvapivě musím říct, že většinou jsou mi takové krátké rozhovory docela příjemné.

• Izraelská otevřenost a ochota ke sdružování také přímo souvisí s izraelskou pohostinností. Můj spolužák Joseph to nedávno vyjádřil slovy „Ne vždy tě pozvou, ale rozhodně jsi vždy vítán.“ A tak vás na poslední chvíli o šabatech nebo o svátcích úplně cizí lidé zvou k sobě domů na oběd či na večeři, kde se stoly prohýbají pod talíři plnými skvělého jídla. Izraelská (a myslím že obecně židovská) pohostinnost, zájem o to, kdo jste a co a kde děláte, má velkou přednost v tom, že díky ní se člověk velmi brzy cítí v židovském prostředí jako doma, protože takové až srdečné prostředí velmi brzy vytváří až rodinný pocit sounáležitosti. Je to nesmírně příjemné. Tato na první pohled skvělá a jistě příjemná charakteristika židovského společenství má ovšem dva háčky: zájem o druhého nezřídka v širším izraelském společenství, v obecném životě společnosti přeroste ve šťourání v životě druhých a ve vzájemné osočování z toho, co kdo do dělá špatně (v Izraeli to platí hlavně o politice a o náboženském životě). Druhým a mnohem závažnějším háčkem je, že sem tam je u některých židů tato snaha přijmout do svého společenství druhé omezena jen na další židy, v horším případě jen na židy, které ten či onen považuje za židy „správné.“ Já mám to štěstí, že jsem se s těmito odpornými aspekty setkala zatím jen párkrát. To, co jsem ale viděla, mě upřímně vyděsilo.

• V Jeruzalémě stejně tak jako v některých jiných částech Izraele je v létě velké horko a v zimě nijak zvlášť krutá ale přesto zalézající zima. Většina domů je postavená tak, aby své obyvatele chránila v létě před horkem, ale ne tak, aby v zimě držela teplo. Většina domů má dlaždičkové podlahy, a tak se už na podzim mění v chladírny, které udržují pochybných 10˚C. Zatím to řeším tlustýma ponožkama a svetrem, až trochu přituhne, přijde zřejmě ke slovu také Moira. Hlavně doufám, že brzy začnou topit.

• V Izraeli je nebezpečně krásně.

Roll down for English

Kvůli posunutému izraelskému týdnu máme ve škole volno vždy v pátek a v sobotu. Když jsem přijela do Jeruzaléma, vytvořila jsem si instituci, které s Clary říkáme odpočinkově sekulární pátek. Je to důležitá součást mé duševní hygieny. Vždycky v pátek brzy ráno dojdu nakoupit, a pak před tím než začnu vařit na sobotu, strávím celé dopoledne procházením se po Jeruzalémě, focením a pojídáním rugelachu (čokoládových rohlíčků s nepopsatelně rajskou chutí). Za tímto účelem jsem si několik dní po příjezdu do Izraele koupila knihu, která se jmenuje Krátké procházky Jeruzalémem. Je to kniha (překvapivě:o) pro pěší 1-3 hodinové okruhy po Jeruzalémě. Do obrázků jsem minulý týden vyvěsila dvě série obrázků ze dvou takových procházek z Německé kolonie a z Machane Yehuda. Dnes jsem vylepila další, tentokrát z malebné čtvrti Jemin Moše. Zatím si říkám, že asi bude nejlepší, když vám vždy k obrázkům napíšu kratší komentář do Zápisků a k fotkám napíšu už jen krátké popisky. Zabiju tak dvě mouchy jednou ranou – představím vám alespoň částečně různé tváře Jeruzaléma trochu lépe, než jen fotkami, a zároveň začnu trochu více zaplňovat zápiskovou část svého webu. Dnes tedy o

Jemin Moše a Miškenot Ša´ananim

Kolem těchto čtvrtí jezdím každý den do školy a vždycky si říkám, jaké by to bylo voňavé a sporádané tu bydlet. Je to tam krásné, tiché a plné popínavých a visících květin. Navíc je odtud výhled na hradby starého města a je to hned vedle mého oblíbeného kina Sinematek (jestli po měsíci vůbec člověk může mít oblíbené kino) Tyto dvě čtvrti byly založeny v druhé polovině 19.století, tedy v době, kdy v Palestině bydlela zatím jen hrstka židů, tam, kde teď bydlím, pásli Arabové ovce a kozy (Ruvi, nu, be-emet!), za zdmi starého Jeruzaléma se proháněla divá zvěř a sem tam někoho roztrhala a kdy cholera a podobné choroby nebyly v těchto zeměpisných šířkách ničím neobvyklým. Tehdy se různí židovští mecenáši snažili všemi možnými prostředky zlepšovat velmi ubohé podmínky, ve kterých tehdejší židovští obyvatelé města žili. Mezi jejich vesměs sisyfovské aktivity patřilo i přesvědčování stávajících a nově příchozích obyvatel Jeruzaléma, aby se začali stěhovat zpoza zdí starého města ven(což by tehdy neudělal nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, nebo ten, komu nevadilo, když ho přes noc úplně vykradli a přizabili). Nejvýznamnější z těchto přesvědčovatelů byl vedle barona Rothschilda Sir Moses Montefiore, britský gentleman a obchodník. Montefioreho jsem zmínila už minulý týden, když jsem mluvila o malých čtvrtích v okolí Machane Yehuda (a zmínila jsem také jeho unikátní knihovnu, o kterou jsme se starali loni v Yarntonské Oxfordské knihovně). Montefiore (za mlada vydělal pohádkové jmění obchodováním na burze. Jako čtyřicetiletý se rozhodl jít do burzovního důchodu a od té doby až do své smrti v požehnaných 101 se se svou ženou věnoval se mecenášské činnosti. Během těchto 61 let jezdil po Evropě, zejména po Evropě balkánské, a po Blízském východě a finančně a diplomaticky pomáhal židovským komunitám v nejrůznějších nesnázích. Jeho mecenášská činnost dosahuje obrovských rozměrů, a tak není divu, že jeho postava se stala součástí mnoha legend a námětem různých izraelských lidových písní.

Komplex čtvrtí Yemin Moše (jméno připomíná Mosese Montefioreho) a Miškenot Ša´ananim („klidná území“) vznikl původně díky příspěvku $60 000 mecenáše Judy Toura z New Orleans a dalších peněz a promyšlené logistiky Mosese Montefioreho. Byly to první moderní čtvrti za zdmi starého jeruzalémského města. První obyvatelé tamních domů se zprvu na noc z bezpečnostních důvodů často raději vraceli do relativního bezpečí starého města, ale když v roce 1866 vypukla za zdmi starého Jeruzaléma cholera, začali v obyvatelé Miškenot Ša´anim i přespávat a usazovat se tu na stálo. Od té doby se tato čtvrť pomalu rozrůstala. Nicméně žít v těchto končinách nebylo v minulosti nikdy nijak bezpečné – tato oblast je na dostřel z protějšího kopce, proháněla se tu různá ozbrojená povstání a ve válkách za nezávislost a při „sjednocování“ Jeruzaléma za Šestidenní války byla tato čtvrti v ohnisku bojů. Po roce 1967 prošla tato čtvrť rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je jednoznačně jednou z nejmalebnějších a nejklidnějších částí Jeruzaléma. Pro svou klidnou atmosféru, zelená zákoutí, kaskády květin a krásný výhled na hradby starého města je dnes „Malou Stranou“ Jeruzaléma – čtvrtí, kde bydlí umělci a lidé, kteří mají velmi mělko do kapsy.

English

The Israeli week is shifted by one day. As a result my two free (no-school) days are Friday and Shabbat. When I first came to Israel and started to study here, I created for myself a mental-health-maintenance institution, which Clary and I call “a secular Friday.” Every Friday at dawn I take a bottle of water, my camera and a book called Jerusalem Easy Walks and I spend the whole morning walking around one of the Jerusalem quarters, taking pictures and eating rugelach (chocolate croissants with taste of the world to come). I would like to share some of the pictures I take on the Secular Friday with you every now and then. I have posted some of the pictures I took already earlier last week in the Pictures section of the web (German Colony and Machane Yehuda.) Today, I have posted a couple of new ones from the pictoresque quarters of Yemin Moshe and Mishkenot Sha´ananim I thought that in the future it would always be better to write a short introduction to the particular part of the city into the Diary section and then to write shorter captions below the pictures in the Pictures section. This might be interesting for those of you who would like to learn more about Jerusalem and at the same time it would help to fill up the Diary section of the web, which has been rather desolate so far. Today, I shall tell you a little bit about

Yemin Moshe a Mishkenot Sha´ananim

I pass these quarters every day on my bike ride to school. When sweating up the King David Street I always try to imagine how scented and smart it would be to live here. The neighbourhood is very well-groomed, tranquil and full of plants of all colours and sizes. Moreover, most of the houses have a charming view of the Old City walls, not to mention that the famous Cinemateq cinema is just down the hill from there.

These two neighborhoods were established in the second half of 19th century. At that time, the Jewish population of Palestine was rather negligible, the country still had a considerable number of all kinds of wild beasts that ran around and ate a human or two every now and then, and diseases like cholera were a rather routine phenomenon. At that time there were a couple of Jewish mercenaries, who invested considerable amounts of money to the development and modernization of the Jewish settlements in Palestine. Besides other largely Sisyphean efforts, they also tried to persuade some of the Jerusalem residents to move out the Old City walls. Most of them (the residents) did not want to be killed in sleep, eaten by a lion nor did they wish to be robbed by the local peasants and that is why they were rather reluctant to give up the protection of the Old City walls. Sir Moses Montefiore (one of the most prominent mecenaries …and a person very well known to all the Yarnton students), who was the main sponsor of these two neighborhoods together with Yudah Touro, was finally helped by the cholera that broke up severely in the Old Town in 1866 and persuaded the first residents to move to this first non-Old City settlement. This neighborhood, once the home of the first brave Jerusalemites, later the home for mainly Turkish and Balkan immigrants and a battlefield of the Independence and Six-day war has after a large reconstruction in the 1970s become one of the most charming parts of the city and the retreat of artists and the well-to-dos of Jerusalem.

Hned z kraje se musím omluvit, že první článek píšu až takhle pozdě. Má to různé důvody – nejdřív nám s Clary poměrně dlouho trvalo připojit se doma na internet a když už jsme byly připojené, byla škola v plném proudu a tak jsem zase chodila domů tak unavená, že jsem neměla sílu psát.

Tak se do toho dáme, než znova usnu. Protože i dnes jsem docela unavená (byla jsem ve škole 10 hodin)
Bez přetvářky a přehánění nemohu jinak než říct, že život v Jeruzalémě je neuvěřitelně příjemný a dává mi velmi silný pocit, že mé letošní rozhodnutí strávit tu rok bylo přesně to, co jsem měla udělat. Mám pocit, jako bych znovu potkala svou studentskou lásku, kterou jsem kdysi opustila zmatená a zklamaná, ale teď ji s odstupem času a s přehršlí zkušeností a jiných vztahů dokážu milovat i dospělou láskou i se všemi zlozvyky a chybami, které má. Každé ráno se probouzím a po cestě do školy při svižné chůzi pomalu se probouzejícím městem, které se rychle zalévá horkým sluncem, si říkám, jak moc se vlastně mám. Jeruzalém je nádherné město plné kontrastů, krásy a špíny, klidu a chaosu, harmonie a střetů a to všechno z něj dělá místo, kde stojí za to být. S údivem sleduji sama sebe, jak velké potěšení mám z maličkostí všedních dní a s opatrným štěstím pozoruji, jak se nechávám dospělácky vnitřně vzedmout při střetu se vším, co mě na izraelské současnosti sžírá. Jedna z učitelek v naší ješivě mě varovala, že pocit izraelského štěstí trvá jen první měsíc nebo maximálně 6 týdnů, něž přejde do smutné rozvleklé deprese, která trvá alespoň další dva měsíce. Zatím o tom docela usilovně pochybuji, ale uvidíme.

Bydlím na jihovýchodě Jeruzaléma ve Starých Talpiot. Je to na Jeruzalémské poměry velmi tichá čtvrť plná zeleně a jeruzalémsky nezvykle velkých a dobře vypadajících domů. Pět minut od našeho domu se otevírá nádherný pohled na Staré Město přes zelený Jaar ha Šalom, deset minut cestou na jihovýchod je z našeho kopce vidět na spleť šedých domů východního Jeruzaléma a po pěti minutách cesty druhým směrem se dostaneme do kavárnami se hemžící jeruzalémské Baky.. Já i Clary (má spolubydlící, která se mnou v Jeruzalémě studuje a kterou znám ze svých studií ve Stockholmu) jsme z našeho bytu nadšené (až se nám podaří zbavit se velmi nepříjemného a z dosud neznámého zdroje se linoucí zápachu na našem záchodě budeme ještě nadšenější – dnes večer jsem koupila silný záchodový parfém s vůní orchidejí a magnólie, snad to pomůže.)

Většinu svého času trávím ve škole. Každý den v ješivě začíná v 7 respektive v 7:20 a končí v 18:15. Ve škole jsem upřímně šťastná jakkoliv jsem v ní někdy vyčerpaná a zoufalá. Studium na ješivě je stimulující, burcující, což je velmi příjemné a uspokojující, ale zároveň poměrně těžké, což dokáže někdy dokáže být únavné a frustrující. Ale to všechno je součástí hry, jejíž pravidla jsem při nástupu na školu přijala: všechny texty se studují v pramenných jazycích, učitelé vyžadují poměrně velké nasazení a upřímný zápal pro studium a to vše je doprovázeno (alespoň na mé zvyklosti) poměrně vysokým předpokládaným standardem náboženského života. Ve škole jsem upřímně šťastná. Měla jsem velké štěstí na chavruty – studijní partnery. Mým hlavním chavrutou je Adiv, o 3 roky starší izraelskoameričan, se kterým studujeme Talmud a Midraš. Mým chavrutou na Tóru je Dani, o 8 let mladší Londýňan. Adiv je moudrý, jazykově velmi nadaný člověk s analytickým myšlením, veselou povahou a příjemným smyslem pro humor. Nerada bych to zakřikla, ale zatím si výborně rozumíme. Dani je takový ten typ chavruty, který se s vámi dlouho úpěnlivě snaží rozmotat poměrně těžký text a pak se zamyslí a položí naprosto textu úplně jednoduchou, ale zásadní otázku, na kterou jste vy při snaze analyzovat drobné detaily úplně zapomněli. I s Danim si dobře rozumím, doufám, že nám to vydrží – nerada bych totiž přišla o jednoho z mála evropských studentů, které naše ješiva má. Na ostatní předměty chavruty zatím ještě pořád střídám. Do příštích zápisků vám napíšu trochu více o tom, co přesně studujeme, jak se vyvíjí mé chavruty a jak vypadá den studenta ješivy.

Pokud se týče mých spolužáků – já, Clary a Dani se topíme v záplavě Američanů a Kanaďanů. Kupodivu, je to mnohem menší problém, než jsem si představovala. Sžili jsme se velmi rychle. Samozřejmě mezi námi existuje spousta rozdílů, hlavně ve způsobu komunikace, ale na většinu z nich jsem si už zvykla a některé dokonce dokázala začít oceňovat.

Měla bych ještě říct pár slov o mém mimoješivském životě – ačkoliv ho moc není. Když zrovna nejsem ve škole, jezdím na kole, objevuju Jeruzalém pěšími procházkami (během niž se s notorickou pravidelností ztrácím), scházím se s českými kamarády žijícími v Izraeli nebo s kamarády, které jsem poznala během svých studií ve Stockholmu (obojích tu žije přehršel), snažím se učit hebrejsky z izraelské televize a rádia a pak také jednou za týden dobrovolničím v odpoledním centru pro děti etiopských přistěhovalců (což je součást programu ješivy).

Už se připozdívá, a tak půjdu spát. Omlouvám se, že můj první zápisek je strohý a ne tak vtipný a bujarý, jak jste zvyklí:o) Příště to snad napravím.