٠ Today in the morning I sat down to my computer determined to work on my thesis. The only thing I had in the evening was a shopping list for the Sainsbury’s. (Zosia)

٠ Clearly, God was speaking to me in Hebrew. (Maja)

٠ -Where are the Acts of the Apostles? (Julia)
-You might check Who is Who in Israel. (Maja)

٠ Vltava! This river flows through my country! (Tereza on listening to Classic FM)

٠ Zip me up! (Lena getting ready for her Scottish ball)

٠ It’s a different kind of Roy. (Tereza)

٠ If I don’t wake up, someone please wake me. (Shari)

٠ She is like Tito – benevolent, but a dictator. (Maja)

٠ That would not be good! Shari has spoken. (Shari)

٠ You look troubled. (Tereza before the Hebrew collections to the others)

٠ Just as I expected – everything I’d learnt for the exam was completely futile. (Tereza after the Hebrew collections)

٠ But Shari is a different kind of hardcore. (Maja commenting on Shari’s observance)

٠ Praise the Lord. (Maja’s response to the prospect of reading Shari’s paper on Hallel.)

٠ I felt so British and romantic. (Christoph waxing lyrical on the beauty of moonlit Christchurch quad…while on the shopping minibus)

٠ Lena didn’t have a chart. And Tereza didn’t have a chart…And I didn’t have a chart. (Maja commenting on her preparatory reading for Rise of Normative Judaism)

٠ The Shabbes Goy: The flexibility of Halakha. (A title of a book in the Muller Library)

٠ In one word? No! In two words? Definitely not! (Avi’s answer to an invitation for a Kosher Chanukah party)

٠ And yesterday somebody’s egg saved my life. (Maja commenting on the system of sharing food in our kitchen)

٠ Christoph has very nice pyjamas. (Tereza after coming back from Richardo on a Friday night)

٠ That’s a quarter-life crisis. (Esther during a discussion about the value of an MSt degree)

٠ You milk a cow…or maybe it was a goat. (Shari)

٠ – Is the public bus far?
- More or less. Less than more. (Jeff)

٠ He was a rabbi. Well, they are all rabbis. (Jeff about his performance at a Satmar wedding)

٠ It’s not really Jewish, but it will pass. (Jeff playing a Georgian song on his clarinet)

٠ The other day I wrote down something in the Bodleian and then didn’t dare to look at it for 2 days. (Christoph about his strategy of essay writing)

٠ I haven’t been to the big banana, but I’ve been to the big pineapple. (Esther about her travels around Australia)

٠ – Christoph, I think I’ve lost your vital point. (Maggie, academic writing teacher)
- I am afraid…maybe…I’ve lost it too. (Christoph)

٠ I am not familiar with Yiddish literature as much as I should be, but I seem to have noticed a preponderance of trains. Is there any significance to that? (Glenda Abramson to J. Sherman)

٠ – Are you from Israel?
- No. (Maja)
- Oh, because you looked really familiar. (Anonymous at St.Anthony’s Salsa Bop)

٠ I always feel like that place is trendier than I am. (Shari about an unspecified Jericho café)

٠ They should put him in the Israel Museum, next to the Dead Sea Scrolls. (Tereza on Roy as a unique exponent of a polite Israeli)

٠ Idolatry is Knowledge. Kings is Judges. (Tom)

٠ You can’t outsherman Sherman! (Maja)

٠ I was thinking about it and the Bible is very much like Oxford. To become “something“ you have to do all these things you really don’t want to do. (Tali)

٠ Well, I don’t think the rabbis consulted the Czech translation. (rabbi Salomon commenting on rabbinic understanding of Malachi 2:12 in Shabbat 56a)

٠ Rav and Shmuel…and then it was all down to Darwin…(Rabbi Solomon explaining the rise of authority of the Gemara)

٠ At this point, I am sorry for everybody. (Tereza)

٠ Don’t just do something, stand there! (A title of a poem reminiscent of „Don’t just stand there, do something! – Lena)

٠ By the way – you are Polish! (Tereza to Ola)

٠ This is not Birkat ha-minim yet…but it smells. (Piet)

٠ Well, during his lifetime, he wasn’t a martyr yet. He became one only after he had died. (Piet about Justin Martyr)

٠ There is a footnote downstairs. (Piet trying to lead his students through his handout)

٠ I don’t like it when pieces of naked women are popping out. (Roy on British women’s fashion)

٠ – The problem of Hebrew is that it simply doesn’t have enough letters. (Tereza)
- Write to the Academy for Hebrew Language. (Tali)

٠ There seems to be a new trend: to grow fat around your waist and show it! (Lena on British fashion)

٠ No coffee again! Why do we Jews have to suffer all the time? (Avi commenting on the drink supplies in the library)

٠ It’s kosher as long as you don’t drop a goat in it. (Tereza answering Tom’s question about the proper procedure of preparing real English tea)

٠ On a basic level, non-theologians clearly get way more points, but there are some that rise above the circumstances. (Shari)

٠ The clappers of Gay Paris. (Glenda Abramson)

٠ If I wasn’t a student of Judaism, I wish I were Diana Krall. (Tereza)

٠ I am just a humble shlepper. (Joanna Weinberg refusing thanks for a delightful library dinner)

٠ – Sit next to somebody you don’t see so often. (Martine)
- Then I shoudn’t sit next to the mirror. (Avi)

٠ If you copy one work, it’s called plagiarism. If you copy many, it is called research. (Avi)

Každý, kdo někdy prošel českým lyžařským výcvikem, ví, že na horách si člověk musí dávat pozor na krizový den. Pokud mě paměť neklame, je to většinou třetí nebo čtvrtý den lyžování – první den je lyžař ještě plný sil, druhý den stále ještě dokáže únavu překonávat ze z domova přivezených zásob energie, ale třetí nebo čtvrtý den už se neubrání a vyčerpání ho zmůže. Podobně to funguje i u osmitýdenního oxfordského trimestru – první dva týdny se studenti s plnou vervou zakousávají do nových předmětů, půjčují si knihy jak o závod, vydávají spoustu energie na to, aby se zorientovali ve struktuře nové látky, studují do noci, pečlivě si připravují zadaná čtení a plánují si, co všechno tento semestr stihnou. Během třetího a čtvrtého týdne se pořád snaží udržovat tempo, ale nastřádaná únava se začíná pomalu projevovat a během pátého týdne padne na studenty vyčerpání plnou silou. Této únavě a mrzutým náladám s ní spojeným se v Oxfordu říká 5th week blue neboli splín pátého týdne. U každého se to projevuje jinak: někdo jednoduše pořád upadává do hlubokého spánku (ve čtvrtek pátého týdne vedle mě v knihovně usnula jedna nazelenalá slečna na nějaké knížce a když se probudila, ta knížka byla krásně varhánkovatá a rozmazaná po jejích slinách), někdo se opije (moje nejmenovaná spolužačka chtěla uspořádat soutěž ve výdži v pití, ale nakonec z toho sešlo, protože se přihlásil i náš školní řidič Brian a tak bylo jasné, že by šlo o život), někteří jednoduše pod tlakem vyčerpání onemocní a jiní, tak jako já, upadnou do podivné rozplizlé letargie a smutku. Ze splínu jsem se nakonec vyléčila tak, že jsem si udělala hodně silné kakao, na víkend jsem si půjčila knížku “Chila, děvče s pastelkami” a v sobotu jsem se pořádně vyspala, ale přesto mě moje vyhoření a vyčerpání přinutilo zamyslet se nad tím, co to vlastně dělám a hlavně jak.

Studovat na místní univerzitě je tak trochu jako přihlásit se po několika letech normálního domácího kuchtění do kurzů vaření s francouzským šéfkuchařem z čtyřhvězdičkového hotelu. Ne že by snad vaše předchozí jídla nebyla dobrá – možná tomu bylo právě naopak, možná jste dřív byli vyhlášenými hostiteli, každý chtěl recept na vaší bublaninu a o vašem guláši si vyprávěli od Segedu po Siklós. V novém kurzu ale zjišťujete, že když budete chtít, můžete zkusit i skopový pilaf, francouzské ragú, nebo čokoládové suflé. Přijdete na to, že existují takové ingredience a přísady, jako kapary, čerstvý zázvor, estragon nebo kurkuma. Zjišťujete, že jste si nikdy neuvědomili, že některá koření se nesmí míchat dohromady, že těstoviny opravdu chutnají jinak, když si je uděláte z mouky doma, že některá jídla, která jste vždycky vařili zprudka, se musí vlastně dělat pomaloučku a dlouho, a tak dále a tak podobně. Všechno, co poznáváte je úžasné a nové a vy si říkáte – vždyť tohle je jasný, jak to, že mi to nikdy nedošlo? Nebo – proč jsem tohle nikdy dřív nezkusila? A tak jste nadšení a záříte a je vám dobře. Nové vaření není lehké, ale vám přináší velké uspokojení i přes to, že se musíte na to, co děláte, teď trochu víc soustředit, než dřív.

Frekventant francouzského kurzu vaření si možná časem uvědomí následující: a) všechno tohle nové mě strašně baví a je fakt prima, že jsem se to naučil, b) to nadívané kančí maso s omáčkou čtyř bobulí je na mě těžký, vždycky, když to vařím, je to tuhý, takže do těchto končin se nebudu pouštět, nebo alespoň zatím ne, c) dokud se nenaučím udělat pořádný silný ale čirý kuřecí vývar, jakákoliv polévka, kterou udělám, nebude stejně stát za nic.
Stejně tak je to se mnou a s Oxfordem – nakonec i tady je to pořád stejná Bible, stejný Talmud, stejné Midraše a i tady má hebrejská abeceda pořád jenom 22 písmen. Jen se učím nové způsoby, jak je číst, zjišťuju, na co všechno si člověk musí dávat pozor, než něco řekne, objevuju nové knížky, zjišťuju, že spousta věcí, které jsem si myslela, jsem si myslela špatně a tak podobně. Učím se nové věci a tak jsem z nich nadšená (objev století, že?). Ze všeho toho nadšení na mě ale celou tu dobu, co tu jsem, sem tam vykukoval podivný splín, který mě zavalil právě během 5. týdne plnou silou. Když jsem se ze splínu 5. týdne nakonec vyléčila kakaem a začala jsem zase normálně myslet, přišla jsem na to, z čeho ten splín klíčí.

Uvědomila následující: a) všechno tohle nové mě strašně baví a je fakt prima, že jsem se to naučila :- ) b)Je spousta věcí, kterým jsem si myslela, že rozumím, a – hele – nerozumím c) jediné,co se s tím dá dělat je, že se budu pořádně učit a budu nad tím učením přemýšlet. Bod b) a c) byly pro mě během mého splínu 5. týdne asi nejtěžší překousnout. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem kdovíjaký génius, ale nikdy mi nedošlo, že „nejsem až tak.“ Pořádnou ťavku mi dávají hlavně hodiny Talmudu (kde jsem jediná studentka ve třídě, stejně jako na hebrejštině). Hlavně tam jsem si pořádně lokla hořkého moku. Rabín Solomon, který mě učí, mi to někdy dává pořádně sežrat (omlouvám se za použitý výraz) a nejhorší na tom je že z 95% oprávněně. Vždy, když vykřikne „To je strašný, lidi v tomhle domě nečtou Bibli!“ „Nečti do toho textu víc než tam je.“nebo „Víš, co tohle je? Tohle je spekulace, milá zlatá,“ Řikám si kdybych se tak mohla posypat kouzelným práškem a být teď neviditelná. Pak přijdu domů a říkám si: „Co se dá dělat, má pravdu, musím se učit.“ A tak se učím. Někdy mi to jde líp, někdy hůř, někdy hodně dobře, někdy hodně špatně:- )

Takže abych to nějak shrnula: Učinila jsem tu velký objev – jestli chci něco vědět, musím se poctivě učit a musím používat mozek na myšlení. Možná vám to bude připadat legrační, ale po 8 letech univerzitního studia, jsem fakt ráda, že jsem na to přišla:- )

Abych nezapomněla, dneska je pondělí 7. týdne, to jen pro srovnání. Zítra mám další hodinu Talmudu, tak uvidíme.

Můj knihovnický kamarád Roi, který k nám do Yarnotonu jezdí vždy jen na polovinu týdne a pak se vrací do pulzujícího a vybrujícího přímořského Brighotnu, si mi minulý týden postěžoval: „Tady je to strašný! Taková nuda. Tady se nedá naprosto nic dělat. Tady je to horší než v kibucu – a navíc tu není ani jídelna.“ No, nevím. Po několikaletém usilovném studiu hebrejštiny z učebnic pro nové přistěhovalce jsem získala nezlomný pocit, že kibuc je krásné až idilické místo, kde za dlouhých večerů po vydatné společné večeři kibucníci vyprávějí svým dětem o moudrosti krále Šalamouna a udatnosti krále Davida a kde všichni v pátek po západu slunce tančí až do půlnoci horu nebo poslouchají šumění palmových hájů…tak takhle to tu rozhodně nevypadá. Ale je ale pravda, že život v mém novém přechodném domově je poněkud monotónní. Já bych to spíš přirovnala ke klášteru. Všichni tu celý den sedí ve třídě, ve svém pokoji za stolem nebo v knihovně a pořád něco čtou, nebo nad nějakým čtením spí, popřípadě úpí nebo pláčou (no, to trochu přeháním…). Mimo jiné proto vám taky tak dlouho nepíšu. Na takovém životě není totiž nic zvlášť zajímavého Bydlíme tu daleko od jakékoliv pořádné civilizace (jakou je třeba benzínová pumpa, kino, nebo papírnictví). Už jenom vydat se do města na nákup vyžaduje obrovské úsilí. Ovšem většina z nás do Oxfordu jezdí pravidelně a snaží se kromě našeho kláštěrně-kibucnického života vyvíjet také nějaké jiné aktivity. Já jsem tento semestr – mimo jiné – s jazykem na vestě osmiveslila. A o tom vám dnes napíšu:

Původně jsem si myslela, že je veslovat na regatě je něco jako sjíždět Vltavu, jen že kromě pádla má člověk veslo. Ale – chyba lávky. Osmiveslení je docela věda. Inu není divu, že je to univerzitní sport, že jo. Když totiž chcete osmiveslit, musí vám to alespoň trochu myslet. No a hlavně si nesmíte plést, na které straně vašeho těla je pravá a na které levá ruka. Pro člověka, jako jsem já, který si plete nejen levou a pravou stranu, ale i zeměpisnou šířku a délku, sever a jih, hebrejské tet a tav a slovenské Satinského a Lasicu je veslování na regatě vyloženou intelektuální výzvou. Sedíte-li totiž v osmiveslici, musíte synchronizovat to, co děláte, podle toho, co vám říká váš rázovač (kterému se anglicky říká cox). Ten na vás nevolá vaším jménem, ale číslem, které v lodi máte (například čtyřko.) Zároveň také dává povely jednotlivým skupinám veslařů – a každý veslař patří hned do několika takových souveslic. Čísla se dávají od zádi. Výjimkou je „jednička,“ které se neříká „jednička, ale bow. Tudíž na zádi sedí bow, pak je dvojka, trojka atd. až před coxem sedí osmička. Teď to začne být komplikované. (Podívejte se na plánek lodi, který jsem dala do obrázků a bude vám to jasnější) Cox dává rozdílné povely také jednotlivým souveslicím. Ty se určují podle toho, na jaké straně lodi veslujete a podle toho, jestli jste spíš na zádi nebo spíš na přídi. Tak například všichni, kdo veslují nalevo jsou bow side všichni veslující napravo jsou stroke side. Zároveň zádi se říká bow a přídi stern. Takže jste-li „pětka“ platí pro vás povely, které jsou adresované pětce stroke side, stern 4, stern 6 a bow 6. Nejsložitější to má bow, který se sice jmenuje bow, ale je na stroke side (na tomuto místu jsem se vždy úmyslně vyhýbala.) Lehké to nemají ani čísla 3-6, které patří zároveň do skupin bow a stern.

Když jste háček na kánoi, musíte ovládat jen tři povely: přitáhni, kontruj a zaber. Na regatě si musíte pamatovat 8 různých záběrů, které mají velmi matoucí anglické názvy. Ve všech je buď slovo „down“ nebo „up,“ které ve velké většině vůbec neodpovídá tomu, jestli pádlem mácháte nahoru, dolu, doprava nebo doleva. Vždycky, když jsem si sedla do lodi, trnula jsem strachy, jaké lingvistické hrůzy si na mě vymyslí. Ke konci na mě moje spoluveslařky začaly i mimo loď mluvit pomalu – to mě značně znervóznilo a silně to nalomilo mé sebevědomí, které před dvěma lety přeci dokonce nakonec zdolalo i textovou lingvistiku u PhDr. Pípalové (nic ve zlém, vše přeboleno a zapomenuto…:o).

Nutno ještě dodat, že veslování je překvapivě fyzicky náročné – veslo samotné je poměrně těžké a při záběru se do něj musí opřít nejen ruce, ale také břišní svaly a zároveň se veslař musí silně odrážet nohama. Takže když se člověk projede v dešti za silného stříkání vody ze všech stran několikrát kanálem sem a tam a pak ještě musí tu šíleně těžkou loď vytáhnout z vody a uložit do 1,5metrové výšky do loděnice, je pak často rád, že se doplazí domů.

Ale na druhou stranu, i když jsem si tu teď ve třech dlouhých odstavcích „jakostýskala,“ veslování jsem si nakonec opravdu užila – když se nám po několika trénincích podařilo synchronizovat všech 8 vesel a naše loď začala po kanále „létat“ (tak se tomu opravdu říká), byl to úžasný pocit. Naše college bere osmiveslení šíleně vážně. Všude možně ve všech našich budovách jsou různé trofeje, diplomy a zlomená vesla – doklady o litých bojích našich osmiveslic. V college panuje všeobecná veslařská eufórie. Spousta studentů nosí hrdě veslařské trikoty i na společné večeře. Nadšení z osmiveslení je velmi nakažlivé a i já (starý známý suchar:- ) jsem mu na čas plně propadla. Ovšem během 6. týdne semestru, když jsme začaly vytrvale trénovat na první závod Christ Chutch Regata a mé nadšení dosáhlo vrcholu, šíleně jsem promokla a za několik dní ulehla s chřipajznou jak řemen, díky níž jsem celé zápolení proležela v posteli a prosmrkala. Když jsem tak ležela pod peřinou s teplýma ponožkama a horkým čajem, přemýšlela jsem, jestli to mám vlastně zapotřebí – ráno brzy vstávat na tréninky a táhnout se celou tu cestu do Oxfordu a pak zase promočená zpátky…moje rozhodování jestli ano nebo ne pak ulehčilo oznámení, že pro příští semestr se budou sestavovat úplně nové posádky a navíc že si budu muset koupit výbavu v hodnotě asi £50, protože příští semestr se už bude závodit natvrdo…a tak jsem s koncem semestru pověsila pádlo na hřebík, vytáhla ze šuplíku plavky a začala místo osmiveslení chodit plavat. Osmiveslařská Štěpánka Hilgertová ze mě tedy nebude. No, co se dá dělat. Ale zbylo mi pěkné modré triko se skříženými vesly a s nápisem Blue Crew. Tak alespoň něco, ne?

Roll down the page for English

Tak mám za sebou první týden oxfordského studia. Přežila jsem to a to je dobré znamení. Možná je to dokonce příslib toho, že bych není nemožné přežít i týdny následující. Ráda bych vám trochu popsala, jak to tu chodí.

O Oxfordu obecně platí, že je to škola, kde se jen velmi málo studia odehrává na přednáškách a seminářích. Studium je rozděleno do třech trimestrů, z nichž každý má pouze 8(!) týdnů a mezi třema těmito úseky jsou zhruba měsíční prázdniny. Pořád mi nešlo do hlavy, jak je možné se za tak krátkou dobu něco naučit. Teď už to vím a toto vědomí na mě sedí vahou tunového závaží – dá se to zvládnout tak, že každý učitel vám dává na každou hodinu neunesitelné množství čtení a za semestr po vás chce, abyste napsali román esejí a jiných písemných prací.

Já mám tento semestr 3 přednášky: Židovskou liturgii, Překlady a interpretace Hebrejské Bible v pozdním starověku a Historii moderního Izraele. Samotné sezení na těchto přednáškách mi týdně zabere přesně 6 hodin, tedy 360 minut. Kromě toho máme 3x týdně 2 hodiny hebrejštiny, což je dalších 360 minut, dohromady tedy 12 hodin. Kromě toho ještě jednou týdně chodím na nepovinné hodiny akademického psaní, což jsou další dvě hodiny. To dává dohromady 14 hodin školy týdně. Co dělám ve zbytku toho času? Zhruba 8 hodin týdně pracuju v místní knihovně (jak už jsem psala do vzkazů), jednou týdně chodím osmiveslit na Temži, sem tam spím, někdy jím a v naprosté většině zbylého času sedím v knohovně a čtu a čtu a čtu. Na každou hodinu dostáváme neuvěřitelné množství čtení. Vrcholem je hodina izraelské historie, kde musíme například na příští týden přečíst dokonce celé dvě knihy. Nicméně jakkoliv je to naprosto nezvladatelné a vyčerpávající, když zrovna nad těmi knihami neusínám, neuvěřitelně si to užívám a libuju si v tom (překvapivě asi nejvíce právě v hodinách moderní izraelské historie, což je přednáška, kterou jsem si nakonec vybrala vlastně z nouze). Uvidíme, jak dlouho to vydržím.

Sem tam se ale od učení utrhnu a jdu do města za trochou zábavy. Toto pondělí jsem byla v Oxfordské studentské unii, kde se každý týden konají velmi slavné studentské diskuse na různá témata. Diskuse probíhají velmi zvláštním způsobem. Na začátku se navrhne určitý výrok, který vždy začíná slovy: Tato sněmovna tvrdí. Hlavní diskutéři jsou vždy 3 za navrhující a 3 za oponující stranu. 2 z každé strany jsou “dospěláci-odborníci na dané téma” a ten jeden zbývající je studentský zástupce. Na začátku debaty promluví za každou stranu studentský zástupce a jeden dospělý. Pak mají příležitost vyjádřit se přítomní diváci, kteří se v příspěvcích střídají tak, aby vždy do diskuse přispívali střídavě ti, co návrh podporují a ti, co mu oponují. Diskusi řídí prezident (v současnosti žena) unie, sedící v čele shromáždění a jiní studenští zástupci unie. Všichni jsou oblečeni ve fracích či večerních šatech (na fotkách v “Obrazcích” to ale není vidět. Tyto fotky jsem fotila ještě při zahřívací diskusi před diskusí hlavní). Zvláštní na té diskusi je, že během toho, co mluví diskutující, může kdokoliv z přítomných vznést námitku nebo diskutujícího opravit ve faktech, které diskutující uvedl nepřesně. Diskutující mu to ale nemusí dovolit. V praxi to vypadá tak, že diskutující mluví a během jeho řeči se sem tam někdo zvedne a řekne “Point on that, sir” když má námitku nebo “Information on that, sir.” když chce opravit diskutérem přednesená fakta. Diskutující buď řekne “Yes, please” a nechá navrhovatele mluvit, nebo “No, thank you.” A to se pak ten navrhující musí posadit a svojí námitku si nechat pro sebe. Celá diskuse pak probíhá ve velmi rozsochatém a typicky britském duchu. Nejde pouze o to přesvědčit druhého argumenty, ale zároveň i o to ukázat, že je člověk dobrý řečník. Britové mají diskuse jako sport a tak jako ve sportu je možné dostáhnout i v diskutování určité briliance. Jak jsem se ovšem přesvědčila, jsou lidé, kteří mohou být dobrými a velmi přesvědčivými řečníky a sklidit bujaré ovace, ale když se pak člověk zamyslí nad tím, co řekli, zjistí, že to sice bylo velmi vtipné a břitké, ale bylo to o všem možném jiném, než o tom, co bylo tématem diskuse. A pak i když to velmi trefně urazilo všechny okolo, ničemu dobrému kromě trocha zábavy to neprospělo. Když celá diskuse zkončí, pokladník vyhlásí nejlepšího řečníka večera, který je slavnostně odměněn lahví šampaňského. Diváci a všichni účastníci pak odcházejí z místnosti rozdvojenými dveřmi. Odchod určitými dveřmi znamená hlas pro nebo proti danému návrhu. Hlasy se pak sečtou a před další diskusí příští týden se oznámí výsledek. Návrh diskuse, které jsem se zúčastnila, zněl: Tato sněmovna tvrdí, že americká politika je největší hrozbou izraelské bezpečnosti. Samozřejmě to bylo moc zajímavé, ale než bych vám to celé převyprávěla, odrovnalo by to jak vás, tak mě. Takže mi budete muset věřit, když vám řeknu, že to docela ušlo.

Tak koukám, že se mi zase podařilo napsat poměrně nekoherentní článek. Je jen málo pravděpodobné, že se to do příště zlepší. Zatím plánuju, že v dalším článku vám budu vyprávět o tom, jak se v Oxfordu osmiveslí a také trochu o Oxfordské unii židovských studentů. Tak tedy příště.

English

So, I’ve made it through the first week of studies. I’ve survived, which is a good sign. It leaves me with a promising hope that I might be able to survive also the coming weeks. Let me tell you a little bit about the system of the studies in here.

Generally speaking, Oxford is a place where a very small part of the actual studies takes place at the lectures and seminars. The whole academic year is divided into 3 trimesters, each of which has only 8(!) weeks. Before I came here, I had wondered, how on earth you can learn anything in such a short time. Well, now I know – and the knowledge of the secret is more then painful. Every week the students are given endless pages of preparatory reading and several times throughout the year they have to write a number of papers and give presentations.

My lectures for this trimester are the following: Jewish Liturgy, Jewish Bible Translation and Interpretation in Antiquity and Modern History of Israel. Apart from these lectures, we have 2 hours of Hebrew 3 times a week. I also take a non-compulsory academic writing class. So all together, I spend 14 hours “sitting” at school. In the rest of the time, I sit in the library and read with short breaks for a small bite now and there, a bit of sleep every now and then, a couple of hours for my job in the library (I got a marvelous job here as I mentioned in the Messages I believe), 2 hours for rowing once a week and naturally for the synagogue:- ). Well, naturally it is not SO bad but we really have an incredible amount of reading to do. Our teacher of Israeli History (a class I am enjoying immensely – Avi, I am making aliyah earlier than you would have ever thought:- ) requires us to read 2 whole books this week. And that’s just one of the classes. I am enjoying the readings a lot and most of the time it is more than interesting but it is simply too much. I was really furious last week. This week, I am already less anxious, because I am starting to get a little bit better organized. It might be a piece of cake by the end of the term after all, who knows:- )

Every now and then I go out to the town to cheer up a little. This Monday I went to see one of the famous debates in Oxford Student Union Debate Chamber. See the pictures to get it visualized. Every week, the union proclaims a motion. This week’s motion was: “This house claims that American foreign policy is the biggest thread to Israeli Security.” During the discussion, there are 3 speakers in proposition and 3 speakers in opposition. One of the speakers on each side is a student. The discussion is managed by a president (recently a woman!) and members of the union board, all of whom are wearing “white tie” (not visible on the pictures which I took during the preceding Warm-up discussion). The interesting thing is the way the discussion is lead. First, the first two speakers of each side speak. During their speech, anybody from the audience can stand up and say “Point on that, sir,” if they want to make a point, or “information on that, sir,” in case they want to add some fact to the debate. The speaker, however, may choose not to listen to the person from the audience and he or she may sit them down by saying “No, thank you.” In that case, the person form the audience has to sit down and mustn’t make his point. The discussions, at least the one I saw, are very polite and witty at the same time. The speakers try to use very clever language and show their speaker’s brilliance. Sometimes, however, it can be very sharp even within the borders of very carefully chosen polite expressions or, quite conversely, incredibly dull even if it sounds very witty on the surface.

After the first 4 speakers, the discussion continues with contributions of anybody from the audience, who can shortly express their views. It finishes with the last speaker of the proposition and opposition. After the discussion, the treasurer of the Union chooses the best speaker and awards him with a bottle of Champaign. At the very end, everybody leaves the room through a gate that is divided in the middle. The choice of the side of the gate stands for an I agree/disagree-with-the-motion-vote. The discussion, as you may imagine, was naturally very interesting. Unfortunately, the results of the voting are announced only at the beginning of the next week’s motion – so, I can’t tell you yet.

Next time, I am planning to tell you a little bit more about my rowing experiences and about the Oxford Jewish Student Union. So stay in touch.

Roll down the page for English

Oxford je velmi podivné a v mnoha směrech nesrozumitelné a matoucí místo. Je jen příznačné, že Alenka v říši divůbyla napsána právě tady. Více než pětinu obyvatel tohoto města tvoří studenti, kteří denně kličkují v dopravních zácpách a přeplněných ulicích mezi více než stovkou místních knihoven, 45 collegemi a desítkami akademických institucí. Jejich život určují na jedné straně stovky nejrůznějších zaměstnanců univerzity, kteří mají velmi obskurní a někdy nezapamatovatelná jména, která navíc nejsou celuniverzitně sjednocena (i “děkanova sekretářka” se řekne v každé college jinak) a dále pak nejrůznější příručky a seznamy pravidel, z nichž ten nejtlustší, který jsem dostala, má dokonce hřbet o šířce 6 centimetrů. Ale jakkoliv je každý student během prvních dní na místní univerzitě zoufalý a bloumá po městě s bledou hlavou v dlaních, když má člověk štěstí – tak jako já – a potká v pravý čas ty pravé lidi na tom správném místě, velmi rychle se zorientuje, a začne na univerzitě žít normální neschizofrenní a jen velmi únosně neurotický studentský život:->.

Život každého studenta na univerzitě se točí kolem tří hlavních institucí: Jeho domovského akademického pracoviště, jeho domovské college a pak různých společenských a sportovních klubů, které jsou velkou oxfordskou a obecně anglosaskou tradicí. Mým studijním domovem v Oxfordu je Orientální institut a jeho detašované „židovské“ pracoviště Oxford Institute for Hebrew and Jewish Studies v Yarntonu, kde nejen studujeme, ale – pro Oxford velmi netradičně – také bydlíme. Yarnton leží asi 4 míle severovýchodně od centra Oxfordu. Je to takové menší šlechtické sídlo z 18. století obrostlé lišejníkem a mechem, v němž (tom sídle) je vše obloženo starým naleštěným dřevem a kde dnem i nocí strašidelně vržou podlahy. My studenti (je nás tu celkem dvacet – všichni v jednoletém magisterském programu) bydlíme v okolních domcích, které dříve jistě sloužily jako obydlí sluhů a podkoních starajících se o Yarntonský palác. V naší studijní skupině je 9 Američanů, jedna Australanka (která má českého dědečka a jmenuje se Jilovsky), Malťan, dva Britové, dvě Rusky, jedna Polka, jeden Němec, Chorvatka, Izraelka a pak má česká maličkost. O tom, jak přesně vypadají naše studia, vám napíšu v příštím článku. Právě za sebou máme tzv. nultý týden semestru, tedy týden přípravný, který slouží k tomu, aby se všichni nováčci stačili zorientovat a uklidnit, dále pak k vybalování a nejdůležitějšímu zařizování všeho možného. Skutečná škola začíná tímto pondělkem.

Narozdíl od většiny jiných britských a – pokud vím – všech kontinentálních univerzit, studenti Oxfordu jsou nejen studenty svých fakult, ale také členy collegí. College je vždy zdí obehnaný a cizímu oku často částečně nebo úplně uzavřený komplex budov, který tvoří skutečný sociální domov každého studenta. College se ve zkratce řečeno stará o to, aby studentu během studia nic nechybělo. Mnozí studenti v college bydlí, někteří tu jedí většinu svých jídel a nemálo jich tu tráví svůj volný čas v různých klubech nebo ve své tzv. Common room, což je spolek všech bakalářských (junior common room – JCR) nebo magisterských a postgraduálních studentů (middle common room – MCR). Moje college se jmenuje Pembroke a je to jedna ze středně starých oxfordských collegí (byla založena na začátku 17. století hrabětem z Pembroku). K mému milému překvapení je to velmi přátelské místo se spoustou normálních, nápomocných a přívětivých lidí (nikdo nemá dvě hlavy ani ten inteligenční čip). Naše MCR má celkem 80 členů, kteří pocházejí z 34 zemí. Je to příjemně multikulturní a inspirativní místo. Minulý týden jsem tam strávila dva večery a jedno odpoledne a seznámila se s několika příjemnými a zajímavými lidmi. Bylo to hlavně díky MCR, že jsem se v Oxfordu tak rychle začala cítit jako doma.

Posledním útočištěm studentů v Oxfordu jsou různé kluby a spolky. Ty se na začátku akademického roku studentům nabízejí na “Veletrhu Bažantů” (Fresher´s fair). Na této akci mají nováčci možnost vybrat si doslova ze stovek spolků (viz sekce Obrázky). Je tu všechno, na co si vzpomenete – Spolek budhistů, Peršanů, Rusů, ochránců přírody, přátel Ameriky, nepřátel Ameriky, milců Jazzu, dárců krve, tanečníků skotských tanců nebo příznivců počítačových her. Já jsem se zapsala do spolku pemrokské regaty osmiveslic (ale už jsem prošvihla první trénink:- (), do klubu badmintonistů (který možná časem vyměním za spolek tai-jistů) a do Společnosti oxfordských židovských studentů (kam můžou i studenti s pražskou zelenou legitimací, tati). Teď už se mi ale klíží oči a navíc už je můj článek I tak dost dlouhý, takže více o tom všem vám napíšu příště. Vím, že můj dnešní článek je tak trochu suchopárný, ale nemějte mi to za zlé. Chtěla jsem vám jen vysvětlit, jak to tu chodí, abych pak v příštích článcích nemusela pořád všechno zdlouhavě a nudně a vysvětlovat. Příště už budu zase nesnesitelně vtipná.

Finding my way in the Oxford University maze

Oxford is a very strange place. There is no wonder that it was here, where Alice in Wonderland was written. Students who represent more than one fifth of the total city population figth their day-to-day way through the city trafic jam on their zigzaging between more than 100 libraries, 45 colleges and dozens of academic institutes. Student´s lives are coordinated by hundereds of university officials, who have very obscure names which differ for the same possition from one college to the other (even “dean´s secretary” has a different title in various institutions). Student´s behaviour and conduct is regulated by endless brochures and booklets (the largest I was given is 6 cm thick). Virtually all the freshers coming to Oxford spend their first two days at the university wondering around the city being possitive they are not going to make it even through the 0th week. Sooner or later, however, you find out there are a number of people around that are ready (and paid) to help and that there are many, who want to become your friends. In other words, if you are as lucky as I have been so far, Oxford makes you feel at home in no time.

There are three institutions that every student needs for his life at Oxford: their academic institute, their college and their social club (which is a big Oxford and generally anglo-saxon tradition). My study home is the Oriental institute and more specifically the Oxford Institute for Hebrew and Jewish Studies, which is located in a small village at the edge of the town. This village is called Yarton and it is a site of both our study and residence, (which is a rather unusual combination for Oxford). The institute is located in a moss-grown 18-century stone manor, which has genuine vaulted ceilings and scary creaking floors. The students of the one-year program live in small former-servant houses around the manor. There are 20 students all together. There are 9 Americans, 2 British, 1 Australian (who has a Czech grandfather!), 1 German, 2 Russians, 1 Croatian, 1 Israeli, 1 Polish, 1 Malteese and me. I should naturally tell you more about our studies, but let me save this for the next article as the school is only starting this week. We have just gone through something called 0th week, which is a time where no lectures take place and the only thing that happens is that people try to get settled, they unpack their things, they sign up for classes and try to meet as many people they are going to need in the next year as possible.

The specific tradition of Oxford as well as of some other British universities is that apart from being a member of a department or an institute, every student also imatriculates into a college. My college is called Pembroke. It was estabilished at the beginning of 17th century and was called after Earl of Pembroke. A college is a complex of buildings surrounded by a hudge wall, which usually partly or completely excludes outside visitors form entering. To explain it shortly, it is an institution that makes sure that all of its students have everything they need and that their study and social life is the way it should be. Many students live at the college site, some of them eat their meals there and most of them spend their free time there either at the social and sport clubs or in their so called “common rooms.” Middle common room (MCR) for graduates and post-gradates and Junior common room (JCR) for undergrads is both a place and a group of people that usually form the base of social life for every student. Our MCR is a rather small but very vibrant group of 80 members who come from 34 different countries. Some of the students I met there are really interensting and warmhearted people. It was mainly thanks to MCR that I started to feel at home in Oxford so quickly.

The third important institution for all the students are student societies and sportsclubs. Students usually pick their clubs at a “Fresher´s fair,” which takes place during the 0th week of the first term. The Fair is an incredible occasion during which literary hundreds of clubs of all possible kinds are attracting the freshers to join in (see the Pictures). You name it, it´s there from societies of Russian, Persian, Thai, Baha´i students through Habad, Young Tories, Fencing club to Club of Salsa dancers and Society of Tea Lovers (btw. their moto is “We put milk in first”). I signed up for rowing club (but alrady now I know I am not going to make it), for badminton and for the Society of Oxford Jewish Students (which is a surprisingly huge and very active student body.) Sorry folks but that is about it for now. My article is already quite long and I don´t want to start to bore you. I know I haven´t been strikingly funny this time (which is usually the case:- ), but I mainly wanted to tell you what the Oxford system looks like so that next time I write about the college and the school, I know that you already know, what I am refering to. See you next time.

Roll down the page for English

Když jsem byla malá a pak trochu větší, měla jsem spoustu snů. Chtěla jsem mít kavárnu, kde by hlavní specialitou byl babiččin jablkový koláč s pudinkem, chtěla jsem se naučit francouzsky, odjet do Paříže a mít vášnivý románek se zneuznaným vyzáblým malířem, toužila jsem umět hrát na saxofon a na housle, chtěla jsem bydlet v románu Sto roků samoty a nebo být jednou z tanečnic ve filmu Piti Piti Pa a snila jsem o tom, že jednou budu umět kreslit silnými barevnými pastelkami. Jestli bylo někdy něco, o čem by mě nenapadlo snít, pak to byla možnost, že bych někdy studovala na Oxfordu. Ne že by mi to nepřipadalo lákavé, ale vždycky jsem si myslela, že tam jezdí jenom ti, kteří mají dvě hlavy nebo alespoň za uchem nainstalovaný specielní inteligenční čip. No, ale stalo se. Pořád sice pořádně nechápu jak, ale stalo. Teď už mi zbývá jen doufat, že jestli to byl omyl, chvíli to potrvá, než se na to přijde.

Loni jsem vám v prvním článku svého švédského deníku popisovala, jak se to dělá, když člověk chce jet na rok studovat do Stockholmu. Když budete chtít jet studovat na Oxford, musíte udělat vlastně něco podobného. Nejdřív musíte najít někoho, kdo vás přemluví, že stojí za to se alespoň přihlásit. Tuto roli v mém případě sehrály Barbara Spectre, úžasná žena s úžasnými vlasy a ředitelka Paidei, a moje švédská chavruta Lena, která se na Oxford přihlásila se mnou a navíc mi obětavě a nezštně v celé rozsáhlé přihlášce opravila překlepy a pravopisné chyby. Když máte za sebou rozhodování, jestli ano nebo ne, vyplníte přihlášku, seženete někoho, kdo vám potvrdí, že dokážete anglicky promluvit i o složitějších věcech, než „Co jsem dělal o prázdninách“, abyste nemuseli skládat zkoušku IELTS, seženete si různá ověření diplomů a školních výsledků (to na celé přihlášce bylo zdaleka to nejsložitější) no a pak hlavně napíšete „Plán výzkumu“ a požádáte tři své učitele, aby vám napsali doporučení (touto cestou ještě jednou děkuji Jakubovi Ž., že do svého doporuční napsal, že běhám stovku pod 11 vteřin:o). No a pak už jenom čekáte, jestli vás vezmou a jestli vám dají stipendium, bez kterého byste si to studium nemohli dovolit ani za 100 let práce v uhelných dolech. Když máte štěstí, pak vám za nějakou dobu napíší, že to s vámi zkusí a ty peníze vám budou dávat do té doby, dokud budete sekat dobrotu a dobře se učit – a je to.

První zděšení přijde, když vám začnou pomalu posílat různé tlustospisy s nejrůznějšími pravidly a regulemi, kterých se budete muset během pobytu v Oxfordu řídit a které navíc nemají se samotným studiem vlastně vůbec nic společného. Zjistíte tak, že si musíte osvojit alespoň 4 různé způsoby slavnostního oblékání, že si musíte bez ohledu na své ženské pohlaví pořídit černou kravatu a navíc ji i nosit, musíte se naučit, jak jíst a co říkat v přítomnosti svých učitelů, koho poprosit o dovolení, když si chcete někoho pozvat domů na večeři a tak podobně. Zatím se mi nechce moc věřit, že se všechny tyhle staré tradice opravdu pořád berou tak vážně a nemůžu se dočkat, až zjistím, jak to doopravdy je (určitě o tom napíšu jeden ze svých prvních článků).

Pak už zbývá vyřídit jen různé úřední formality. Díky tomu, že už je ČR členem EU, je pobíhání po úřadech vlastně úplně zanedbatelné (vidíš, Ondro, přeci jen je to k něčemu dobré a ne, že ne:o). Takže jsem se vlastně jen pojistila, vyřídila si různé takové ty studentské věci na sociálním a zdravotním pojištění, koupila si několik nových triček, zubní nit, čistítka do uší, nechala jsem si vyměnit baterku v hodinkách a zdá se, že můžu jet. Pokud tedy všechno dobře dopadne, příště se vám ozvu už z Anglie.

Abych nezapomněla: Loni jsem svůj první švédský článek zakončila popisem prosincového potemnělého Stockholmu od Izraele Zamira. Měla bych dostát tradici, a tak vám i letos nabídnu trochu psaného od někoho, kdo se vydal do cizí a zároveň chladné země. Budou to Základní pravidla pro přežití Jaroslava Pavlíčka, slavného českého polárníka, který založil českou polární základnu na Antarktidě. Jeho pravidla pro přežití jsem dostala před sedmi lety před svou cestou do Izraele od své kamarádky Aničky v knize Chilský deník od Jana Buriana. Od té doby mi mnohokrát přišla (ta pravidla ) při mých cestách vhod. Třeba se někdy hodí i vám.

1. Při změně podmínek neztrať hlavu a vůli k přežití.

2. Měj po ruce batoh s bezpečnostním obsahem.

3. Nejdříve se postarej o bezpečnost, potom o teplo, dále o vodu a pak o ostatní.

4. Stále něco dělej, pomáhej druhým.

5. Problémy řeš včas, měj rezervní řešení.

6. Dodržuj disciplínu.

7. Při zastavení se ihned oblékni.

8. Hodně pij.

9. Mnoho nemluv.

10. Měj zdravý strach, včas se navazuj na lano.

Be-reshit revisited – Being green again

How to get to Oxford and an “Arctic survival kit” as a bonus.

As a small girl and as a little bit older almost-a-woman, I used to have many dreams. I have always wanted to run a small café that would be widly known for my grandmother´s delicious apple pie, I wished to learn French, turn tail to Paris and have a passionate love affair with a chronically unsuccessful painter, I dreamt about learning to play the saxophone or violine, I wished to live a couple of days in “A Hundered Years of Solitude” novel or to be one of the dancers in the Piti Piti Pah moovie and I have always wanted be able to draw with these thick wooden pencils. What I definitely had not dreamt about was studying at Oxford. Not that I would not think it was a nice idea – I simply thought it was impossible because I naturally assumed that the only people accepted there were either two headed monsters or that they had an implanted IQ chip behind their left ear. But after all, I got there. I am still not quite sure how it happened, but somehow it did.

In my last year´s first article of my Swedish diary web, I described all the ins and outs of getting accapted at Paideia and surviving all the red tape connected with staying one year abroad. This year I will try to explain what one has to do to go to Britain:

First of all, you have to find somebody that will make you think it is a good idea to hand in the application and who will persuadue you it is at least worth giving a try. I had two of these. One of them was Barbara Spectre, an incredible woman with even more incredible hair, who not only pushed me to apply but also wrote me a recommendation. The second one was my invaluable chavruta and friend Lena, who not only applied with me but who also proofread the whole of my application and correted all the embarrasing mistakes. When you get over this first step, you also have to find somebody that will testify that you speak English better than “Hallo, how are you?” so that you don´t have to sit for the IELTS exam; you have to get all your university results translated into English and above all, you have to write a statement of research and ask 3 of your teachers to write a recommendation for you. And that is basically it. After you have done all this, you just wait until they tell you if they want you and if they grant you a scholarship, without which you would not be able to afford the studies even if you worked your neck off in mines for a hundred years. If you are lucky, they send you a letter saying they want you and that they will also give you the scholarship on the condition that you behave and perform well at school. And that´s basically it.

The first doubts come when they start to send you all kinds of thick envelopes with various rules an codes of conduct concernig your life in Oxford, which – surprisingly enough – have very little to do with the studies themselves. Among other things you find out you have to acquire at least 3 or 4 different dressing codes used at different dinners and hand shakings, despite being a woman, you have to obtain a black tie (and you also have to wear it), you have to learn how to eat and what to say when different kinds of teachers are present and whom to ask for permission in case you are planning to invite a couple of friends over for dinner. Well, it is rather scary. But it is still very difficult for me to believe that they are as serious about all these rules as they suggest in all the materials they sent me. Anyway, I hope to be able to tell you what it looks like in reality as soon as I find out.

Concerning the red tape you have to swim through before you leave, there is nothing much to talk about. If there is something the EU is good for, it is definitely the absence of obsticles when you want to live and study abroad. The only thing I had to do was to write to several offices that I shall not be at home for a couple of months. This time I did not have to take care of any visa or residence permit – simply a piece of cake. So I bought a couple of new T-shirts (Natalia, I am sure you would still say I dress horrible, sorry. But after all I guess England is a good place to go with my taste, right?), dental floss, these little things you use to clean your ears, I had my wrist watch checked and repaired, so I guess I am ready to go. All being well, the next time I write to you, I shall be already sitting in an old stone building, drinking a cup of Ahmad tea with milk:

Not to forget: last year, I set up a tradition to end the first article of the web with a piece of writing by somebody who left his/her country and traveled into wilderness. This year, I’d like to offer you Basic survival rules of Jaroslav Pavlíček, who is probably the best renown Czech artic explorer (he established the first Czech artic base in Antarctica – I bet you had no idea we had one, right?) I first read these in a Jan Burian book called Chilean Diary, which I received as a present from my friend Anna before I went for my first bigger journey to Israel 7 years ago. Since that time I try to stick to these rules whenever I travel (I always fail to keep No.9, but I am working on it) and I thought you might find it useful as well.

1. Should the conditions change, don’t panic and never lose the urge to live.

2. Keep a safety bag at hand.

3. First ensure safety. After that make sure you are not cold and you have enough water. All the rest can wait.

4. Keep busy. Help the others.

5. Deal with problems promptly. Always think of an alternative solution.

6. Stick to the rules.

7. In case you stop, put on more clothes immediately.

8. Drink.

9. Don’t talk too much.

10. Keep being reasonably afraid. Tie yourself on a rope betimes.