Gafna's rambles » Švédsko

Pesachový výlet do Gotlandu

gafna — Thu, 22 Apr 2004 18:25:52 +0000

Vyprávění o prázdninové cestě na ostrov Gotland a ve 3 větách o tom, co se tu kromě mého výletu dělo v posledních 6 týdnech

Pokud teď čtete můj nový článek, musím vám vyjádřit svůj upřímný obdiv a díky za to, že jste zachovali mé stránce přízeň, přestože jsem na ni v posledních šesti týdnech nepřidala žádné nové povídání. Během posledního měsíce a půl se u nás doma vystřídalo několik mých a Agatiných návštěv, byla jsem nechutně vlekle a tak trochu nejasně nemocná (dokonce jsem okusila i stockholmskou pohotovost, o čemž bych vám ráda ještě napsala zvláštní článek) a mezi tím vším jsem samozřejmě pořád chodila do školy, psala různé práce – zkrátka necelé dva měsíce od posledního článku utekly jako voda. Dnes bych vám ráda svou dlouhou odmlku alespoň trochu vynahradila, a tak na stránky přidávám celý nový soubor obrázků a vyprávění o druhé půlce svých pesachových prázdnin (v první půlce u mě byli na návštěvě moji rodiče – fotky jsou v Obrázcích).

Když jsem se na počátku února začala rozmýšlet, kam bych se mohla během svých jarních pesachových prázdnin podívat, přišlo mi úplně samozřejmě na mysl jako první Laponsko. Tato část Švédska mě lákala od počátku mého letošního přebývání na chladném evropském severu. Už od léta jsem začala sbírat všemožné informace o laponské přírodě a o kultuře národa Sámi, který Laponsko dodnes obývá. Bylo mi jasné, že hned jak budeme mít trochu delší volno, sbalím si teplé ponožky, pohorky a vyrazím na sever. Vše jsem si velice pečlivě naplánovala, v mapách jsem si červenou pastelkou nakreslila, kam všude se podívám, vymyslela jsem si, jak se naučím vydělávat sobí kůže a plést košíky z drobných kořínků laponských keřů, zkrátka byla jsem správně gringovsky připravená na výlet za dobrodružstvím. Už jsem si skoro začala balit své saky a paky, když mě jedna má švédská spolužačka upozornila na to, že když se Laponsko nachází za polárním kruhem, nejezdí se tam v polovině dubna chodit po horách, nýbrž závodit na saních tažených psími spřeženími a stavět iglů, neboť je tam stále několik metrů sněhu, který roztává (když vůbec roztává) většinou až kolem počátku června. Z mých původních snů o cestě na sever tedy zbyly jen červeně pokreslené mapy, sádlem promaštěné pohorky a s cepínem připravený můj spolužák-spolucestující-horský chavruta Aviad. Ten se ke mně nachomýtl při mé bdělé paměti na obsah naučné přednášky na chatě Barborka ve škole v přírodě v Jeseníkách ve třetí třídě základní školy, kde jsem se dozvěděla, že do hor se má vyrážet ideálně alespoň ve třech lidech, minimálně však ve dvou. Při vzpomínce na tento silný zážitek z mládí jsem se rozhodla přemluvit tohoto izraelskými obrannými silami skrz na skrz vycvičeného statného skoro-už-úplně-muže, který jako jediný z mých spolužáků zůstával v inkriminovaný týden školního volna ve Švédsku, aby jel do laponských hor se mnou. Když výlet do Laponska nakonec skončil alespoň prozatím u ledu (a to doslova), rozhodla jsem se vyrazit na opačnou světovou stranu, tedy na jihovýchod, a strávit devět volných dní na ostrově Gotland. Aviad se přenesl přes zklamání z toho, že neuvidí poprvé v životě saně a skutečné sněhové obydlí a nakonec se rozhodl jet do Gotlandu se mnou (protože si mě kvůli mému „doprovodu“ už několik mých příbuzných nevybíravě dobíralo – tak jak je to u nás v rodině zvykem – ráda bych všechny čtenáře předem ubezpečila a na svou čest prohlásila, že Aviad je pouze můj kamarád. Kdybyste ho znali, jistě byste pochopili proč – ostatně jeho na červeno odbarvená hlava a četné zmínky o nejrůznějších podivnostech jeho nátury v předchozích článcích a obrázcích jistě mnohé napoví.)

Gotland je největší švédský ostrov, který leží zhruba 4 hodiny lodí na jihojihovýchod od Stockholmu, zhruba na půli cesty mezi Švédskem a Lotyšskem (viz mapa v Obrázcích) Dnes je tento neúprosným větrem bičovaný ostrov pevnou součástí švédského království. Díky své poloze byl však v minulosti buď úplně nezávislý na jakékoliv jiné zemi, nebo jen volně připojený k některému z okolních království, většinou právě ke království švédskému. Gotland má bohatou vikingskou historii, jejíž stopy jsou patrné na každém kroku až do dnešních dnů (na ostrově je velké množství runových kamenů, starých vikingských pohřebišť atp. – většina těchto památek je ale přenesená do skvostného muzea Fornsal ve Visby, ve kterém se bohužel nesmí fotit. Takže vám je nemůžu ukázat. Ale viděla jsem je.:-)) Největší rozmach zažil Gotland během 12. a 13. století. V této době se hlavní město ostrova Visby stalo součástí německé hanzy a dosáhlo takového rozkvětu, že prý „i místní prasata žrala pomyje ze stříbrných žlabů.“ Ve 14. století se ovšem Gotland začal zmítat ve zdlouhavých válkách mezi německou hanzou a místním švédským obyvatelstvem a zároveň v bojích mezi všemi ostrovany a stále silněji dotírajícími Dány. Kvůli vleklým válkám se obchodní cesty nakonec přesunuly směrem na východ zlaté časy Gotlandu skončily. Dodnes je ale připomíná majestátné opevnění starého města Visby a necelá stovka v lepších časech postavených, povětšinou raně gotických kostelíků rozesetých po celém ostrově doslova v každé malé vesničce (byť by měla mít třeba jen 5 domků).

Architektonické památky Gotlandu jsou sice půvabné, leč mýlil by se ten, kdo by si na základě mých předchozích řádků představoval, že Gotland je něco jako Benátky nebo Český Krumlov. Staré město Visby je malé jako dlaň a jeho moderní okolí není o nic větší. Visby je jediným městečkem ostrova. Zbytek Gotlandu je většinou pokrytý lesy a pastvinami a jen sem tam se mezi vším tím kamením a zelení objeví nějaká vesnička, která nemá povětšinou více než deset obydlí. Tím více Gotland ovšem obývají ovce, podivně červené krávy (žádnou z nich jsem nevyfotila-byly většinou doprovázeny svými mužskými partnery, kteří se na mě vždy dívali dost podezíravě, navíc byli vždy jen za maličkou a chatrnou ohrádkou – zkrátka neměla jsem tu odvahu), chundelatí a tak trochu zakrslí koníci a desítky a stovky nejrůznějších, většinou vodních a rybolovných ptáků, kvůli kterým je na Gotlandu maličká universita, na níž člověk může získat magisterský titul z racků nebo rybaříků. Gotland je po většinu roku (kromě května, června a července) úplně opuštěným ostrovem, kde není problém celý den nepotkat človíčka, což může být v tak přenádherné přírodě více než příjemné.

První tři dny jsme strávili ve Visby a jeho okolí. Už od prvního okamžiku bylo jasné, že Gotland je místo mimo normální prostor a čas. Vše se tam zdá být klidnější, pomalejší, čistší, modřejší a tak trochu ne z tohoto světa. Ulice Visby jsou v tomto ročním období po většinu dne podivně prázdné, lidé jsou velmi tiší a pohybují se a mluví tak, jako by vlastně vůbec nebyli. Ve Visby i na celém Gotlandu panuje navíc neuvěřitelná důvěra v člověka a jeho poctivost. Tak například majitelé hostelu, ve kterém jsme bydleli první tři dny nám nechali celou svou nemovitost napospas, aniž by se s námi za celou tu dobu setkali. Jen nám den před naším příjezdem zavolali kód vchodových dveří, v předsíni hostelu nám nechali klíč s lístečkem, na kterém nás poprosili, abychom až budeme odjíždět, nechali klíče zase na stole společně s obálkou s penězi za ubytování.

Samotné město Visby je krásné, jeho okolí ještě krásnější, ale špatně se o něm vypráví, a tak se raději podívejte do Obrázků.

Čtvrtý den našeho výletu jsme se přesunuli na jižní cíp ostrova do vesničky Burgsvik. Tam jsme si půjčili kola a celý první den jsme se projížděli po pobřeží mezi starými a novými větrnými mlýny a jejich jedinými společníky huňatými ovečkami i nebezpečně vypadajícími červenými krávami (mimo jiné, pokud znáte biblické pasáže o tzv. červené krávě a jako já jste si mysleli, že je nemožné ji najít, mohu vás ubezpečit, že v Burgsviku jich je hned několik. Někdo by s tím měl něco dělat) Zajímavé je, že doslova v každé maličké vesničce je kostelík, připomínka gotlandských zlatých středověkých časů. Mnohé z místních kostelů mají velkou historickou hodnotu. Přesto je nikdo nehlídá a jejich dveře jsou ve většině případů stále odemknuté, jen vedle vchodu můžete někdy najít malý lísteček s prosbou, abyste po odchodu za sebou zavřeli na kliku.

V Burksviku a jeho okolí jsme poprvé zakusili skutečnou povahu gotlandského větrného počasí. To, že je tato část ostrova doslova prošpikovaná větrnými elektrárnami, není rozhodně náhoda. Gotlandský vítr je téměř nepřetržitý, stále mění směr, a protože na ostrově není nic, o co by se vítr mohl lámat, není možné před ním uniknout. Díky tak silnému větru, který do velké míry ovlivňuje život na ostrově, je Gotland pokladnicí nejrůznějších přírodních (většinou kytičkových a drobně-zvířecích) zvláštností. Silný gotlandský vítr člověku dokonale protáhne plíce, ale může se stát také nepříjemnou přítěží:

Pro objevování ostrova je jednoznačně nejlepší jízda na kole. Autobusy tu většími vesnicemi projíždějí jen jednou, maximálně dvakrát denně a to ještě ve velmi neturistických časech jako například kolem 7 hodiny ráno a navíc nejvyšší bod ostrova leží jen 81 metrů nad mořem, takže by se zdálo, že kolo je ideální řešení. Na svou čest ale mohu prohlásit, že když někde fouká takový vítr, jako na Gotlandu, musí člověk šlapat na nejmenší převod někdy i z kopce, a tak i krátký cyklovýlet se nakonec může stát vysokohorským výšlapem. Ale přežili jsme. Na můj obličej sice vítr společně s překvapivě silným sluncem vykreslil podivnou červenobílou mapu, ale stálo to za to. Burgsvik je jeden z mnoha konců světa, kde už není nic jiného než vítr, maják, sluncem, solí a větrem vybílené kamenné pláže, důležitě a tak trochu zlostně vypadající vodní ptáci se zahnutými rybářskými zobáky, kteří významně sedí na pobřeží a dívají se proti větru na to, jak za obzorem padá voda přes okraj zeměplacky do nekonečné propasti. Je to nádhera.

(Mimo jiné, když jsem jednoho dne projížděla vylidněným jihem Gotlandu, najednou se na mě z lesa vyřítil náklaďák zásilkové služby DHL. Já, i jeho řidič jsme se sebe navzájem viditelně lekli, protože ani jeden jsme nečekali, že v těchto končinách někoho potkáme. Musím přiznat, že toto setkání velmi posílilo mou důvěru ve spolehlivost a všestrannost této společnosti.)

Na jihu jsme zůstali tři dny a na zbytek našeho výletu jsme vyrazili na samotný sever Gotlandu do vísky Farösund (mimochodem – v půli cesty jsme museli přesednout z jednoho autobusu na druhý. Řidič druhého autobusu se na nás jen vesele usmál a řekl nám, že když už se táhneme až z dalekého jihu, sveze nás na sever zadarmo. Říkám vám, ten ostrov leží mimo skutečný svět.) Konečnou zastávkou naší výpravy byl maličký ostrov Farö, který leží jen několik set metrů severně od Farösundu a jež s Gotlandem spojuje jen jednoduchý trajekt (který jezdí dvakrát do hodiny tam a zpět – zadarmo). Ostrov Farö je další skutečný konec světa, možná ještě o něco skutečnější než Burksvik. Mimo jiné proto se sem také před několika lety schoval dnes už osmdesátipětiletý Ingman Bergman, který tu mezi ovcemi a ještěrkami tráví pokojná léta svého důchodu. Paní, kterou jsme stopli na zpáteční cestě do Visby, nám vyprávěla, že Bergman se jen jednou za čas se trajektem přeplaví do Farösundu, aby se tam v místním kině podíval s místním filmovým klubem na nějaký nový snímek, ale jinak je po většinu času schovaný mezi farönďany, kteří ho sveřepě tají a nikomu by ani za nic na světě neprozradili, kde přesně žije. Slavného Bergmana jsme tedy neviděli, zato jsme si ze sedla našich nepostradatelných dvoukolých společníků prohlédli běloskvoucí farönské raukary, zvláštní vysoké pobřežní vyvřeliny významně čnějící z faröského pobřeží a opět nesčetné ovečky a do dálek se táhnoucí vybělené kamenné zídky.

Po devíti dnech jsme se vysušení, osmahlí, prosolení, špinaví a skrz na skrz větrem profouklí vrátili zpátky do Visby, odtud lodí do Nynäshamnu a pak v noci znovu do najednou neuvěřitelně velkého a rušného Stockholmu. Hned druhý den časně ráno jsme znovu zasedli do svých starých chavrut a začali odpočítávat posledních pět týdnů naší znepokojivě se krátící se školy. O tom, jaké to je po roce pomalou opouštět chráněný ostrov naší školy a přemýšlet o návratu domů, vám napíšu zase příště.

Měsíc plný umění, stovky přenesených židlí a mezi tím vším zakutálená budoucnost židovské Evropy

gafna — Mon, 01 Mar 2004 15:28:00 +0000

O únorovém festivalu židovské kultury Month of the Arts

Paideia a Barbara, která ji založila, všemi silami věří, že židovství má v Evropě navzdory všem možným problémům a nedůvěře a pochybám Izraele a Ameriky budoucnost. Vždy, když někam s mými spolužáky jedeme a někomu se oficiálně představujeme, snažíme se mu vysvětlit, že naše škola byla založená proto, aby umožnila lidem z různých koutů Evropy studovat židovské texty a židovské umění a přemýšlet nad tím, jestli by právě prostřednictvím textů a všemožného židovského zpívaného, zfilmovaného, divadelního nebo namalovaného mohla poněkud těžce dýchající židovská Evropa trochu pookřát. Před několika měsíci jsem vám psala o tom, jak to vypadá, když studujeme texty a dnes se vám pokusím přiblížit, co se děje, když židovsky kulturujeme.

Paideia se snaží všemi silami ukázat, že v židovské umění má světu mnohé co nabídnout. Pořád se sice nemůžeme dohodnout, co to to židovské umění je, ale snažíme se to světu ukazovat. A tak Paideia během roku pořádá sem tam nějaký koncert, promítání filmu atp. Jednou za rok, vždy na jaře, pak naše škola pořádá měsíční (nebo skoro měsíční) festival Month of the Arts, měsíc umění, který má (pro jistotu) podtitul „Umění v dialogu s tradičními židovskými prameny.“

Letos měl festival následující témata: Čas plyne – film jako archeologie pro prví týden, Orient v setkání se západem a Občanská statečnost pro týden druhý a nakonec Literární kavárna – rodinné příběhy knihy Genesis a jejich ozvuky v literatuře a výtvarném umění. pro týden třetí. Jak jsem vám psala, během festivalu jsme místo školy chodili do kina, na přednášky a na koncerty a více či méně úspěšně jsme se snažili přispět k diskusím nad jednotlivými uměleckými díly.

Prakticky celý první týden jsme se dívali na dokumentární filmy maďarského dokumentaristy Pétera Forgácse. Tento filmař se specializuje na zajímavou formu „slepovaného dokumentu.“ Dává dohromady různé staré záznamy „domácích nahrávek,“ které byly natočeny před nebo v průběhu určité historické události. Jeho dokument o holocaustu maďarských židů se je například složený ze záznamů Budapešťské rodiny Petö z předválečného období, na kterých je vidět, jak slavili narozeniny, kdo si koho bral, kdo byl komu nevěrný, kde a kdy kdo z nich pracoval, jak se opíjeli při rodinných večírcích atp. Film je působivý v tom, že divák, který se na tyto velmi soukromé záběry po více než šedesáti letech dívá se znalostí všeho toho, co se s danou rodinou stalo během dalších let a první náznaky toho, co přijde, vidí v malých detailech toho, co se v domácích nahrávkách objevuje. Během týdne jsme viděli celkem devět Forgácsových filmů a jedno dopoledne jsme s ním strávili nad studiem jeho filmů v kontextu různých tradičních židovských textů. Přes to, že mě Forgacsova technika slepovacích dokumentárních filmů opravdu uchvátila, měla jsem na konci filmového týdne pocit, že mi vybouchne hlava. Forgácsovy flmy, které byly na festivalu prezentovány, byly totiž buď přímo „o holokaustu,“ nebo o Španělské občanské válce, komunismu v Maďarsku, válečném hladomoru v Řecku nebo o vyhnání Němců z Besarábie v roce 1940. Když jsem o šábesu tohoto týdne již po několikáté nemohla večer usnout, protože kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou někoho hladovět nebo umírat, nemohla jsem se ubránit otázce, zda filmy o utrpení a válce jsou opravdu tím nejlepším způsobem jak prostřednictvím umění oživovat evropskou židovskou kulturu.

Další týden začal velmi slibně koncertem izraelské skupiny Habreira Hativit a následnou „bubnovací dílnou“ s jejím frontmanem Šlomo Barem. Habreira Hativit hraje něco, čemu se dnes velmi obecně říká „world music.“ Koncert byl opravdu perfektní. Spousta Švédů (a hlavně Švédek) se při něm překvapivě odvázalo (na všech tančících prasatých slečnách bylo ale jasně vidět, že jejich předkové přišli do Skandinávie pravděpodobně ze zemí s poněkud rychlejším temperamentem, takže si stále udržuju přesvědčení, že Švédové úspěšně útočí na pozici největších sucharů světa. Můj zážitek by byl jistě ideální bebyla-li bych svým lístkem odsouzena sedět vedle Aviada, který nás stále vytrvale informoval o tom, že tenhle druh hudby naprosto nesnáší a něžně si při tom hladil ledvinku s discmanem s posledním cédéčkem Britney Spears. Ale to je jen nepodstatný detail. Bubnovací dílna byla úžasná. Mně osobně se dokonce sem tam podařilo strefit se do bubnu ve správnou chvíli. S Agatou jsme se během dílny konečně pořádně naučili zpívat písničku Dror Jikra se správným orientálním rytmem, čehož zhusta využíváme každý pátek večer. Přesto všechno jsem tohoto večera získala poměrně pevné přesvědčení, že pokoušet se naučit Evropany zpívat a bubnovat tak, jak to dělají v Maroku, je podobně nemožné, jako naučit Japonce zpívat procítěně O Tannenbaum, wie treu sind deine Blätter. Ale byla to sranda.

Hlavní náplní druhého týden byly tři diskuse o Občanské statečnosti. Clary, Mikolaj a já jsme měli na starosti hladký průběh těchto tří večerů. To mimo jiné znamenalo, že jsme museli každý den přenést několikrát tam a zpátky desítky židlí a stolů, což vzhledem k mému houserovi notně negativně zabarvilo můj vztah k celému tomuto kulturnímu podniku. Abych vás příliš neunavovala, zmíním se jen o jednom z těchto večerů, na kterém Fredie Rokkem děkan fakulty umění z telavivské univerzity představoval izraelského dramatika Chanocha Levina a jeho hru „Vražda.“ Rokkem se snažil vysvětlit, že pro umělce může být občanskou statečností říct nahlas to, co si většina společnosti nechce připustit, jako v tomto případě fakt, že ne vše, co dnes izraelská armáda a izraelská vládá dělají, je akt obrany. Ačkoliv byla tato diskuse původně plánována jako debata nad uměním a nad tím, jaké má umění vliv na vývoj veřejného mínění, ke konci večera se začali někteří diváci postupně odklánět od původního tématu, obviňovat Fredieho Rokkema z nejrůznějších radikálních politických postojů, jedna z divaček začala namítat, že jako přeživší holokaustu ví, že židé (Izraelci…) nejsou vrazi a tak podobně (prostě tak, jak to většinou na takových večerech chodí.) Poslední kapku do již tak vrchovatě přeplněného poháru mé trpělivosti pak dodala skupina tří lepých děv, které v přestávkách v debaty hráli podle mého názoru pro tento večer a jeho téma více než nepatřičnou klarinetově naříkající klezmer hudbu. Po tomto týdnu jsem si během dalších několika bezesných nocí přemýšlela nad tím, proč si všichni pořád myslíme, že Klezmer je „typická židovská hudba“ a pořád jí všude hrajeme, nad tím, jestli při obhajování izraelské politiky už jednou konečně přestaneme jako argument používat holokaust a jestli je možné mluvit o umění jen jako o umění, aniž bychom do debaty míchali své pocity o tématu, kterým se dané umění zabývá.

Poslední týden, jehož hlavní náplní byly literární večery, byl co se týče nápadů a původního záměru festivalu ten nejlepší. Každý den jsme se scházeli nad určitým biblickým příběhem (Kain a Ábel, Dina a Šchem, Jákob a Ezau a Josef), studovali jsme daný text v Bibli, v midraších (krátkých rabínských jakohistorkách, které doplňují a vysvětlují zkratkovitá nebo nejasná místa v biblických příbězích), v moderních románových zpracováních a ve výtvarném umění. Ačkoliv se i během tohoto týdne sem tam objevilo něco, co se někomu ze studentů nelíbilo (vůbec, všichni jsme poslední dobou nějací kritičtí) já jsem si tuto část festivalu opravdu užila. Během tohoto týdne jsem spala poměrně klidně a když jsem usínala, přemýšlela jsem nad tím, jak příjemné a efektivní je komunikovat židovskou kulturu skrze texty.

Při jednom z mnoha setkání s domorodci při našem podzimním výletě do Izraele mě náhoda přihrála na žvýkačkami notně polepenou židli vedle studentky filmové vědy, která se tuším jmenovala Inbal. Když jsme si vyměnili pár úvodních zdvořilostních frází o tom, jak je v Izraeli horko a v Praze krásně a památkově, začali jsme si povídat o tom, co studujeme. Unaveným a vysušeným hlasem jsem jí vysvětlovala, že jsme evropští studenti, kteří tráví rok ve Švédsku tím, že se snaží vzdělat se užitečně v židovské tradici, kultuře umění tak, aby až se vrátí domů, mohli ve svých zemích účelně přispět k tomu, aby se evropské židovství znovu postavilo na nohy. Inbal se na mě podívala trochu nedůvěřivě a po chvíli ticha se mě zeptala, jestli tomu opravdu věřím. Na chvíli jsem přemýšlela, co jí na to mám odpovědět. Nakonec jsem řekla: „Možná se tomu budeš divit, ale jo.“ Samotnou mě to překvapuje, ale já si opravdu myslím, že to, co tu ve Švédsku studujeme a děláme opravdu není jen tak pro nic za nic a že z toho jednou něco může vzniknout. Jen budeme asi ještě dlouho muset přemýšlet nad tím, jak se vymanit z břemene holokaustu, utrpení, zabíjení a falešného sentimentu polského štetlu a klezmer hudby. Ale jak často říká moje kamarádka Clary, „We are getting there…“

Jak se Švédové vypořádávají z dlouhou a temnou zimou

gafna — Sun, 25 Jan 2004 16:46:03 +0000

Švédská zima není nijak příjemná. Jak je možné ji přežít?

Švédská zima je dlouhá, vlhká, ubrečená, studená a hlavně temná. Začíná většinou už na konci září. V tu hodně prší, znatelně se ochladí a světlá část dne se začne najednou jak ráno tak večer nečekaně rychle krátit. Postupně začne sněžit, všechno, co je kapalné, zamrzne, obloha se neproniknutelně zatáhne hustými šedými mraky a domovy a duše Švédů prostoupí na několik dlouhých měsíců pošmourná a všudypřítomná tma.

Švédská zima je samec. Je plná sněhu, sněhodeště, ledu, mrazu a silného studeného větru. Teplota kolem –10 oC je například ve Stockholmu poměrně častým zimním úkazem. Mrazivé počasí ale zdaleka není na švédské zimě to nejhorší. Popravdě řečeno, u nás v Praze nemáme v zimě počasí o nic příjemnější (obzvlášť letos). To, co je na švédské zimě nepochybně to nejprotivnější, je dlouhá, dlouhá, dlouhá tma. V nejkratší den roku vychází slunce ve Stockholmu v 8:50 a zachází ve 14:30 a to pošmourné rozbředlé pološero, které je mezi tím, se nedá ani s velkou dávkou fantazie nazvat světlem.

Švédská zima a ní nerozlučně spjatá tma nejsou nijak příjemné. Přesto se s nimi Švédové naučili žít. Za těch několik století, co tu žijí, si vymysleli celou řadu užitečných vynálezů, které jim pomáhají toto dlouhé, studené a temné období přečkat. Tato vynálezy se dají rozdělit do 5 základních kategorií:

otužování
teplo
světlo
vydatné jídlo
cokoliv je možné dělat ve tmě a potěší člověka na duši.

a) Švédové chodí i v chladném podzimu poměrně lehce oblečeni. I při teplotách kolem +10 oC mnohé ženy nosí jen lehké blůzky a muži lehké košile s rozhalenkou. Říkám si, že je to možná nejen proto, že se otužují a připravují na tuhou zimu, ale často prostě z toho důvodu, aby si nošení letních věcí alespoň trochu užili. Rekord jsem zaznamenala u našeho školního pošťáka, kterého jsem ještě v říjnu, když už bylo kolem nuly, viděla v kraťasech. Kromě toho, že se Švédové hodně otužují, hojně také sportují – plavou v chladných vodách své velmi vodnaté země, saunují se, jezdí na kole (a to i v dešti a mrazu), chodí na pěší túry, jezdí na dlouhé výlety na bruslích a všemožnými způsoby lyžují.

b) Už během letních měsíců jsem si všimla několika způsobů, jakými se Švédové snaží trochu se ohřát. Ve venkovních zahrádkách restaurací a kaváren jsou často instalované teplomety, které na vás sálají teplo a u každého stolku jsou na židličkách deky, kterými si můžete přikrýt nohy. Podobně v některých stanicích metra jsou vyhřívané lavičky na nástupních ostrůvcích. To ovšem pořád není nic proti tomu, jak se Švédové dokáží obalit když uhodí mrazy. Ve švédských obchodech se dají koupit nádherné huňaté svetry všech možných i nemožných velikostí a tvarů. Některé z nich jsou z čisté těžké ovčí vlny. Takový svetr je neuvěřitelně účinný – je v něm prakticky nemožné zůstat více než pět minut ve vytápěné místnosti a neudusit se. Dále se ve Švédsku prodávají nádherné dlouhatánské šály a velmi účinné rukavice se speciální teplou vložkou, ve kterých jsou ruce jako v pokojíčku. Můj největší obdiv mají dlouhé vlněné sukně, a zvláštní pletené návleky na kolena, které nosí mladé stockholmanky k sukním krátkým (ty návleky vypadají dost podobně jako to, co si dával náš děda Evžen na kolena, když si je mazal propolisem)

c) Jestli jsou Švédové na něco experty, pak je to světlo. Není divu. Vím, že o tom pořád mluvím a možná už vás to trochu otravuje, ale fakt je tu tma jak v pytli. Až zase půjdete někdy do Ikei a zabrousíte do oddělení lamp a světel, vzpomeňte si na mě – Švédové se v zimních měsících obklopují všemožnými malinkými světýlky, lampičkami a svíčkami, které většinou nevydávají světlo, které by bylo dost silné třeba na čtení, ale dávají člověku pocit, že je obklopen něčím jiným než tmou. Zajímavé je, že tyto malé lampičky lidé často dávají kromě jiného za okno, kde je nemůže vidět nikdo jiný, než kolemjdoucí z ulice. Tato světla mají symbolický význam. Jako by říkala: “Všude kolem je tma a zima, ale podívejte, my uvnitř pořád přežíváme.”

Opravdovým rejem světel je pak období Vánoc, kdy Švédové dávají lampičky, chuchvalce žárovek a svíčky opravdu úplně všude – do ulic, na domy, do kaváren, do restaurací, do oken, na pracovní stoly, do koupelen – prostě kamkoliv. Švédskou specialitou jsou sedmiramenné svícny, které jsou v období adventu bez přehánění téměř za každým oknem. Nikdo mi neuměl pořádně vysvětlit, co svícny znamenají (někdy to totiž zdálky vypadá, že celé Švédsko hromadně slaví měsíční Chanuka), ale všichni se shodovali na tom, že to má něco společného s očekáváním narození Ježíše a s tím, jak se s Vánoci začne znova pomalu prodlužovat den.

d) Proti nepřízni počasí se Švédové brání samozřejmě také jídlem. Možná byste si mysleli, že vymydlení Skandinávci, kteří by všichni od minuty mohli pózovat pro časopis Men´s Health se v zimě poctivě vyživují ovocnými džusy a zeleninovými saláty. Chyba lávky. S takovou dietou člověk tuhou zimu nepřečká. Švédové se v zimě vydatně krmí těžkými čokoládovými, borůvkovými nebo ostružinovými koláči s hutnou tvarohovou nebo jinou krémovou polevou, všemožnými ořechovými věcmi, specielními perníkovými sušenkami pepparkakor, máslovými koblihami lussekatter kořeněnými šafránem, sýry s vysokým obsahem tuku, většinou vepřovými nebo hovězími masovými kuličkami, které vypadají jako zmenšeniny našeho čevapčiči, uzeným vepřovým masem (které ve Švédsku dominuje štědrovečerní večeři), hutnými zeleninovými polévkami a samozřejmě všudypřítomnými rybími pokrmy všeho druhu. Všechno to pak zapíjejí buď tradičním kyselým mlékem filmjölk, speciálním vánočním nápojemApotekarnes Julmust, což je černá voda s bublinkama, která chutná jako Coca-Cola smíchaná s nealkoholickým pivem a bezinkovým sirupem, nebo svařeným vínem glögg, do kterého si ve Švédsku dávají mandle a rozinky (lahůdka!).

e) I při všech těchto opatřeních je ale švédská zima dlouhá a duši ubíjející. Když se člověk ráno probudí v půl osmé a ještě je černočerná tma, málokomu se chce vstávat. Když se začne stmívat už ve dvě odpoledne, má člověk v osm večer pocit, že už je tak dlouho tma, že by měl být dávno v posteli. Proto se Švédové různě rozptylují a obveselují, během dlouhých zimních večerů se různě druží, scházejí, zvou se na večeře, na kterých jedí velké špalky vepřového masa a pijí Julmust. Vždy, když se náhodou stane, že vysvitne slunce, všichni vyběhnou ven a jako posedlí vystavují své vybledlé blonďaté obličeje životodárným paprskům, bruslí na dlouhé tratě, lyžují, běhají, nebo se jen procházejí v zasněžených parcích. Kromě všech těchto vcelku bohulibých činností je ve Švédsku populární vyjet si v zimě na víkendový výlet lodí do Estonska, Lotyšska, Litvy nebo Polska. Ačkoliv se takovéto výlety vždy jmenují nějak poeticky jako třeba „Tři úžasné dny v Rize,“ každý ví, že hlavním účelem cesty je strávit 10-16 hodin na trajektu, kde neplatí přísná švédská pravidla všemožně omezující a znemožňující konzumaci alkoholu a kde se člověk může celkem lacino a nekontrolovatelně opít, a alespoň na pár hodin zapomenout na tíhu a chmury těžké švédské zimy.

Švédská zima je dlouhá, vlezlá a pochmurná. Je nepříjemná, ale když se na ní člověk podívá trochu optimistickýma očima, přináší s sebou i mnoho pozitivního: Je vždy dobrým tématem k hovoru. Sdružuje, neboť dává lidem pocit, že mají společného nepřítele. Dává člověku dobrý důvod, proč se sejít se svými známými, proč se dobře najíst a pro mnohé je i dobrou omluvou pro opilost. Na zimě je nakonec ale nejlepší to, že jednou skončí a po ní přijde, jaro, teplo, slunce, zeleno a barevno. Všichni moji švédští známí mi to alespoň slibují.

Tak už aby to bylo.

Na čtrnáct dní zpátky domů

gafna — Sat, 10 Jan 2004 15:22:10 +0000

Krátké povídání o mé vánoční návštěvě v rodné klícce

Často se říká, že když člověk stráví hodně dlouhou dobu mimo domov a navíc v cizí zemi, musí si po návratu domů znovu zvykat na svůj starý život. Na některých univerzitách kvůli tomu dokonce pořádají pro zahraniční studenty speciální dílny, na kterých je připravují na něco, čemu se myslím říká kulturní anti-šok. Pokud vím, na takových sezeních se učí, jak se vypořádat s tím, že se změnilo to, co bylo doma, že se změnil ten člověk, co doma nebyl, nebo že se doma možná nic nezměnilo a ten člověk se taky nezměnil…no zkrátka něco v tom smyslu. Já jsem žádným takovým kurzem neprošla a nakonec ani nemyslím, že bych po návratu domů nějaký kulturní anti-šok měla, ale říkala jsem si, že by možná nebylo od věci napsat vám o tom, jaké to bylo vrátit se po téměř po půl roce zpátky do rodné klícky.

Vrátit se zpátky domů je samozřejmě v mnoha ohledech velmi příjemné. Je dobré znovu se ujistit, že za všemi těmi mejly a pravidelnými balíčky s teplými ponožkami, vitamíny a nedělní přílohou MF Dnes je skutečný tatínek se stále stejnými pochybnostmi o tom, kdo je a kdo není žid, a možná ještě skutečnější maminka se stále stejně stejným roztomilým bordó květákem na hlavě. V mnoha směrech je uklidňující, že spousta věcí se nezměnila, a že mnohé zůstalo tam, kde to člověk před nějakou dobou nechal: Tak například náš soused ze šestého patra od naproti pořád skoro každý den svítí a pracuje hluboko do noci a sem tam stále zapomene zhasnout, když se převlíká. Kamna v zadním pokoji u nás na chatě sice ještě nepřestala kouřit ven nesprávným směrem, ale pořád na ně platí, když se otevře jižní okno. Pan provozní v Café Louvre ani po půl roce neztratil svůj šaramantní úsměv, který štědře rozdává kavárenským štamgastům. Fikusice Benjamina na mém stole vytrvale bez varování shazuje listí, ale bujaře roste do šířky, no a samozřejmě – pražský kavárenský nakládaný hermelín je stále neopakovatelný.

Sem tam se doma samozřejmě něco změnilo – v koupelně máme nový zářivě modrý koberec, strejda Jirka shodil asi šestinu své váhy a vypadá jako úplně jiný člověk, naproti našemu domu stojí celý úplně nový činžák (na druhou stranu od do noci pracujícího souseda), před Španělskou synagogou stojí nová obrovská a tak trochu bezhlavá socha Franze Kafky (která se jistě ne náhodou nápadně podobá mému kamarádovi Tomášovi Vyhnánkovi), někteří moji kamarádi se budou ženit a vdávat, jiní se rozhodli změnit náboženství a spousta z nich si během toho půl roku, co jsem byla pryč, našla novou práci, přečetla spoustu knih, naučila se další jazyk, začala cvičit novou sestavu tai-ji nebo prostě jen přišla na něco nového a objevného.

Při své návštěvě doma jsem dělala jen samé příjemné věci. Procházela jsem se po lese, psala jsem dopisy, četla jsem si, trochu jsem se učila, koukala jsem se na pohádky, jedla vánoční cukroví a hlavně – chodila jsem na kafata a čaje se svými starými známými. To bylo na celém mém pražském výletu bez pochyby to nejkrásnější a pro mě určitě nejdůležitější. Při všem tom svém soustředění se na své studium ve Švédsku a líbezném stockholmském pocitu vzdálenosti od všeho, od čeho jsem na nějakou dobu odlétla, jsem možná trochu pozapomněla na to, jak příjemné a nenahraditelné kamarádit se se všemi těmi, kteří zůstali doma.

A tak pro mě byla moje návštěva doma byla nakonec nejen “rekreační,” ale také docela objevná. Zjistila jsem, že stejně tak, jak je pro mě teď důležité sedět nad knihami ve Stockholmu a stejně tak, jak úpěnlivě jsem se těšila, až se vrátím do Švédska, bude pro mě důležité vrátit se zpátky domů. Jet domů bylo příjemné a moc fajn. Žádný kulturní anti-šok jsem neměla, žádný duševní rozkol se nekonal. Možná jsem spíš naopak zjistila jak naivní bylo myslet si, že když pojedu do světa „na zkušenou,“ možná se nějak „vydospělím.“ Tak to se moc nestalo:-);. Pořád jsem stejné ustrašené ucho se starými špatnými návyky. Zlozvyky jsou železná košile, těch jsem se nezbavila ani trochu, jen jsem je prostě z nedostatku příležitostí ve Švédsku omezila. O to víc se provalily, když jsem se vrátila domů. Prakticky hned, jak jsem přijela, strávila jsem asi 4 hodiny v kuse úpěnlivým civěním na všechna pokračování seriálu Přátelé, které mi v mé nepřítomnosti nahrál můj obětavý bratr, na housky s ementálem jsem si vždy nadělila bohatou vrstvu jindy odpírané tatarské omáčky a pokud zrovna nebyla doma moje starostlivá maminka, téměř vždy jsem odbyla oběd nějakou sušenkou nebo banánem. Skutečně obdivuhodnou předvídavost a bystrost (jistě získanou během zahraničního studia) jsem prokázala tím, že jsem ve Švédsku nechala téměř všechno své teplé oblečení včetně klobouku a šály, protože „jsem přece jela na jih…“ No a tak podobně.

Navíc mě znova zaskočila má roztržitost a zapomnětlivost. Když jsem se vrátila domů a otevřela jsem svou šatní skříň, s údivem jsem zjistila, že jsem tam před odjezdem do Švédska nechala dva kostlivce. Úplně jsem na ně zapomněla, a tak, když jsem se s nimi znovu setkala, trochu mě to zaskočilo. Nejdřív jsem chvíli dělala, jakože o nich nevím, pak jsem je tak trochu začala prosit, aby odešli (y?) a nakonec se mi je rozumnou domluvou podařilo přesvědčit, aby se trochu začali rozpadat. Tak uvidíme, jestli tam ještě budou, až se vrátím v červnu…

PS: Dovolte ještě, abych veřejně složila hold své mamince a její úchvatné kuchyni, která mě znovu chytla za jazyk a za srdce. Obzvláště ta kuřecí polévka byla nepřekonatelná – mami, jsi třída.

Náš školní výlet do Izraele

gafna — Mon, 15 Dec 2003 09:29:12 +0000

Tentokrát je můj zápisek docela krátký a je skoro celý o tom, že – jak říkají rabíni – „Když si nejsi jistý, co chceš říct, raději bys měl mlčet.“
Když jsme se před čtrnácti dny vrátili s mými drahými spolužáky z Izraele, říkala jsem si, že ještě chvíli počkám, než vám o naší cestě napíšu. Říkala jsem si, že si nechám všechny zážitky pořádně uležet, že se uklidním, nechám si všechny své nerozvážně rozbouřené názory na izraelskou současnost ochladit konzervativním švédským prostředním, a pak Vám napíšu uhlazený a promyšlený vyrovnaný článek. Jak ale pomalu pozoruji, čím déle jsme ve Švédsku, čím více si o Izraeli povídáme a čím víc doma poslouchám sentimentální šansony Chavy Alberstein (jimiž jsem se v Izraeli vybavila hned v několika provedeních), tím víc mám pocit, že se moje paměť zkresluje a že začínám mít vzpomínky, které jsem si určitě vymyslela až po příjezdu do Stockholmu. A tak se nakonec zdá, že v určitém smyslu by bylo bývalo lepší, kdybych vám napsala hned po svém příjezdu.

Nedávno jsem slyšela roztomilý příběh: Tři slepí muži si prohlíželi slona. Jeden z nich ho pohladil po hřbetě a řekl: “Aha, slon, to je něco jako kůň, taky má hřívu.“ Druhý ho chytil za chobot a řekl: „Kdepak. Slon, to je něco jako had. Je dlouhý a vlní se.“ Třetí objal slonovi nohu a vzkřikl: „Oba dva se pletete. Slon je vlastně velký statný strom.“

Ať už bych vám o Izraeli nakonec napsala cokoliv (a kdykoliv), vždy bych vám do značné míry tvrdila, že slon je statný strom. Ačkoliv jsem tentokrát do Izraele jela už potřetí a ačkoliv naši učitelé dělali opravdu všechno možné, abychom poznali co nejvíce tváří této země, pořád mám pocit, nedokážu ani říct, jestli je slon spíš jako hroch nebo spíš jako komár. Navíc nejsem včerejší a je mi jasné, že jsem nakonec stejně viděla do značné míry to, co jsem vidět chtěla a nechala jsem se zmást a rozčílit tím, čím jsem se předem zmást a rozčílit tak trochu plánovala. A tak se na mě, prosím, nezlobte, když na své stránky o svých zážitcích z Izraele nakonec psát nebudu. Jestli vše půjde dobře, přijedu příští týden na 14 dní do Prahy, a tak si o všem budeme moct popovídat u kafe. Do té doby se můžete alespoň podívat na fotky, kterých je v „Obrázcích“ spousta.

Tak jako tak, bylo tam hořkosladce nádherně…

Jako v židovský škole

gafna — Mon, 13 Oct 2003 06:14:31 +0000

Jak to chodí u nás ve škole, co je to chavruta, jak udělat mexický guláš a jaký je rozdíl mezi jídlem a pitím.
Dnes jsem tu přesně 65 dní a je jistě s podivem, že až teprve teď jsem se přemluvila napsat článek o tom, jak to vypadá u nás ve škole. Je to zvláštní už proto, že ve škole trávím většinou nejméně sedm hodin denně, tedy velkou část světlé části dne. Když se pak k večeru vypravím domů, stěží si stačím koupit nové zásoby kefíru nebo přežehlit Moiru :- ) a už si znovu musím sednout ke čtení, abych se stihla připravit na další den. Takže ve škole nebo jako ve škole jsem opravdu skoro pořád. To, že jsem o ní zatím moc nepsala, je částečně tím, že se jí asi podvědomě nechci po dlouhém školním dni zabývat ještě i na svém webu. Hlavní důvod je asi v tom, že systém studia v Paidei je poměrně rozsochatý a těžko se popisuje. Proto jsem se rozhodla, že vám dnes sice napíšu o naší škole, ale abych Vás úplně nezmátla a nezahltila, budu vám vyprávět jen o jednom fenoménu naší školy – o chavrutě.

Kdyby budova naší školy měla štít, určitě by na něm bylo napsáno „Judaismus stojí a padá s textem a jeho interpretací.“ Celé naše studium je postavené na přesvědčení, že základem jakéhokoliv studia judaismu je studium textů. Studujeme-li židovskou etiku, studujeme texty, studujeme-li židovské politické myšlení, studujeme texty, zabýváme-li se židovskými svátky, studujeme texty, má-li naše škola den otevřených dveří a nahrne-li se k nám spousta vzděláníchtivých Švédů od 5 do 90 let, my s nimi studujeme židovské texty. Studujeme texty, studujeme texty a ještě jedou studujeme texty, dokonce když jsme se jednou na jednom z večerních otevřených kulturních programů Paidei dívali na film “About Schmidt” s Jackem Nicolsonem v hlavní roli, sešli jsme se 45 minut před začátkem a spolu s ostatními diváky jsme studovali slavný talmudický příběh o peci rabiho Eliezera a přemýšleli nad tím, co to znamená „zachovat si důstojnost.“

Naši učitelé věří, že pokud člověk chce studovat židovskou kulturu, která byla po léta udržovaná takřka výhradně náboženskou praxí a studiem textů, musí jednoduše studovat židovské texty, kterými se židé tak vytrvale již po několik staletí věnují. Proto se i my většinu našeho školního času snažíme studovat texty hebrejské Bible, Talmudu, různých pozdějších rabínských responsí, texty středověkých židovských filozofů, texty evropských filozofů nežidovského původu a sem tam i různé jiné psané věci. Určitým problémem je, že židovské texty (zejména texty talmudické), mají často tendenci být velmi zkratkovité a nejasné. Proto je jejich studium poměrně nesnadné. Pokusím se vám popsat, v čem spočívá problém mnoha židovských textů na následujícím příkladu jakotalmudického kuchařského textu:

Typický talmudický text vypadá tak, jako když si půjčíte zápisky z přednášky od někoho, kdo většinu toho, o čem přednášející mluvil, už znal. Proto si udělal jen pár heslovitých poznámek. Takové „poznámky,“ které v talmudu najdete, většinou vypadají tak, jako kdyby na té přednášce, na které jste nebyli, přednášející celou dobu mluvil o tom, jak se dělá mexický guláš a váš kamarád, od kterého jste si zápisky půjčili byl šéfkuchař v hotelu Ritz a mexický guláš uměl udělat i se zavřenýma očima. Proto celou přednášku jen poslouchal a udělal si zápisky jen na úplném konci hodiny, když přednášející řekl:

„Ale to všechno, co jsem vám teď vyprávěl doplnil můj kamarád Kurt z Vídně, který si myslí, že správný mexický guláš se musí vždy připravovat alespoň dva dny před podáváním, jinak maso neprokřehne. Jeho žák Helmut z Zurichu, ale namítá, že to odporuje hygienickým normám EU. Můj švagr Joni z Osla mi vyprávěl, že jednou nechal mexický guláš proležet pět dní a pak měl teprve tu správnou chuť. Jeho bratr Alsi ale tvrdí, že jeho dětem se po tom stejném guláši, který si všichni ostatní tak pochvalovali, udělala kopřivka na malíčku a ukazováčku levé ruky. Můj učitel Dimitrij z Moskvy ale vždycky říkal, že mexický guláš, který se udělá víc jak jeden den před podáváním už není mexický guláš.“

Jak ale podle takových poznámek udělat mexický guláš, když jste nikdy před tím mexický guláš nedělali a navíc nemáte ani páru o tom, jaký je rozdíl mezi gulášem normálním a mexickým? Odpověď je jednoduchá: Studujte text v chavrutě!

Když už si židé vymysleli tak složité a nepřehledné texty, museli si k nim ještě dovymyslet způsob, jakým je studovat, aby dávaly smysl. Tak vzniklo studium v chavrutě, ve studijní dvojici.Chavruta je tradiční způsob studia Talmudu, který je dodnes běžný ve většině ješiv (židovských talmudických škol). Spočívá v tom, že dva studenti si spolu sednou nad daným nepřehledným textem a společně se ho snaží interpretovat: co text opravdu říká? (mluví se tu opravdu o guláši, nebo je hlavním předmětem debata o hygienických normách EU?) Jaký je rozdíl mezi mexickým a normálním gulášem? Jak se mexický guláš připravuje? Jak se připravuje guláš normální? Platí daná norma EU už teď i u nás? Jestli ano, jaká autorita nás může přinutit tuto normu dodržovat? Může být vyrážka Alsiho dětí způsobena jen studeným severským podnebím? Převáží autorita Dimitrije všechny ostatní názory jen proto, že je ze všech jmenovaných komentator nejstarší a že je učitel (nebo jen proto, že je z Moskvy?) atd. Jak je vidět, i z tak krátkého textu si lze položit velmi dlouhou řadu otázek. Aby daní studenti přišli na odpovědi na tyto otázky, studují text tak, že dají (jak u nás v Čechách říkáme) hlavy dohromady. Sednou si spolu nad textem, čtou si ho navzájem nahlas a větu po větě ho analyzují. (viz Obrázky sekce Školní fotky) Když se někde zaseknou, zkusí se buď podívat do jiné knihy, kde se píše o něčem podobném (mexická kuchařka, průvodce Mexikem atp./ respektive do Bible nebo naopak pozdější rabínská responza/ popřípadě do nějaké knihy, která by jim řekla, kde všude jinde se mohou dočíst o vaření mexických gulášů /respektive do tzv. konkordance). Další možností je podívat se po jiných místech ve svých poznámkách z kurzu o vaření (respektive do jiných míst Talmudu), pokusit se zjistit, jestli v jiných nejasných případech byl kuchař Dimitrij považován za uznávanou autoritu, jestli jsou Alsiho názory plně aplikovatelné pouze v chladných krajích atp.

Právě proto, že při studiu židovských textů se člověk potřebuje často dívat do dalších knih, studuje se často v knihovně. Židovské knihovně se říká bejt midraš, což volným překladem znamená „místo, kde se o věcech mluví.“ To ukazuje velmi jasně, jak to na takovém místě vypadá. Hodně to také napovídá o tom, proč u nás v Čechách říkáme „vypadá to tu jak v židovský škole.“ Ve většině bejt midrašů to totiž spíše než jako ve studovně Klementina vypadá jako na pražském Wilsonově nádraží.

Když se daná chavruta při svém společném studiu zasekne a už neví jak dál ani s pomocí knih, obrátí se o pomoc na jinou chavrutu popřípadě si danou otázku poznačí a počká s jejím řešením do hromadné diskuse, která následuje po studiu v chavrutě. I my se po chavrutě sejdeme ve třídě a společně s učitelem si porovnáme, na co jsme přišli, a snažíme se z toho všeho vymyslet nějaký závěr. Taková hodina vypadá jako napůl seminář a napůl přednáška. Na konci hodiny se buď dobereme k nějakému závěru, nebo zjistíme, že na danou věc existují 2 nebo 3 různé názory. Ve většině případů pak závěr vezmeme a zase ho nějakou otázkou zpochybníme, a tak máme zase materiál na další den. V našem gulášovém případě by to po jednom či více studijních dní mohlo vypadat následovně: Studenti po studiu v chavrutě a po společné diskusi ve třídě vědí, jak se dělá normální guláš a jak se dělá guláš mexický. Vědí, co říkají hygienické normy EU o vaření gulášů, vědí, že platí i u nás, ačkoliv nejsme členem EU a také vědí, že na dodržování těchto norem dohlíží vrchní hygienik ČR. Při studiu se ale dozvěděli z článku z MF Dnes z 1.6. 2003, že v Horních Kozatajovicích na Pobrdsku je Hospoda Na Palouku, ve které místní hygienik kvůli tradici místního uleželého guláše udělal výjimku, ale konzumenti před požitím guláše musí podepsat, že ho jedí na vlastní nebezpečí. Dále všichni studenti vědí, že v textu zmíněný Alsi Sobolosi se narodil v Rejkjaviku, je to slavný šéfkuchař v současnosti působící v hotelu „En Makrelo“ ve Stockholmu a že jeho doporučení jsou závazná pro všechny restaurace v oblastech, kde je v létě průměrná venkovní teplota nižší než 20,5 oC. Podobné vědomosti mají také o ostatních v textu zmíněných šéfkuchařích. Názor Dimitrije o nepřípustnosti názvu mexický guláš za určitých podmínek je z úcty k jeho osobě a věhlasu vždy citován, když se o mexických guláších mluví, ale v praxi se nedodržuje. Po tomto studiu mají studenti následující otázky: Platí doporučení Alsiho i v zemích, kde je průměrná letní teplota přesně 23,5 oC? Mohou některé státy, ve kterých je průměrná teplota vyšší, povolovat ve svých restauracích, aby se drželi tohoto severského pravidla? Za jakých podmínek? Existuje podobná diskuse o španělských ptáčcích? Atd.

Tak, takhle zhruba tady studujeme, respektive takhle to vypadá v ideálním případě. V naší škole, ať už studujeme cokoliv (viz náš rozvrh na www.paideia-eu.org/mainyear.htm), téměř vždy studujeme před společnou hodinou v chavrutě texty vztahující se k danému problému. Mně osobně tento styl studia velmi vyhovuje (mimo jiné díky mým velmi dobrým studijním partnerům:- ) a moc se mi líbí, nicméně nebudeme si zastírat, že takovéto intenzivní textové studium má zároveň destruktivní vliv na naše myšlení. Jak už jsme tak rozjetí v převracení každého argumentu naruby a vzhůru nohama, často se o přestávkách scházíme nad čajem a vášnivě se zabýváme takovými pseudoproblémy, jako „Jaký je rozdíl mezi jídlem a pitím? Je pití jogurtového nápoje, který vás „plně zasytí“ jídlo, nebo pití? A co polévka? A co náš spolužák Barna, který z nejasného důvodu „pije“ koprovou omáčku ze sklenice – pije ji, nebo jí?“ No a tak podobně. O tom vám podrobněji napíšu třeba zase někdy jindy.

Výlet do Skansenu

gafna — Wed, 08 Oct 2003 06:41:37 +0000

Vyprávění o výletu do stockholmského Skansenu, vyhlášeného muzea pod širým nebem, ve kterém můžete prozkoumat celé Švédsko 19. století a jeho krávy během jediného dne.
Slavné stockholmské muzeum Skansen, do kterého jsem se vypravila minulý týden, je takovou velmi pěknou zmenšeninou Švédska 19. století. Artur Hazelius, který v roce 1891 Skansen založil, chtěl svým současníkům ukázat, jak žili jejich předkové v (tehdy ne zas tak vzdálené) minulosti. Ze všech částí Švédska svezl všechny možné staré domky, stodoly, kostely, kameny, soby, losy a lachtany a všechno to na jednom ze stockholmských ostrovů poskládal do úhledného a překvapivě velmi přirozeného skanzenu. Sem tam mezi všechno to kulturní a přírodní dědictví posadil tradičně postaru oblečené paní a pány, kteří tam dodnes sedí a vyprávějí příchozím o tom, jak to kdysi chodívalo v zemi velkých jezer, polární záře a brambor k úplně každému jídlu. O útržky z toho, co mi tyto vesměs proužkovatě oblečené paní vyprávěly při pletení teplých rukavic, bych se teď s vámi ráda podělila. (Obrázky z tohoto výletu jsou mezi Obrázky na tomto webu pod názvem Výlet č.3)

Nejstarší exponáty Skansenu jsou všemožné kameny a skály svezené ze všech koutů Švédska (je těžké uvěřit, že je do Skansenu opravdu někdy svozil z někdy velmi vzdálených částí této země. Všechny štítky označené kameny totiž vypadají úplně stejně, ale budiž) Některé z těchto kamenů jsou kameny runové. Jeden z nich si můžete prohlédnout mezi Obrázky. Runové písmo je ve „Švédsku“ známo od 3. století n.l.. Od století čtvrtého jej místní obyvatelé začali tesat do kamenů. Teprve ve století jedenáctém zažilo „Švédsko“ boom runových kamenů. Tehdejší (většinou lépe postavení) „Švédové“ je vztyčovali ke všem možným příležitostem – zejména když někdo něco zajímavého udělal nebo když zemřel. Runové kameny se vztyčovaly vždy u cest tak, aby si je každý kolemjdoucí mohl, respektive musel přečíst (byly to takové středověké billboardy).

Naopak poměrně „moderní“ částí Skansenu je Stará čtvrť, v níž stojí všechny možné domy pocházející většinou z poloviny 19. století. Ve staré čtvrti je několik plně funkčních dílen (sklárna, tiskárna, švec atp.), které narozdíl od jiných podobných skanzenů vypadají velmi autenticky ošuntěle a zašle leč čistě. V tamní pekárně se prodávají mimo jiné tradiční teplé švédské koláče s vůní kardamonu. Ne každý cizinec je jejich chutí a zejména vůní nadšený, ale věřte mi-se sklenicí teplého mléka je to pohádka. Jestli se mi podaří získat nějaký recept, vyvěsím ho na stránky.

Všichni Švédové, ať už žili v jakékoliv části Švédska, museli vždy řešit otázku, jak se vypořádat s poměrně nepříznivým severským počasím. Hned na několika starých farmách ve Skanzenu je vidět, jak se rozmarům matky přírody bránili. Švédové vždy nejraději stavěli své domy ze dřeva, které prokládali nejrůznějšími jinými přírodninami (nejčastěji kůrou a mechem), které jejich domy izolovaly od zimy a vlhka. Často si na střeše nechali růst trávu, která údajně izolaci dodávala na síle. Švédové jsou dodnes mistři v izolačních technikách. Dokáží postavit uprostřed jezera dům, v němž není ani stopy po vlhku. Tepelně dokáží dnes prý izolovat domy tak, že je to až zdraví nebezpečné. Slyšela jsem, že tepelná izolace často tak silná, že i když v zimě venku mrzne, až praští, uvnitř je vždycky nedýchatelné horko. Zatím tu je sice zima, ale ještě nemrzne ani nepraští, takže nedokážu posoudit, jestli je to pravda, ale příležitostně vám dám vědět.

Švédové, kteří bydleli v severnějších částech země, se během roku se svými zvířaty často stěhovali z místa na místo. Většina mužské části obyvatelstva bydlela celý rok na jednom místě, ale jejich ženy se během léta stěhovaly s dobytkem na pastviny. Během té doby sklízely seno a hlavně hojně dojily všechna zvířata, která dojit šla (právě v létě měly krávy, kozy i ovce nejvíce mléka díky lepší potravě na pastvinách) a dělaly z nich zásoby mléčných produktů na zimu. Když začalo na podzim pršet, vrátily se rozbahněnými cestami domů. Pak počkali do zimy, a když napadl sníh a cesty byly dobře sjízdné, vrátili se s chlapama pro zásoby na pastvinách na saních. Švédští Švédové tento zvyk ve dvacátém století opustili. Švédští Laponci to tak dělají dodnes.

Část Skansenu je samozřejmě také věnována Laponsku. Laponsko kromě Švédska zasahuje také do Norska, Finska a Ruska. V Laponsku žije kolem 58 000 Laponců, z toho 17 000 na území Švédska. Laponci si již po staletí snaží (více či méně úspěšně) chránit svůj tradiční semi-nomádský způsob života, který se řídí podle potřeb sobů, kteří jsou alfou a omegou laponské kultury. (Mezi obrázky ze Skansenu najdete spoustu fotek zvířat. Sobi mezi nimi ale chybí. Ve Skansenu jsem je sice potkala, ale protože byli poměrně malí, mylně jsem je pokládala za jeleny (myslela jsem, že sobi jsou stejně mohutní jako losi), a tak jsem je nevyfotila. Ale vězte, že sob vypadá hodně jako jelen, jen má trochu jiné paroží). Laponci mají soby napůl domestikované, ale do velké míry je nechávají žít volně. Během relativně teplých letních měsíců (okolo 14 oC) spolu žijí na pastvinách a v zimě se stěhují do lesů. Laponci dnes ještě často bydlí v obydlích podobných těm, které si můžete prohlédnout na fotkách v Obrázcích Jak již bylo řečeno, celá laponská kultura je postavená na chování sobů. Jak už to tak chodí u kultur, které jsou silně vázány na jeden jediný fenomén, ohrožení daného fenoménu znamená vážné ohrožení dané kultury. Něco podobného se stalo také Laponcům po havárii v Černobilu. Radioaktivní spad silně zamořil lišejníky a všechny možné houbové porosty, kterými se živí jak sobi tak Laponci. Sobí maso se tak stalo nepoživatelným a Laponci na dlouhou dobu ztratili svůj hlavní způsob obživy (sobí maso ve velkém prodávají nejen do ostatních částí Skandinávie, ale také do Německa a Spojených států). Podle všeho se jim ale podařilo využít jiných zajímavých součástí jejich kultury (tradičních řemesel a umění, zejména hudby, za kterou do Laponska jezdí vyznavači World Music), jejíž produkty prodávají do vnějšího světa. Podle mého Rough Guide průvodce se Laponcům i dnes daří zachovávat svou identitu a kulturu přes vtíravou líbivost okolního moderního světa. Z tepla Stockholmu to nedokážu posoudit. Uvidíme, možná se mi podaří se do Laponska podívat (až se zase trochu oteplí) a pak vám podám důvěryhodnější zprávy.

(Nahlédněte, prosím, také do obrázků.)

(Skoro) 100 a jedna zajímavost o Švédsku

gafna — Wed, 24 Sep 2003 15:12:07 +0000

Cokoliv, co jste možná vlastně nikdy nechtěli vědět o Švédském království
☺Asi málokoho překvapí, že ve Švédsku se během roku poměrně rychle krátí respektive prodlužuje den. Během téměř 2 měsíců, které jsem tu zatím strávila, se světlá část dne zkrátila zhruba o 3 hodiny. Ve Stockholmu v nejdelších letních dnech slunce vychází ve 3 ráno zapadá v 11 večer. Naopak kolem Vánoc se rozednívá před desátou stmívá už kolem druhé odpoledne. Část Švédska leží za polárním kruhem. V této části země zhruba 2 měsíce v roce slunce vůbec nezapadá a 2 měsíce vůbec nevychází. Pro středoevropana podivné délky dní vedou ve Skandinávii k mnoha různým paradoxům. Připadne-li např. ramadán na prosinec, stane se pro muslimy jejich měsíční půst pouhou přestávkou mezi snídaní a pozdním obědem. Na švédském letním židovském táboře většinou v sobotu nechtějí čekat s malými dětmi na Havdalu (slavnostní ukončení šabatu) do půlnoci, a tak jdou většinou spát a šabat prostě ukončí až v neděli ráno. A to už vůbec nemluvím o tom, jak těžké je určit začátek šabatu v Laponsku během polárního dne, když slunce ne a ne zapadnout…:- )

☺Mnoho lidí si myslí, že kvůli dlouhým zimám se lidé ve Skandinávii častěji páchají sebevraždy. To je jeden z několika mýtů o Skandinávcích. Ve skutečnosti je počet sebevražd např. ve Švédsku srovnatelný s jinými západoevropskými zeměmi. Tento mýtus prý vznikl po 2. světové válce, kdy Švédsko jako jedna z prvních zemí na světě začalo uvádět přesné statistické údaje o sebevraždách na svém území. Původně jsem si říkala, že bych vám mohla také vyvrátit mýtus o tom, že Švédové hodně pijí alkohol, ale obávám se, že tohle je do jisté míry pravda. Mohla bych snad jen dodat – ne všichni Švédové…a ti co hodně pijí, pijí většinou jen o víkendech:- ) (ale zato hodně). Zajímavé ale je, že podle mé zkušenosti je Švédsko jednou z mála zemí, kde je i totálně ožralý člověk schopen vést poměrně plynulou konverzaci v ne úplně nejhorší angličtině :- )

☺Švédsko již dávno není pouze zemí blonďatých Vikingů. Dnešní švédská populace je etnicky velmi různorodá. Za posledních 25 let se sem přistěhovalo na 750 000 cizinců. V dnešním Švédsku žije 15% obyvatel, kteří se buď sami narodili mimo Švédsko, nebo mají oba rodiče pocházející ze zahraničí. Dalších 5% obyvatel má alespoň jednoho rodiče, který není původem Švéd (mezi těchto 5% patří i tři děti současného švédského krále, jehož manželka, královna Silvia, je napůl Němka a napůl Brazilka.) Zajímavé je, že početně nejsilnější skupinou švédských přistěhovalců jsou Finové. Dále jsou tu lidé z bývalé Jugoslávie, Iránci, Norové, Poláci, Dánové, Němci, Iráčané, Turci, Chilané, Libanonci, Syřané, Somálci (jejichž ženy tu někdy stále chodí v somálském tradičním oblečení!), Maďaři, a – jak jinak – Češi.

☺Švédsko má 4 oficiálně uznávané jazyky etnických/národnostních minorit: finštinu, laponštinu, romštinu a jidiš (…)

☺Švédsko je zemí, která se již několik desítek let velmi cílevědomě stará o vytváření a udržování rovných příležitosti mužů a žen ve všech sférách veřejného a soukromého života. Tuto oblast švédských reálií jsem ještě pořádně neprozkoumala, takže se zatím zdržím jakýchkoli hodnotících komentářů…nicméně za mnohé mluví skutečnost, že v současném švédském parlamentu sedí 45,3% žen. V percentuelním zastoupení zástupkyň něžného pohlaví mezi poslanci drží Švédsko světový primát.

☺Švédsko se v 70. letech stalo první zemí, v níž člověk mohl být trestně stíhán za to, když uhodí dítě.

☺Švédové platí 65% daně z příjmu. Pracujete-li pro někoho 2 týdny 5 dní v týdnu, začnete sami na sebe vydělávat až druhý týden v úterý odpoledne.

☺Švédové mají zvláštní smysl pro rovné příležitosti a transparentnost. Jste-li veřejně činná osoba, má jakýkoliv Švéd právo vyžádat si přístup k veškeré vaší emailové korespondenci. Dále pokud ve Švédsku pro kohokoliv legálně pracujete (ať už jste popelář nebo král), pak je výše vašeho platu přístupná komukoliv k nahlédnutí. Dokonce i na internetu.

☺Na jednoho losa respektive soba žijícího na území Švédska připadne 9 Švédů. Ve Švédsku žije 1/3 všech evropských losů a sobů.

☺Švédové s neuvěřitelnou vášní pojídají různé korýše. V každém větším supermarketu je celý jeden mrazící box naplněný krevetami, u kterého je lopatka a igelitové sáčky – Švédové krevety kupují podobně jako my třeba brambory. Další oblíbenou pochoutkou jsou raci. Těch Švédové ročně spořádají na 2 000 tun.

☺Kromě vodních živočichů si místní lidé potrpí na mléčné výrobky, které se tu prodávají většinou v množstvích, které u nás považujeme za „rodinná balení.“ Žlutý (tvrdý) sýr je v podstatě nemožné nakoupit v menším než půlkilovém balení (naše 4 plátky eidamu v zavařené do igelitu tady vůbec nevedou). Mé oblíbené švédské podmáslí filmjölk, stejně jako většina jogurtů, se prodává takřka výhradně v jednolitrových krabicích TetraPak. Samotné mléko se tu pak dá koupit ve všech možných stupních odstředění. Zajímavé je, že naprostá většina mléčných výrobků pochází z původně skandinávských, maximálně holandských firem.

☺Švédsko má největší spotřebu svíček na osobu na celém světě

☺Ingvar Kamprad (*1926), zakladatel řetězce obchodů IKEA, začínal v 17 letech jako vlastník malého podniku, který zasílal lidem nábytek na dobírku. (Mimo jiné, značku IKEA tvoří jeho iniciály a počáteční písmena měst(?) Emtaryd (tam se narodil) Agunnaryd (tam bydlel).

☺Švédština má neuvěřitelných 18 samohlásek. Jen norština ji přetrumfne, ta má samohlásek 19. Stejně jako my máme svoje ř, na které nedáme dopustit, Švédové mají všude jinde neznámý foném, který žádný cizinec neumí pořádně vyslovit. Je to něco mezi š,ch, j, f, a ů. Takové chšjfůůů…

☺Švédština přispěla do mezinárodnímu slovníku mimo jiné slovy moped a ombudsman

☺Ještě před 100 lety žila naprostá většina Švédů vesnickým životem (není tomu tak dávno, co Švédsko bylo poměrně chudou zemí na okraji Evropy…) Pevné spojení s přírodou se projevuje nejenom na všemožně dřevěném, vlněném a jinak přírodním nábytku značky IKEA, ale také na švédštině, která obsahuje mnoho reziduí z této doby. Chcete-li například říct, že se vám něco opravdu hodně nepovedlo:- ), řeknete že „to šlo do lesa.“ Na stejné místo posíláte také toho, koho u nás směřujeme v lepším případě do Prčic. Švédskou faunu připomíná rčení „neprodávej kožich ještě před tím, než zastřelíš medvěda.“ Lingvisticko-antropologickou :- ) zajímavostí je úsloví „nic co by si člověk pověsil na vánoční stromek“, které Švédové používají pro označení věcí, které u nás „nestojí ani za zlámanou grešli.“

☺A jedna židovská zajímavost na závěr: Prvním židem, který legálně žil na území Švédského království, byl Aaron Isaac. Ten ve Švédsku roku 1774 založil malou komunitu 10 rodin (kdo uhodne, proč bylo rodin deset, vyhrává ořezávátko ve tvaru macesového polévkového knedlíčku). Aaron Isaac byl muž drsné povahy a jen tak se s někým nesnesl. Jednoho dne na kratší dobu odjel ze Švédska za obchodem. Když se vrátil, zjistil, že jeho prťavá komunita si mezitím založila vedle stávajícího hřbitova, ještě jeden další…prostě proto, že někteří odmítali být pochováni na stejném místě jako on…(jak velmi neobvyklé, že?)

Svedske dedictvi vynalezce dynamitu

gafna — Wed, 03 Sep 2003 15:46:06 +0000

Nekolik urzku z navstevy Nobelova muzea
Svedsko dalo svetu nekolik nedocenitlenych vynalezu – hierarchicke usporadani vseho prirodniho od Carla von Linne, rozkladaci nabytek znacky Ikea, Abbu, nejbezpecnejsi auta na svete nebo Deti z Bulerbinu. Jednim z takovych svetem vemi cenenych vynalezu je take petice Nobelovych cen, ktera se ve Stockholmu (respective v Oslu) kazdy rok udili za objevy a zasluhy v oblasti fyziky, chemie, mediciny, literatury a miru. Nobelova nadace, ktera ceny kazdorocne udili, dala mimo jine take podnet k vybudovani velmi zajimaveho muzea, ktere sidli hned vedle petangoveho hriste pred kralovskym palacem.

Je obecne znamo, ze Alfred Nobel (*1833) byl vynalezcem dynamitu. Malokdo ale vi, ze dynamit vynalezl s velkou virou, ze jeho objev pomuze ochranit mir. Krome dynamitu vlastnil Nobel patent na 354 dalsich vynalezu. Byl to velmi dobry obchodnik. Behem sveho zivota velmi obratne nakladal se svym movitym i dusevnim jmenim, a tak kdyz mu bylo 66, vlastnil po celem svete na 100 tovaren vyrabejicich jeho vynalezy. To mu dopomohlo k velkemu jmeni, ktere, jak uz to tak byva u slavnych ctnostnych muzu, rozdaval na vsechny mozne bohulibe ucely: mohutne financoval vsemozna mirova hnuti (sam byl paradoxne velky bojovnik za mir), ruznymi prostredky podporoval rozsirovani volbniho prava a tak dale a tak podobne. Kdyz zemrel, cinila hodnota jeho majetku 30 milionu svedskych korun, coz odpovida dnesni 1,5 miliarde svedskych korun (coz je zhruba x 3,6 na koruny nase). Ve sve posledni vuli (ktera je pretistena v onom zminenem muzeu na obrovske prosteradlo visici uprostred cele te nadhery) Nobel stanovil, ze uroky z jeho jmeni maji byt kazdy rok rozdeleny na pet casti. Takto vznikle sumy penez se maji predat “ve forme ceny tem osobam, jejichz prace v predchozim roce nejvice obohatila lidstvo.” Dale si pral, aby “pri udelovani cen nebyl bran ohled na narodnost kandidatu…cenu necht dostane ten, kdo si ji nejvice zaslouzi, at uz bude pochazet ze Skandinavie ci nikoliv.” Svedum se to puvodne moc nelibilo, ale myslim, ze za ta leta uz to prekousli…

Do muzea Nobelovy ceny jsem se vypravila hlavne proto, abych se tam potkala s jistym Isaacem, ktery mi minuly rok delal nekolik mesicu milou spolecnost, kdyz jsem o jeho romanech psala diplomovou praci. A co byste rekli? On tam byl! Sedel tam na platne uprostred sveho newyorskeho bytu preplneneho spoustou papiru a knih, pred sebou mel svuj jidis psaci stroj znacky Underwood a zrovna nekam telefonoval – presne tak, jak jsem si to vzdycky predstavovala. Hned ve vedlejsi mistnosti byl jeste jednou, ale tentokrat ve sluchatkach – v nich z doby pred skoro ctvrt stoletim pronasel svuj nobelovsky projev, ve kterem s krasnym prizvukem vysvetloval, proc pise v jidis: pise pry hodne o duchach a ti ze sve podstaty miluji umirajici jazyky jako je jidis. Nejen to, vsichni duchove a demoni podle Singera jidis mluvi. Krome toho, jak Singer tvrdi, jednou prijde na svet mesias a vsichni mrtvi zacnou vstavat z hrobu. Prirozene spousta z nich bude mluvit jidis a jejich prvni otazka bude: jaka nova jidis kniha ted v posledni dobe vysla?

V Nobelove muzeu se vznasi duchove mnohych dalsich velikanu (ne vsichni mluvi na turisty jidis, ale kdo vi, jak mluvi mezi sebou?) Napriklad W. Faulkner tam o sobe tvrdi, ze neni vlastne vubec zadny spisovatel. Je farmar a pise jen ve svem volnem case. Jen za to farmareni jeste nedostal zadnou cenu, ale to neznamena, ze lepe pise nez farmari. Toni Morrison tam dojate rika, ze jeji cena je cena pro “all our people.” Ernest Hemingway zase prozrazuje, ze ma rozepsanou knihu o Africe a ze pevne veri, ze bude dobra. Marie Curie vypravi, jak ji jine zeny pomahaly kupovat ty tuny kameni, ze kterych izolovala vsechny ty svoje rozpinave molekuly, Fleming ukazuje svoji hnijici laborator…zkratka az nekdo pujdete kolem, urcite se tam zastavte je to oslnive inspirujici:-)

Nobelovo muzeum je plne uzasnych vynalezu a jejich vynalezcu. Kdyz clovek muzeem prochazi, ma pocit, jak je to uzasne byt clovekem a zit v tom krasnem svete, kde je tolik jinych uzasnych prudce inteligentnich lidi. Kdyz pak odchazi, nad hlavou mu visi znamy Einsteinuv vyrok:Uspech je 1 procento talentu a 99 procent potu. A tak navstevnikovy nezbyva, nez odchazet s velkym odhodlanim objevovat nove obzory a menit svet…a odjet o osm stanic metrem dal, navleknout si doma backory, otevrit si lahev nakladanejch okurek, nelejt si k tomu sklenici kefiru, dat si nohy na stul a snit o tom, jake to jednou bude v raji…:-)

Krasne chladne nabozenske Svedsko

gafna — Fri, 22 Aug 2003 10:14:35 +0000

Svedsky racionalni pristup k zivotu se samozrejme odrazi i v nabozenskem zivote jeho obyvatel (Velmi urzkovity clanek psany o nekolika skolnich prestavkach. Vsem ucitelum cestiny a ctenarum s estetickym citenim se omlouvam)
Svedove jsou velmi prijemni lide, ale jsou to tak trochu divni patroni. Vsichni jsou tu velmi zdvorili, slusni, dobre vypadaji (jiste nekdy venuji cely clanek svedskym muzum:-), ale za vsi tou uhlazenosti je i takovy zvlastni odstup a chlad. Nikdo se tu nad nicim nepozastavuje, nicemu se nedivi, nad nicim nejasa ani neplace. Kdyz se na ulici hada parta podivne vyhlizejicich pristehovalcu, nikoho nenapadne zvednout oci. Kdyz se zasekne metro mezi dvema stanicemi a vsechna svetla zhasnou, vsichni zaryte mlci a delaji jakoby nic. Kdyz jde po ulici krasna atraktivni zena (a ze jich je ve Stockholmu pozehnane), nikoho ani nenapadne, aby se ohledl.

Svedska rezervovanost se samozrejme promita i do jejich nabozenskeho zivota. Svedove jsou vetsinou luterani, u kterych by clovek urcitou rezervovanost v nabozenskych obradech cekal. (Minulou nedeli jsem v televizi videla jedno luteranske shromazdeni a po nekolika velmi nudnych minutach jsem s udivem zjistila, ze si bezdecne liju filmjolk (kefir) na saty…) Podle me spolubydlici Agaty, ktera byla minulou nedeli v mistnim polskem kostele, to ani u jinak zpevavych katoliku neni o nic veselejsi.

Seversky chlad pronikl i do mistni, jinak (jak zahy uvidime) velmi krasne a rozsahle zidovske obce. Svedsko ma jednu z nejvetsich evropskych zidovskych komunit. Podle odhadu zde zije az 25 000 zidu. V samotnem Stockholmu je pry zhruba 10 000 zidovskych obyvatel, z nichz zhruba polovina je prihlasena do zidovske obce. Pro kazdeho, kdo trochu zna trochu chaoticke pomery ceske zidovske komunity, bude jiste prijemnym prekvapenim, ze ve Sockholmu existuje pouze jedna jedina spolecna zidovska komunita, ktera se spolecne schazi, spolecne jezdi na vylety, spolecne porada kultrni akce a spolecne se rovnym dilem stara o veskere zidovske objekty a jejich zarizeni. Je tu jedna spolecna mikve (ritualni lazen), spolecne komunitni centrum, jedna spolecna rada, ktera udeluje hechsher (dava potravinam a restauracim potvrzeni, ze jsou koser) jedna skola, jedna skolka a take jedna spolecna jidelna. (Do teto jidelny chodim se svymi spoluzaky i ja. Nektere masozravce mezi nami ubiji, ze jidelna vari pouze mlecna jidla – muj spoluzak Barna to dnes komentoval slovy: “az tady jsem si uvedomil, jak rad mam velky zvirata, obzvlast, kdyz je jich hodne” – ale ja jsem nad miru spokojena – znate to, kdyz mi nekdo uvari ajeste po mne umyje nadobi…co vic si prat.) Netreba dodavat, ze vsechna zarizeni muze pouzivat za stejne penize kdokoli, kdo prijde, at uz je z Tramtarie nebo z Cech a at uz je hinduista nebo mormon.

V ramci spolecne zidovske obce pusobi tri synagogy a tri rabini: jeden ortodoxni, jeden konzervativni (Masorti) a jeden chabadnik. Ortodxni a konzervativni rabin sedi spolecne v jedne kancelari a vetsinu spravnich zalezitosti obce resi spolu. Ortodoxni zide chodivaji na bohosluzby do masorti komunity a naopak. (Zda se to jako pohadka, ze? Ale opravdu to tady tak funguje a nikomu to neprijde neobvykle.) Reformni obec tu podle mych informaci neni. Pry se ji tu kdysi snazil nekdo zalozit, ale nebyl tu skoro nikdo, kdo by o takovou obec mel zajem, protoze mistni zide, kteri chteji zit reformnim zpusobem zivota maji siroky prostor ve velmi dobre etablovane masorti komunite: V masorti synagoze je cast lavic vyhrazena pouze muzum, cast pouze zenam a ve zbyle tretine lavic mohou sedet muzi a zeny pohromade. Jednou za mesic porada masorti komunita egalitariansky sabat, pri kterem mohou zeny delat v synagoze vse to, co je jindy vyhrazeno pouze muzum (cist z tory, nosit talit (modlitebni sal)…)

Zivot mistni komunity je krasny v tom, jak je normalni. Pri bohosluzbe pobiha synagogou spousta deti, zidovska skola je plna uhrovatych pubertaku, nikdo se nikoho nepta, kde vsude je obrezanej, kdyz chce prijit na sabatovou veceri, kdokoliv, kdo prijde na sobotni ranni bohosluzbu, je v poledne pozvan na kolace a vino do mistniho komunitniho centra – proste nadhera:-). Netreba dodavat, ze takovy pristup zjevne tahne do synagog velke mnozstvi lidi. Kazdy sice ma trochu jiny vyklad halachy (zidovskeho prava), ale zda se, ze na urovni mezilidskych vztahu a spolecneho zivota obce to nehraje tu nejdulezitejsi roli)

Jedine, co je na mistnich zidech trochu divne (zatim jsem byla v synagoze jenom u konzervativnich, ale jsem presvedcena, ze u ortodoxnich je to stejne) je jejich zvlastne chladne prozivani nabozenskych obradu. Kdyz clovek prijde do synagogy na bohosluzbu, pripada si tak trochu jako na hodine slusneho vychovani. Vsichni se chovaji velmi tise, celou dobu bohosluzby temer mlcky poslusne sedi v lavicich, oblicejovymi svaly vubec nehybaji, natoz aby pohnuly celym telem. Minulou nedeli jsem tu byla na svatbe (obrazky z by se zanedlouhomely objevit v “Obrazcich”), behem niz se sice vsichni usmivali, ale az do konce celeho obradu nikdo nevypadal nijak zvlast pohnute.(Krome me, Agaty a matky nevesty, ktera byla mimochodem emigrantka z Cech). Zvlastni.

Kupodivu ale musim priznat, ze jakkoliv se mi zda svedska rezervovanost neobvykla, nijak zvlast mi nevadi…naopak se mi zacina docela zamlouvat. Mozna je to tim chladnym pocasim…