Aneb kolik lidí je třeba ke zoraní jednoho palestinského pole
Od počátku svého pobývání v Izraeli jsem vždy tak trochu na vážkách, když přemýšlím, o čem vám mám napsat a co si nechat pro sebe. Články, které jsem do teď na stránky vylepila, nejsou nijak přehnaně osobní – popisuji vám, co kolem sebe vidím, ale velmi málo píšu o svých vlastních pocitech a prožitcích . Je to do značné míry proto, že se zdráhám o nich vyprávět. Moje prožívání Izraele se často mění – nadšení střídá rozčarování, pocit štěstí se mění v hořkost a znovu přechází ve šťastnou spokojenost. David Hartman, významný současný izraelský filozof, během jedné ze svých přednášek řekl: „Ptáte se mě jak se mám, jak se mi žije v Izraeli, jak vidím současnou politickou situaci? Odpovím – záleží na tom, v jakou denní dobu se mě zeptáte.“ Já to cítím podobně. Kromě toho mé pocity a myšlenky vznikají ve specifickém prostředí a specifickém kontextu. Jen zpětně v tomto prostředí a kontextu dávají smysl a já mám pochopitelně strach, že u nás doma byste si je mohli špatně vykládat. V poslední době jsem si ale uvědomila, že tím vlastně šidím jak vás tak sama sebe – předstírám, že v mém životě se neděje nic převratnějšího než studium talmudu a tím, že vám o sobě píšu málo, okrádám se tak o možnost získat váš vhled a komentáře k tomu, o čem bych vám mohla vyprávět. Ošidila jsem vás tak o vyprávění o svém nadšení z prvních dní v Jeruzalémě a nekritickém obdivu k tomuto městu, o své neočekávané náboženské vytržení prvních 6 týdnů a zejména vysokých svátků, kdy jsem si zoufale schovávala obličej do dlaní a siduru, protože se mi uprostřed modliteb z očí řinuly překvapivé leč vytrvalé a nezadržitelné slzy jako hrachy, nepsala jsem vám o svém rozhořčení a pocitu bezmocnosti při setkání s několika do nebe volajících případů šovinismu a náboženského zaslepení, o svém zoufalství z pozorování izraelské politické scény, zejména radikálních pravičáků a jejich často až rasistických výroků, o svých pocitech z neustálé hrozby teroristických útoků nebo z života ve městě, které je rozděleno vysokou betonovou zdí. Na druhou stranu jsem vám zatím nepsala ani o svých každodenních pocitech radosti nad maličkostmi. Ode dneška se tedy budu snažit psát vám sem tam i o tom jak prožívám Izrael. Je mi jasné, že se mnou často nebudete souhlasit a že možná také často namítnete, že jsem ve svých názorech nekonzistentní. Přesto doufám, že vás moje postřehy nakonec vyprovokují k zamyšlení, a že na ně třeba i zareagujete.
K rozhodnutí strávit rok studiem v Izraeli mě vedlo několik důvodů – jedním z nejdůležitějších byla touha strávit rok přímo v ohnisku izraelského dění. Chtěla jsem na vlastní kůži zažít, jaké to je, když do Izraele nepřijedete jen na návštěvu, ale zkusíte tu bydlet . Chtěla jsem se na nějakou dobu stát součástí izraelské společnosti v naději, že tak lépe pochopím její problémy, že získám více informací a že díky vlastní zkušenosti budu schopná vytvořit si kvalifikovanější názor na to, co se v Izraeli děje. Velmi brzy jsem ale zjistila, že proniknout do izraelské společnosti a být zároveň od sedmi do sedmi studentkou ješivy není nijak jednoduché. Proto se po škole snažím chodit na přednášky o Izraeli, do Cinemateqi na izraelské filmy, číst noviny, poslouchat rádio a hlavně mluvit s lidmi a poslouchat, co si myslí a o čem přemýšlí. Velmi často ale samozřejmě vidím, že informace, které se ke mně dostávají, jsou nutně zkreslené nebo neúplné. To byl jeden ze dvou důvodů, který mě vedl k tomu, abych strávila den jako dobrovolnice na Západním břehu Jordánu: o konfliktech mezi Palestinci a osadníky v této oblasti jsem věděla jen z novin. Chtěla jsem na vlastní oči vidět, jak střety vypadají. Druhý důvod byl čistě morální. Při plném vědomí reálného nebezpečí, které představují palestinské teroristické organizace (které si při životě v Jeruzalémě nejde nepřipustit) se nemohu smířit s myšlenkou, že židovští osadníci ve jménu náboženství, které já a oni sdílíme, porušují lidská práva palestinských obyvatel Západního břehu (viz níže). Je neoddiskutovatelné, že palestinské útoky na izraelské území a obyvatelstvo vyžadují důraznou odpověď z izraelské strany. Kácení stromů, bránění v práci – obdělávání polí, sklízení úrody, fyzické výpady, trávení zemědělských zvířat a jiné činy podobného druhu, které (někteří!) osadníci provádějí v rámci svých představ uplatňování sionismu v praxi nemohu než považovat za zvěrstvo. Morální zásady, ve kterých jsem byla vychovaná, etický základ judaismu, který ctím, a mé chápání sionismu jako myšlenky silné a svéprávné, ale zároveň morální a legální židovské existence v Izraeli mi jednoduše nedovolí zůstat k porušování práv v oblasti Yehuda ve-Shomron netečnou.
Před dvěma měsíci jsem se vám ve vzkazech zmínila o problému sklizně oliv na palestinských polích na Západním břehu Jordánu. Skupiny židovských osadníků v době sklizně znemožňují Palestincům přístup do jejich olivových sadů – blokují přístupové cesty případně na farmáře hází kamení. V nejhorších případech pak do sadů přes den střílí nebo rovnou stromy v sadech kácí. Osadníci ospravedlňují své jednání tím, že se v olivových hájích Palestinci schovávají a střílí z nich na židovské osady. Cílem jednání židovských osadníků je znesnadnit farmářům obdělávát půdu a sklízet její plody, tím je připravit o výdělek a přinutit je odejít. Organizace Rabbis for Human Rights vysílá do těchto oblastí židovské/mezinárodní dobrovolníky, kteří chodí s palestinskými farmáři do jejich polí a pomáhají jim olivy sklízet. Tato pomoc má dva cíle – přítomnost židovských a dalších dobrovolníků odrazuje osadníky od útoků na Palestince (nejenže nechtějí útočit na jiné židy, zároveň vědí, že tito dobrovolníci monitorují jejich činnost, která je v rozporu se zákonem). Druhým cílem je zprostředkovat Palestincům z tohoto území civilní kontakt s židovskými Izraelci a bourat jejich zažitou představu Izraelce jako vojáka nebo osadníka, se kterým se přou o místo na přežití.
Původně jsem se chtěla s organizací Rabbis for Human Rights zůčastnit právě sklizně oliv. V den, kdy jsem si vzala volno z ješivy, ale dobrovolníci jeli pomáhat palestinským zemědělcům orat pole. Obdělávání zemědělské půdy je dalším předmětem střetů mezi židovskými osadníky a palestinskými obyvateli na Západním břehu – osadníci často znemožňují Palestincům orat a obdělávat jejich pole. Své jednání opět vysvětlují tím, že palestinští farmáři při práci představují pro jejich osady bezpečnostní riziko. V pozadí konfliktů jsou ale většinou spory o vlastnictví zemědělské půdy.
Toto tedy bylo pozadí mého dne na Západním břehu. Mých zhruba 9 hodin v této oblasti pak vypadalo zhruba následovně:
Ráno jsem se vydala chladným Jeruzalémem na místo srazu dobrovolníků. Kromě mě a mého chavruty Dannyho jeli toho dne na Západní břeh ještě Yaakov, učitel historie z Hebrejské univerzity, Lulu, francouzská novinářka, dva izraelští muži důchodového věku, jeden americký židovský turista, starší izraelský pár učitelů a Itamar a Yitzhak, dva mladí Izraelci, zástupci Rabbis for Human Rights. Po cestě autobusem jsme se od nich dozvěděli základní informace o oblasti kolem vesnice Susyia a sporech mezi tamními palestinskými a židovskými obyvateli. Můj tep se poprvé mírně zrychlil, když nám Yitzhak popsal, co všechno se může během naší přítomnosti stát, kam máme volat, když se to stane a jak rychle můžeme očekávat, že přivolaná pomoc přijede. Zároveň nám vysvětlil, co všechno je při konfliktech s osadníky a farmáři jak pro nás tak pro ně ilegální. Dobrovolníci z naší skupiny, kteří se výjezdů RHR účastní pravidelně, mi ale vysvětlili, že ke střetům dochází jen velmi zřídka a že není nutné se nijak přehnaně bát – nebyla jsem si jistá, jestli jim tak úplně věřím jakkoliv mi bylo jasné, že Yitzhak ve svém zanícení pro věc přehání.
Když jsme dorazili na místo, seznámili jsme se s farmářskou rodinou, které jsme toho dne měli pomáhat. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, vypili jsme připravený čaj a vydali se různými směry doprovázet dva traktory, které začaly orat pole pod námi. V tom okamžiku přijelo auto naložené novináři Al-Džazíry, Reuters, FTP a jiných agentur. Všichni do jednoho byli Palestinci. Moje pocity v ten okamžik byly smíšené – palestinští farmáři, se kterými jsme pracovali byli očividně velmi chudí lidé. Výrazy v jejich obličeji byli kombinací odevzdanosti, rutinní únavy každodenní práce na poli, kterou člověk mého městského ražení vidí jen málokdy a něčeho, co mají v obličeji malé děti, když se setkají s někým, koho neznají a nejsou si jistí, jestli od něj dostanou bombón nebo jestli na ně vybafne. Jakkoliv jsem měla pocit, že dělám správnou věc, nijak zvlášť příjemně mi nebylo – na protějším kopci stála skupina vojáků a já jsem si uvědomila, že si nejsem jistá jestli já a oni jsme teď na jedné straně. Za dalším kopcem se zanedlouho objevila skupina židovských osadníků. V ten okamžik jsem se začala opravdu bát. Když se k nám začali přibližovat, ukázalo se, jsou to do jednoho mladí zhruba 15-letí kluci. Přiběhli k nám, všechny si nás spěšně zblízka vyfotili a zase odběhli. Pak se zase na chvíli vrátili a znovu nás fotili, pak přiběhli i k našim farmářům a vyfotili i je. Farmáři v tu chvíli přestali orat, a tak jsme začali fotit i my je. Když to viděli, zase odběhli. Za jiným kopcem se objevila jiná skupinka ještě mladších kluků, která si asi pět minut nebyla jistá jestli se k nám má rozběhnout nebo ne. V tu chvíli můj strach zmizel a začala jsem si připadat jako při bojovkách, které jsme hráli jako děti na škole v přírodě. Bylo to absurdní – skupina dospělých lidí se honila s dětmi a vzájemně se fotila.
Pak se ale náhle druhá skupina osadníků konečně odhodlala a rozeběhla se k našemu traktoru. Největší kluk, který vypadal trochu jako Foglarův velitel Bratrstva kočičí pracky začal do jednoho z farmářů strkat a křičel na něj: „Vypadni odsud. Tohle je MOJE půda. Vypadni. Běž domů. A vem si sebou ten bordel co tu rozhazuješ,“ ukazujíc na krabičku cigaret, která ležela vedle pytlů s osivem. Nahrnula se mi krev do obličeje. Spolu s Dannym a Yaakovem jsem se rozběhla zpátky k traktoru a snažila se fotit, jak se farmář s „Velkým bidlem“ strkají. Cestu mi zastoupili další kluci. Zjevně poučeni z předchozích střetů s mezinárodními dobrovolníky na nás začali křičet: „Odkud jste a co tu děláte, jste vůbec Izraelci?“ Cítila jsem, jak rudnu. Situace, kdy malí klučíci s rašícím řídkým vousem cicit až na zem s pocitem výkonu svaté povinnosti strkají do mužů o 50 starších než jsou oni a nadávají jim a vysvětlují mi, že nemám právo jim v tom bránit, protože nebydlím tak jako oni v jejich „svaté“ osadě, kterou já sama považuji za nelegální, mi přišla absurdní. Co nejklidnějším hlasem jsem jim hebrejsky vysvětlila, že protože i já jsem židovka jako oni, nepovažuji za podstatné, odkud jsem. Jeden z nich mi na to odpověděl, že židovka jsem asi těžko, když se chovám jako nacista, gój a levičák. Pustili jsme se do debaty, která byla od počátku zbytečná – oni se mi snažili vysvětlit, že celý islámský svět je proti Izraeli a chce židy zahnat do moře. Bůh zaslíbil „Velký Izrael“ židům a proto je naší povinností ho vyčistit od „avoda zara“ (modloslužby). Dále každý Palestinec je potencionální terorista, což já nemůžu pochopit, protože žiju v klidném Jeruzalémě. Snažím se namítnout, že i já věřím, že Izrael je židovská země a že byla zaslíbená židům. I já podporuji vojenské potírání terorismu, i mně se vaří krev když se dozvím o dalším teroristickém útoku. Ovšem nechápu jak proti terorismu pomůže, když farmář, který když uprostřed úhoru pouště nezoře nebude mít co jíst. Namítám, že když nebude mít co jíst, bude tím spíš mít důvod, aby podporoval palestinský teror. Zároveň se ptám, jak kluci vědí, že farmáři, kteří stojí před námi jsou teroristi. Namítám, že z židovské historie my sami dobře víme kam vede slepá ulička „kolektivní viny“ (v tom okamžiku sama sebe překvapuji tím, co všechno dokážu hebrejsky říct.) Ptám se, jestli když je okrade Švéd, půjdou jinému Švédovi rozbít okno. Jeden z mladíků se chytá mého argumentu překroutí ho naruby a zeptá se, jestli když budu mít rakovinu, neobětuji léčbě zdravou část svého těla.
Pak samozřejmě přijde na řadu trumfování citacemi z Bible. Oni argumentují tím, že Bůh slíbil Izrael Abrahámovi a všemu jeho potomstvu. Citují Exodus a Jozua a znovu mi vysvětlují, že je nutné vykořenit z Izraele modloslužbu. A ptají se mě, jak si tyto verše vysvětluji, když jsem věřící židovka. Znovu odpovídám, že i já věřím, že Izrael patří židům a že je legitimní bojovat proti jeho nepřátelům, ale že si nemyslím, že bránění v orání se za takový boj dá považovat. V tu chvíli úplně zapomínám na zcela očividný protiargument, totiž že islám není v judaismu považován za modloslužbu (což mě do teď mrzí). Namítám, že Tóra výslovně přikazuje neškodit cizincům, kteří žijí mezi židy a ptám se jich, jak si oni vysvětlují tento verš. K mému zděšení nejdřív odmítají, že Tóra něco takového říká a když i já cituji daný verš (Exodus 22:20 A hostu (hebrejsky ger) nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.), namítají, že Tóra tu nemluví o „hostu“ ale o „konvertitovi k judaismu,“ což je jeden z významů slova ger a rozhořčeně vykřikují, že mi levičáci si vysvětlujeme Bibli tak, jak se nám to hodí. (Tento moment považuji doteď za židovsky nejsměšnější okamžik celého dne.)
Oběma stranám pomalu začínají docházet argumenty i síly. Vypálím velmi laciný argument a zeptám se, jak je možné, že v jedenáct dopoledne nejsou ve škole (při plném vědomí, že i já mám být v tu dobu v ješivě.) Vysvětlují mi, že mají přestávku. Když se zeptám, jestli mají přestávku celých 45 minut, po kterých se honíme po poli, argumentují tím, že když se děje něco důležitého, nemusí ve škole být. Farmáři v tu chvíli odevzdaně nakládají osivo zpět na traktor a odjíždějí zjevně rádi, že alespoň zorali i když nestihli zasít. „Velké bidlo“ znovu vykřikne na nejstaršího farmáře, ať si s sebou vezme i odpadky, které na poli nechal. Vyčerpaným hlasem se ho ptám, jestli se nestydí mluvit tímto tónem se starým člověkem. Znechuceně mě sjede pohledem a řekne: „Co od tebe můžu čekat, když jsi oblečená takhle? Je mi jasné, kam míří – ale přesto se zeptám: „Jak takhle?“ Odpoví: „Vždyť máš na sobě kalhoty!“ (mezi ultra-ortodoxními a některými ortodoxními židy jsou kalhoty u žen považovány za nevhodné popřípadě necudné oblečení). Znovu si uvědomuji absurditu „rozeznávacího kódu“ oblečení v Izraeli (mnoho lidí si myslí, že dokáže říct kdo je kdo (co) podle toho, co má člověk na sobě (a na hlavě) popřípadě z jakého je to materiálu a jakou to má barvu), který je v tu chvíli o to absurdnější, že zhruba o dvě hodiny dříve jsem se v autobuse úmyslně převlékla z dlouhé sukně do kalhot, abych při příchodu do palestinské vesnice nevypadala jako jedna z osadnic. „Sice mám na sobě kalhoty, ale za to mluvím slušně se starými lidmi, co myslíš, že je důležitější?“ Sama sobě zním směšně – podobnou diskusi jsem naposled vedla zřejmě na základní škole, když jsme se hádali, kdo komu ve třídě ublížil v boji dvou znepřátelených třídních klanů.
Na místo přijíždí policie. Yitzhak a farmáři s ní vyjednávají. Domlouvají se, že se postarají o to, aby osadníci mohli alespoň doorat. Podmínkou je, že jak dobrovolníci, tak osadníci z místa odejdou. Odjíždíme s jedním s farmářů na jiné pole a čekáme u silnice, dokud nezoře prostor mezi stromy ve svém olivovém sadě. V tu chvíli dostaneme zprávu, že jistá křesťanská dobrovolnická organizace se dostala do střetu s armádou v nedaleké usedlosti Maon. O 15 minut později přijíždíme na místo. Zde je situace o mnoho absurdnější než v Susyii. V úzkém vádí je napůl zorané kamenité pole o velikosti poloviny fotbalového hřiště. Okolo něj stojí nebo sedí odhadem padesát či šedesát lidí – vojáků, policistů, židovských dobrovolníků, křesťanských dobrovolníků, osadníků a palestinských farmářů. Všichni čekají, jestli se policie s armádou dohodnou na propuštění křesťanského dobrovolníka, který strčil do vojáka, který se mu snažil vzít foťák. Všímám si, že jedna z křesťanských dobrovolnic se s obavami dívá na mou dlouhou sukni, do které jsem se znovu převlékla (je ale možné, že jsem si za těch několik hodin vytvořila různé paranoidní představy.) Zdráhám se podpořit dobrovolnickou organizaci, o níž vůbec nic nevím v případě pole, u nějž sama nevím, komu patří. Než se mohu rozhodnout, vojáci nám dají jasně najevo, že když se do situace vložíme, bude to ještě horší. Sedám si vedle Dannyho na jeden z velkých kamenů na okraji pole a sleduji několik desítek lidí sedících kolem sebe. Plýtvání časem, energií a lidskými silami v této situaci bije do očí. Vyndavám si z batohu Tanach a začínám se připravovat na druhý den na Shayiovu hodinu. Zhruba po 30 minutách je dobrovolník propuštěn. Vracíme se na hlavní silnici, nasedáme do mirobusu a jedeme domů.
Když dorazíme zpět do Jeruzaléma, najednou nevím, co mám dělat. V hlavě mi hučí, v těle cítím napětí. Absurdní okamžiky uplynulého dne se mi znovu a znovu honí hlavou. Přemýšlím nad tím, jaký význam moje dobrovolničení mělo. Mám pochybnosti o smyslu celého dne, zároveň mě děsí, že lidé, které jsem toho dne potkala na všech zúčastněných stranách podsrupují toto patetické martýrium několikrát týdně. Ptám se Dannyho, jestli by si se mnou šel pročistit hlavu do kina. Namítá, že kino nám v tu chvíli nepomůže, navrhuje jít do kavárny a ptá se, jestli mám v blízké ulici Emek Refaim nějakou oblíbenou. Říkám, že je mi jedno, kam půjdeme, pokud bude před dveřmi stát iš bitachon (ochranka, která kontroluje zavazadla příchozích – ne každá kavárna si takovouto ochranu může dovolit). Danny se usměje a věnuje mi zkoumavý pohled.
Mezi dnem, který jsem ve svém článku popsala a okamžikem, kdy jsem článek dopsala se kolo konfliktu samozřejmě točilo dál – v Chadeře zemřelo při sebevražedném útoku rukou palestinského teroristy 5 Izraelců, na check-pointu Colombia u Ramaláhu podřízl palestinský vrah za bílého dne mladého izraelského vojáka a kdy iránský prezident bezostyšně zpochybnil holokaust, vyjádřil touhu zahnat izraelské Židy do Středozemního moře a doporučil přesídlit židovský stát do Evropy. I mně se pění krev slyším-li o nových útocích, i já jsem zoufalá z nenávisti arabského světa vůdči židům. Přesto – moje morální intuice, a mé chápání lidských práv a spravedlnosti mi nedává jinou možnost než postavit se na obranu lidí podobným těm, kteří nemohou v Susyi zasít, aby měli na jaře co jíst. Porušováním lidských práv nemůžeme jako židé vést boj proti teroru tak, abychom mohli s čistým svědomím říct, že máme zameteno před vlastním prahem, že my jsme ti, na jejichž straně je právo a čest. Izraelsko-palestinský konflikt je velmi složitý – je těžké se v něm vyznat. Jen málo kdy lze v šedé spleti problémů najít jednoznačně bílou a jednoznačně černou. Pro mě lze ale v tomto konfliktu jednoznačně identifikovat dvě zla, jakkoliv se zdá, že jsou nesrovnatelná ve své závažnosti – vraždění izraelských civilistů palestinskými sebevražednými útočníky a očividné zlomyslné porušování základních lidských práv Palestinců rukou Izraelců.
Upřímně se omlouvám, pokud jsem svým článkem někoho urazila či rozčílila. Ráda přijmu jakékoliv poznámky či připomínky. Z vlastní zkušenosti ale doporučuji, než mi napíšete, třikrát se zhluboka nadechněte a počítejte do deseti.:o)
